Sex nebo city: My ženy jsme docela zvláštní druh

Publikováno: 23.01.2017

Uvařit si lahodnou kávu, či nalít si dvojku dobrého vína, sednout si v teple domova do křesla, odpočinout si. Každodenní život ve velkoměstě je náročný, hektický, spousta shonu, hluku, stresu. Člověk touží po jediném - chvíli nepřemýšlet, vypnout.

Konečně si přečíst knihu, možná časopis, zprávy, pustit si zajímavý film. Zapomenout na výdobytky moderní technologie, které nás dennodenně obklopují. Zní to skvěle, do toho! Ještě moment - rychle zkontroluju Facebook, a - počkat! Ta úplně blbá blonďatá slepice z vedlejší třídy z gymplu má zase novýho nabíječe? A vzal jí na Bali? Vystavuje se tady na fotkách jak nějaká štětka. Taky bych mohla takhle vypadat, kdyby jediná má denní náplň byla chodit do fitka, na nehty a do solárka. Ty kozy má ale stejně umělý! Vždyť jsme jí na gymplu přezdívali plochodrážnice. To by mě ale zajímalo, kde na to všechno bere prachy. Jo ahá, panáček má Porsche. Tak to je jasný. Je to štětka. Tak ale, olajkuju jí ty fotky z Bali, aby se neřeklo. Štětce.

Američtí vědci zjistili, že výše uvedenou (demonstrativní) situaci zažije devět z deseti žen nejméně jednou za měsíc, a to obzvláště ve chvílích, kdy je to nejméně vhodné. To jsou takové ty chvíle, kdy si připadáte přitažlivá asi stejně jako ten bezdomovec z Hlavního vlakového nádraží Praha, užitečná jako lednice na melouny a obratná jako kvadruplegik. Po takovém dni si chcete prostě jen odpočinout, nemyslet na nic, zapomenout na svět. A přesně v ten okamžik se objeví něco, co vás srazí na kolena. Třeba blonďatá štětka z Bali. Může vůbec nějakou ženu, jež zrovna nemá svůj den, dorazit něco víc, než jiná žena, která se má báječně?

My ženy jsme totiž docela zvláštní druh. Lépe řečeno, zvláštní jsou zejména vztahy žen k jiným ženám. A jelikož tenhle sloupek má být o vztazích, hodí se podívat se na to trochu detailněji.

Rády se tváříme, že držíme pospolu. Už od školky tvoříme striktně uzavřené skupinky, do kterých je klukům vstup přísně zakázán. Vodíme se za ručičky, půjčujeme si panenky a jsme na sebe hodné. Dokud tedy Mařena nedostane od Ježíška úplně novou Mattelku. To je pak Mařena ze skupinky hodně rychle vyčleněna, dostane přezdívku "brejloun", na písku si musí hrát sama a rodiče ostatních holčiček jsou den co den vystaveni hysterickému pláči, který končí jen dvěma způsoby - vyčerpáním organismu nebo zakoupením úplně nové Mattelky.

Na základce si pak většina z nás najde nejlepší kámošku, jakožto důkaz, že jsme opravdové dívky. Protože každá správná holka má svou důvěrnici, svou nejlepší kamarádku, která jediná o nás ví všechno. Na znamení nikdy nekončícího pouta si vyměníme náramky z Top Dívky, a pokud bude i úspěšně složen Test Best Friends, obsahující záludné otázky typu "nejoblíbenější barva tvé kámošky", je přátelství na život a na smrt dovršeno. Bohužel, tyto přátelství vezmou hodně rychle za své ve chvíli, kdy se vaše nejlepší kámoška začne bavit i s jinými lidmi, v horším případě s kluky. V dramatičtějším scénáři začne s nějakým dokonce chodit a nenávist do morku kostí spouští okamžik, kdy začne chodit s klukem, který se líbil vám. To je přesně ta chvíle, kdy nám dojde, že naše kamarádky jsou zároveň naše konkurentky.

Toto je ostatně asi ten důvod, proč se říká, že každá hezká holka musí mít svou ošklivou kamarádku. Pravda to je, i není. Jistěže s ošklivou kámoškou za zády máte větší šanci na úspěch, můžete zazářit. Na druhou stranu, atraktivita v kolektivu stoupá, tudíž i průměrně hezká dívka ve skupině sebejistých atraktivních koček automaticky působí mnohem přitažlivěji. Vzpomeňte jakoukoliv dívčí (ale klidně i klučičí) kapelu - každá sama o sobě nijak výrazně krásná není, ovšem jako celek působí jako super-sexy-bomby. To jsou prostá fakta.

