Téma Tečka

Vždy jsem byl patriot. V Česku jsem se narodil, vyrostl, studoval, pracuji tady a na rozdíl od jiných preferuji svou domovinu i před zahraničím. Mám zkrátka k České republice vztah (a k domovské Praze obzvlášť).

Přesto je čas od času moje víra zatížena zkouškou. Jako třeba v případě celovečerního Kajínka, který strhl hotovou diváckou i mediální hysterii. Můj osobní názor na kauzu Kajínek není až tak podstatný, přesto pro pořádek uvedu, že si osobně myslím, že byl „nejslavnější český vězeň“ zavřen za dost pochybných okolností a jeho účast na vraždách má mezery, že by z toho měli i právníci v Ally McBealové oprávněnou legraci. O to ale nejde. Jde mi o stejnojmenný film Petra Jákla ml., který v mnohém ukazuje český národ v rovině, ze které mi není veselo. V rovině jednoduchosti. Jsme bulvární národ. Je to bohužel tak.

Milujeme Blesk, zpravodajství plné z prstu vycucané kontroverze a k tomu jsme velmi nenároční diváci – když jde o umění, chceme „se bavit, ne přemýšlet“. S tímto v televizi úřaduje Ordinace v růžové zahradě a podobně je to i s celovečerním Kajínkem, který ze zloděje udělal téměř biblicky trpící postavu. Nepochopil jsem, proč bych měl sympatizovat s člověkem, kterého osud po právu dohnal (ač nejspíš za něco, co nespáchal). Co mi způsobuje kopřivku především je ale to, jak se malý český divák nechá obalamutit. Jak se cítí obohacen příběhem, který s ničím novým nepřichází, jen bulvárně hlásá známá fakta.

Tvůrci v upoutávce pro svůj slabý film využívají slogan „Má systém chyby?“. Přijde mi to jako celkem výstižné shrnutí konzumních Čechů, pokud jde o touhu po laciné angažovanosti. Ještěže existují inteligentní filmy jako Počátek, které dokážou strhnout v masovou účast i české publikum. Kdyby ne, musel bych nás, i přes svou lásku k zemi, považovat za opravdové hlupáky. Švejk je zábavný jen v knize. Ale plné ulice Švejků – to už legrace není.

Nemám rád moralizování typu „za našich časů to takhle a takhle nebylo“. Každá doba musí mít pokrok a vždy se z toho dá získat něco pozitivního.

Třeba mobilní telefony. Jakkoli nám vzali jisté soukromí, na druhé straně v mnohém ulehčují možnost setkání. Vlastně už si ani nejsem schopný představit, jak složitě jsme se museli dříve dohadovat na tom „kdy a kde“. Dnes je zkrátka člověk pořád v obraze. Přesto jsou druhy pokroku, u kterých si nejsem jistý, zda je vnímat s nadšením nebo obavami.

Třeba neustálá (r)evoluce počítačových her. Není to ani tak problém samotných herních společností, které logicky musí využívat žádaných trendů – byly by samy proti sobě, kdyby dělaly opak. A daří se jim to – počítačové/konzolové hry dominují. Nyní vstupují do nové fáze – ovládání pohybem. Moje známá zděšeně prohlásila, že teď již ty své pacholky nedostane z domu. Když budou chtít nějaký pohyb, zvládnou to před televizí. Dobře, nebo špatně? Vlastně obojí.

Je všeobecně dokázáno, že děti (a nejen ony, v případě konzolí je nejpočetnější skupina hráčů To znamená, že polovinu volného času jen leží a mačkají tlačítka ve snaze vyhrát závod/ useknout někomu hlavu / postavit lepší nemocnici atd. Kvituji proto, že povaleči budou mít v rámci herního zážitku motivaci k nějaké aktivitě. Na druhou stranu tím padá poslední důvod, proč se vlastně vydat do ulic. Aby se nám další generace nestala uzavřenou asociální skupinou, která bude znát krásy světa jen z internetu. Trochu to připomíná Martix nebo nedávno uvedenou sci-fi Náhradníci, ve které se lidé kvůli vlastnímu pohodlí rozhodli zůstat ve svých domovech a místo sebe vysílali do ulic robotické náhrady. Sci-fi mě ve filmech baví. V realitě mi přeci jen více sedí kombinace masa a kostí.

Jako mladší jsem odmítal sledovat politiku. Neříkám, že to bylo řešení. Přesto v tom bylo jisté kouzlo netušeného. Měl jsem mlhavou představu o levici, pravici a všech různých mini-institucích, které se snažily ve větší než malé míře ovlivňovat naše životy.

A s jistým ignorantským nadhledem podpořeným nevědomostí jsem žil v tom, že jsou politici stejně jen smečkou u koryta, kterým je jedno veřejné blaho. Ostatně, miliony člověk nezíská tím, že by myslel na lidi. Miliony se získávají výhodnými zakázkami (říkal tu někdo Opencard?). Postupem let jsem si přestal hrát na rebela. Začal jsem číst noviny a věnovat se studování stran (přeci jen volit slepý je značně nepraktické). A byl jsem překvapen tím, v co se postupem času politika proměnila.

V dětství jsem byl fascinován tím, v jaké vážné tónině se vedly politické diskuze. Jeden skoro potřeboval slovník cizích slov, aby naplno vstřebal veškeré informace. A dnes? Dnes je to o hašteření ve stylu „tys přece bral támhle za povolení stavby, tak co mi tu teď říkáš!“. Co se jevilo jako přechodná záležitost, se stalo trendem. Důstojná politika se změnila v arénu plnou namyšlených kohoutů, kteří „všichni mají pravdu“. Rostoucí hašteření a podněcování nesnášenlivosti napřed vykrystalizovalo v podobě vajíčkové revoluce a nyní vše dokrmily samotné strany předraženou kampaní, která má jediný slaboduchý cíl – zesměšnit soupeře. Bič na takový přístup.

Státní rozpočet trpí, schodek narůstá, TOP 09 způsobuje infarkty fi ktivními složenkami a miliony (ne-li miliardy) padají na zbytečnou reklamu. Jak hezké by bylo, kdyby ty peníze politici raději investovali do dluhů. Dnes mám čtvrtstoletí života za sebou a již nejsem ten malý neinformovaný kluk. A stále si myslím, že jsou politici jen smečkou vlků u plného koryta, kterým je jedno veřejné blaho. Smutné.

Existuje u nás zažité mylné pravidlo, že si herci žijí jako prasata v žitě a „nic pro to nedělají“. Zkusme být realističtí – kolik známe českých celebrit, které mají peněz na rozdávání?

Jejich tváře plní titulky časopisů a jejich konta praskají ve švech, aniž by někdy měli pořádnou práci. Ale kdeže. Reklamní masáž laciných bulvárních magazínů využívá té nejsmutnější české vlastnosti – závisti. Profituje z toho celý systém. Herci jsou špatní, protože „mají domy a auta“. Hotová detektivní logika, tohle normální člověk přece nemá! Absurdní úvaha. Představme si průměrného českého herce „v hlavní roli“ (protože to ještě nikdo doposud nezkusil). Je to člověk, který dostane za jeden film několik desítek až stovek tisíc korun.

Tato práce mu zpravidla zabere nejméně čtvrt roku. Počítá se do ní neustálé čtení textu, učení nových poznámek, práce dlouho do noci, vstávání brzo ráno a maximální koncentrace. Protože jen z filmů se u nás skutečně žít nedá (to je jen dogma z Hollywoodu, kde si herec přijde na 20 milionů dolarů za roli), musí proto čeští herci hrát v podřadných (ale slušně placených) televizních seriálech a divadelních hrách, které jim zpravidla jako jediné dají pocit toho, že jsou opravdovými herci s dostatkem času při přípravě na roli.

Takže kdo je u nás herec? Herec je někdo, kdo v pět ráno vstane, aby byl v sedm na place a pak se po deseti hodinách přesunul na natáčení seriálu / do divadla, aby si mohl dovolit být hercem. To není výsada. To je sázka na nejistotu, ve které se peníze automaticky netočí. Musíte o ně bojovat. A pak hrát i ve věcech, za které se stydíte. A stejně tu z toho nikdo nemá auta za miliony a malý ostrov někde na Kajmanech. Takto prosím vypadá reálný svět českých herců. A je mi na zvracení z každého, kdo ty bulvární kraviny pročítá s vážnou tváří.

Každý rok válčí Petr Vachler s novináři – bojuje se na různých frontách. Jednou se kritizují jeho neupravené vlasy, podruhé vegetariánský raut a jindy zase špatná atmosféra show.