Ostatně u dívčích hudebních skupin můžeme ještě chvíli zůstat. V klipech, na plakátech, fotkách, koncertech působí jako nejlepší kamarádky, které nic nerozdělí. Ovšem jakmile se jedna osamostatní a je o ni zájem, slaví úspěchy kamkoliv vkročí, rázem je to sobecká mrcha, které ostatní nemohou přijít na jméno. V rozhovorech se na ni hází špína taková, že by jeden pomalu myslel, že zapříčinila i druhou světovou. Ovšem málokterá bývalá kolegyně z kapely by měla odvahu na to, říct jí to přímo osobně. Když se shodou náhod takové dvě potkají, skončí to v lepším případě důraznou ignorací, v horším se obejmou, pochválí si šatečky a popřejí mnoho štěstí. Ne, tohle není rozumný přístup dospělých lidí. Tohle je ženská specializace: intriky.

Kdyby se konalo mistrovství světa v intrikování, těžko by se do top 100 žebříčku dostal nějaký muž. Muži si dají pěstí a je po problému. Ženy se tváří, že žádný problém ani nevznikl, přičemž se dalších šedesát let snaží svou nenáviděnou sokyni tichým způsobem zničit. Netroufám si tak úplně tvrdit, že vím, z jaké motivace tohle podlé ženské chování vychází. Soudím ale, že z obyčejně omílané závisti to tak úplně nebude. To by bylo moc jednoduché, a jak všichni dobře víme, jednoduchost je ženám cizí.

Myslím, že kořeny těchto zvláštních vztahů žen k ostatním ženám budou pramenit z něčeho mnohem hlubšího, než je prostá závist. Jádro všeho je dle mého názoru nutno hledat ve vlastní skryté nejistotě. My ženy obecně nemáme přirozeně zakořeněn egocentrismus, který je vlastní mužům. Ti o sobě málokdy pochybují, i když netvrdím, že se to neděje vůbec. Rozhodně tak činí ale mnohem méně, než ženy. Ty o sobě pochybují skoro pořád. A to především způsobem komparace: srovnáváme se s ostatními ženami - tahle je hezčí než já, tahle je zase chytřejší. Támhleta má skvělou práci a je úspěšná, jiná zase krásnou rodinu a bezva chlapa. Tamta má úžasný byt, tamta procestovala celý svět, tamta má perfektní postavu, tamta je oblíbená. A co já? Apeluji na to, aby se pro tento způsob myšlení zavedl nový pojem: egoterorismus!

K egoterorismu nám vydatně pomáhají právě sociální sítě. Na Facebooku nám vyskakují perfektní fotky perfektní bloncky s perfektním chlapem na perfektní dovolené na Bali. Na Youtube sjíždíme videa beauty bloggerek se zásobou drahého značkového makeupu, za jehož hodnotu by mohla být nakrmena středně velká somálská vesnice na tři roky. Na Instagramu vidíme jen krásné fotky krásných holek v krásném prostředí. To se pak lehko sklouzává k pochybnostem o vlastním životě a sobě samé. Otázka ovšem zní - je tohle všechno pravda? Vážně si myslíme, že tyhle superženy neřeší žádné problémy? Že za každých okolností vypadají dokonale? Těžko by se nějaká z nich vyfotila s akné na obličeji a hodila to na Instagram s hashtagem #pupinkynaksichte. Nebo #dostalajsemkopacky #pribralasemdesetkilo #jsemuplnevhajzlu #obycejnaholka. Ale copak to všechno nejsou obyčejný holky? S obyčejnými starostmi? S obyčejným životem?

Všechna tato porovnávání se s ostatními v nás plodí zlo. Závist, nenávist, pochybnosti, intriky a pomluvy. Nemůžeme budovat své sebevědomí a vlastní hodnotu skrze jiné ženy. A už vůbec ne závistí jejich úspěchů. Navíc, když svět je vždy v rovnováze. Když je někde něčeho hodně, jinde to pak chybí. Čímž nechci sklouzávat ke stereotypům typu "když je hezká, tak je blbá". Prostě jen přijměme fakt, že absolutně každá z nás máme lepší a horší dny, stejně jako máme silné a slabé stránky. A víc už se v tom nebabrejme. Takže šup do křesla s kávou a přečíst si knížku. To je mnohem lepší způsob k nalezení sebe sama, než rozčilováním se, která čůza zase dostala kabelku od Chanela.

A pokud chcete přispět k boření mýtu o ženské dokonalosti (která logicky neexistuje), přidejte na Instagram obyčejnou fotku s hashtagem #obycejnaholka.

Zdraví,

J

0.025 seconds.