Letošek se zdál být jiný. Hlavní večer pod vedením dua Polívka – Liška odsýpal, padala jedna hláška za druhou (věta „tečeme, počkáme na Bolka“ by si zasloužila kultovní status) a výjimečně se bavili i diváci v sále (kdo sleduje pravidelně ročníky, ten ví, že rozesmát pozvané filmaře není nic lehkého). I z České televize padaly pochvaly a tak se zdálo, že Petr Vachler konečně dokázal vytvořit Lva pro každého.

A pak přišla studená sprcha v podobě téměř nenávistných reakcí novinářů, které nenechali na večeru nit suchou. Jako kdyby všichni ani Českého lva neviděli – jen psali podle jednoho mustru, protože „Lev se přece nechválí“. Nikdy nebylo tak očividně otevřené nepřátelství vůči samotnému Petru Vachlerovi. Muži, který si dokázal poštvat snad naprosto každého svou „vírou“. Něco takového by se ale nemělo podepsat pod článkem profesionála.

Dvakrát tolik, pokud je to nefér k moderátorům, kteří odvedli opravdu dobrou práci. Jenže – Vachler se přece nechválí. Kdyby někdo skutečně řekl, že ten večer byl dobrý, bylo by to na pováženou! Tak se vyčítají absurdity – jako třeba to, že byly ve výsledném výběru pouhé tři filmy. Jako kdyby mohl Vachler za to, co akademie odhlasuje. A pokud někdo používá výkřiky typu „má je hlídat, aby viděli všechno“, je buď naivní, nebo jednoduše blbec. Co by měl člověk dělat – stát před domovem každého akademika a hlídat ho, jestli si ty tři desítky kousků z minulého roku opravdu pustil? Že se bulvár vyžívá v polovičatých pravdách a chytá se berliček, na to jsme si už zvykli. Je ovšem smutné, pokud se k tomu uchýlí i seriózně se tvářící magazíny kvůli „válce s jedním mužem“.

Avatarovské šílenství spustilo vlnu nadšení okolo 3D formátu. Čeká nás tedy „třidésvět”?

Řada filmařů se snažila zažehnout plamen již dříve, byla to ale až agitační pohádka Jamese Camerona, která strhla davy. 3D táhne, z Avataru je nejúspěšnější film všech dob a filmařská studia na zájem reagují. V praxi to znamená, že se připravuje hodně nových 3D filmů. A nejen to, bude se i hodně předělávat. Očekávaný Souboj titánů byl původně točen jako 2D, nakonec ho ale uvidíme v 3D kabátku. Jak je něco takového možné? Trikoví kouzelníci dokáží ledascos. To ví samozřejmě nejlíp samotný Cameron, který oznámil, že své největší pecky předělá do 3D. Co to znamená pro diváky? Nastupuje nová doba, která s sebou přinese řadu změn. Hodně starých úspěšných filmů bude znovu nasazeno do kin, tentokrát ve 3D balení, aby padaly z diváků nějaké další penízky. Protože kouzlo nebude fungovat věčně, nakonec celý hype opadne. V tu chvíli už ale bude nová technologie úřadovat na plné obrátky. 3D televize se budou nabízet na každém rohu a kdo ji nebude mít, tak si nové filmy zkrátka naplno neužije.

Osobně si nejsem úplně jistý, jestli se mi taková evoluce líbí. 3D je nepochybně hezká atrakce, ale jen těžko by mohla nějak vylepšit třeba kultovního Kmotra. Doufejme, že si studia uvědomí, že jsou žánry, u kterých 3D obraz není vůbec třeba. Atrakce je jedna věc, umění pak druhá. I když se mohou potkat na půli cesty, není dobré je násilně slučovat. Vážně bych se nerad jednou dožil dne, kdy mi někdo bude tvrdit, že jsem si přece nikdy v životě nemohl pořádně užít film bez 3D brýlí. O tomhle to skutečně není – minimálně mimo Pandoru.

-liš-

Dobrá reklama je k nezaplacení. Když je někdo opravdu šikovný krejčí, dokáže i z obyčejného pozlátka uplést událost roku – stačí mít nastudovaný marketing.

Režisér James Cameron tohle vždycky uměl. A nejlépe mu to šlo pod tlakem. Když se jeho Titanic začal mediálně bortit, neboť se překračoval rozpočet, nestíhaly se termíny a na place vládla tuhá atmosféra, Cameron z toho udělal přednost. „Přichází největší film v dějinách, tohle musíte vidět!“ Reklama pracovala dlouhé měsíce a nakonec měla úspěch. Titanic získal 11 Oscarů a stal se komerčně nejúspěšnějším filmem historie. Již tehdy zlé jazyky tvrdily, že snímek nemá trvalou hodnotu. Že je pouze hezky zabaleným klišé, které postupem let ztratí na lesku. Jak si vede Titanic dnes, 13 let od svého vzniku? Rozhodně ne jako nejlepší film všech dob. Ve světových internetových databázích není dle průměrného hodnocení uživatelů umístěn ani v TOP 200 a v žebříčcích nejlepších filmů všech dob (sestavovaný kritiky) se též neuvádí.

AVATAR NÁSLEDUJE TITANIC

Něco podobného čeká i Avatar. Svého času byl Titanic revolučním zobrazením filmových orgií, pokud šlo o míru vizuálních efektů. Avatar je to samé, neboť ve výsledku dějově pouze kopíruje klasickou Pocahontas. Nic víc v něm – bohužel – není.

Ano, Avatar bude úřadovat na Oscarech. Již nyní je druhým komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob a v hodnocení si vede výborně. Podobně jako svého času Titanic. A podobně jako on zapadne. Za pár let se stejným vizuálem bude chlubit každý druhý film a Avataru nezůstane nic. Jen hvězdná minulost. Ve své podstatě by tomu tak mohlo být i dnes, ale James Cameron má marketing v malíčku jako málokdo. Čeští filmaři by se od něho měli učit. Jak je vidno, i stokrát omletou pohádku lze díky šikovné propagaci propálit jako událost století. To si zaslouží úctu. Přesto trochu zamrazí z toho, že lidé dokážou tak lehce reklamě podlehnout. Filmová událost století? Ale kdeže. Jen velmi hezká a velká bublina, jejíž tiché splasknutí raději nikdo z pravověrných diváků neuslyší.

-liš

Slyšeli jste ten příběh o muži, který seděl v metru, umřel v něm a trvalo celý den, než si toho někdo všiml? Není to nereálné. Lidé umí být ohleduplně slepí. Na ulici odvrací zrak. Jsou páni svého času a kohokoli, kdo by jim ho měl brát, ignorují. Tak to funguje v kontaktu s reálnými situacemi. Zato ty nereálné, tam je angažovanost paradoxně podstatně vyšší.

Každý den potkávám stovky lidí, kteří s neuvěřitelným zájmem pročítají bulvární plátky. Koupou se v neštěstí druhých, starají se o lidi, jejichž jméno zapomenou po přečtení článku. Hlasitě vzdychají u tučných palcových titulků a vzrušeně vyprávějí ty nejfantastičtější příběhy. Přesto nejsou informovaní. Vnímají dramatické oblouky, aniž by se zajímali o pozadí. Současná kauza okolo prasečí chřipky je toho dokonalým důkazem. Skoro každý druhý titulek hlásá cosi o narůstajícím počtu obětí. O tom, jak v „Liberci je jedna holčička v nemocnici!“ a „jak jeden mladík zemřel v Praze“. Panika sílí. Na Ukrajině mají roušky. Pandemie, pandemie, nechmen se všichni píchnout!Fakt, že denně umírají miliony na nejrůznější jiné nemoci (nemluvě o tom, kolik lidí umře na normální chřipku), nikdo neřeší. Proč taky. Na něčem takovém by se nedalo vydělat. Zato na očkování celých národů…

Neinformovanost a falešný zájem o skutečné informace za mě dokonale shrnul rozhovor dvou starších dam na stanici tramvaje. Jedna zděšeně povídala, jak už je to i v Japonsku, protože je teď v novinách hodně fotek, jak tam chodí s rouškami. „Lidé se tam bojí!“, zkušeně hlaholila.

Škoda, že neví, že japonská kultura je postavena na neobvyklé ohleduplnosti a roušku tam nenosí ten, kdo se bojí nákazy, ale kdo si myslí, že nakažen je. Důvodem roušky je ohleduplná starost, aby nenakazil někoho jiného. Škoda, že lidé čtou jen nadpisy.

liš-