Musím říct, Terezo, že v poslední době Vás nejde přehlédnout. Kromě Branek, bodů, kokotů jsem vás zaregistroval v reklamě a také jste na mě vyskočila v audioknihách. O vašem úspěšném působení v Divadle pod Palmovkou nemluvě. Zdá se mi to, nebo je Vás teď opravdu „všude plno“?
Určitě se v posledních měsících zvýšilo to, kolik jsem poskytla rozhovorů. Ale jinak se to spíš zdá. Pro mě osobně se pocitově vlastně nic moc nezměnilo. Všechno se tak nějak postupně nasbíralo a spíš vše vyskočilo v jednu dobu. Například těm zmíněným audioknihám se věnuju už rok. Takže jsem žádnou velkou změnu vnitřně nezaznamenala a ani si nemyslím, že by mě bylo všude plno.
Je pravdou, že mě teď občas lidi oslovují na ulici kvůli Kokotům, ale i to je spíš zřídka. A naštěstí mě zatím nikdo nechtěl praštit do zubů. (smích)
Když herec bere roli, ať už filmovou, seriálovou nebo divadelní, ví, že si ho divák nebude s rolí identifikovat. Postava moderátorky, ač jde v případě Kokotů také o roli, nicméně může u lidí vyvolávat pocit, že vidí Terezu Dočkalovou, jaká je...
A taky to vyvolává. (smích)
... pořad má ale své scenáristky a vy v něm opravdu plníte hlavně hereckou úlohu. Neotálela jste proto s přijetím role? Přeci jen je to škatulka.
Vůbec, mimo jiný proto, že zpočátku ta role ani nebyla nijak pevně daná nebo definovaná, neměla mantinely. Zkrátka jsem se postavila před kamerou, začala jsem číst to, co mi přišlo absurdní, že ještě dnes jako společnost musíme řešit a co je ohromně skvěle napsaný a najednou nějak vzniklo to intenzivní pobavený nasrání. Stejně jako vznikají ty nejlepší divadelní role - je to záhada.
Ale i kdyby mi na začátku řekli, že to bude přesně takhle stejně by se na mém rozhodnutí nic nezměnilo. Neřešila bych, jestli mi to může ublížit ve veřejnym prostoru.
Akdyž už víte, že to mnozí diváci neberou jako roli, snažíte se občas krotit nebo na to kašlete?
Samozřejmě, že kašlu. (smích) Přijde mi naopak zábavný, jak to na některý lidi působí. Pozoruju a vnímám, jak ten systém pokroucenejch zrcadel ukazuje realitu trochu křivě a takovou celou nafoukanou a docela se bavim. Je to pro mě spíš poučný, než že by se mě celá věc nějak dotýkala.
Našel se třeba moment, který Vám scenáristky naservírovaly a vy jste si řekla „to ne, to je přes čáru“.
Nikdy. To se nestává. Maximálně ladíme detaily, když nás napadne nějakej situační vtip, ale holky dobře ví, co dělají. Tuším, že za celou dobu jsem chtěla dát pryč jedinou krátkou větičku. Ale zprávu ještě nikdy žádnou.
Jste v současné době jednou z hlavních tváří Divadla pod Palmovkou, kam jste před pěti lety přestoupila z ostravské Komorní scény Aréna. Jaké to pro Vás bylo. Divadlo má přeci jen obvykle semknutější tým, než například filmový nebo seriálový štáb. Necítila jste se jako nové dítě ve třídě?
Chápu, proč si to myslíte, ale zklamu vás, necítila. (smích) Já jsem do Palmovky přišla v době, kdy tam podobnejch „novejch dětí ve školce“ bylo víc, protože akorát nastoupil novej šéf, ten si vzal s sebou několik novejch lidí z různých jiných divadel a proto tam v tu chvíli žádný pevný jádro, do kterýho by člověk musel prorazit, ani nebylo. Nepřišli jsme do souboru, kterej by společně dýchal a tepal už delší dobu, což nám nástup určitě ulehčilo. Na druhou stranu musím dodat, že ono to nikdy není nějak extra dramatický. Lidi v divadle jsou hrozně otevřený a přátelský a stačí jedna pořádná režie a všichni se spolu rychle sžijou. Divadlo je svět sám pro sebe, ale rozhodně pro každýho.
Neváhala jste s přechodem z Ostravy do Prahy?
Neváhala, protože už mi Ostrava všechno, co mi nabídnout mohla, nabídla a už bych to v ní měla jen jednoduchý. Nebyly by nový výzvy a já jsem tehdy měla dvacet pět let a ještě jsem potřebovala čerstvý impulzy, jít do jiných věcí a třeba i jiných, než divadelních projektů. A v Ostravě se toho tehdy ještě tolik nedělo, teď už je to tam taky dost jiný, vzniklo mnoho platforem, kde si člověk může zkoušet a dělat, na co přijde, třeba Cooltour nebo Stará Aréna, to já jsem holt nějak potřebovala tehdy. Sama pro sebe jsem si to zformulovala tak, že jsem z Ostravy odešla proto, abych jí ještě mohla mít ráda. (smích)
Zvykala jste si obtížně na Prahu?
Ani ne, já to tady mám hrozně ráda. Jen jsem tady ještě pořád nenašla pořádný domov. Jednak neumím hledat systematicky a taky ceny normálních bytů začaly bejt nepřátelský.
Divadelní role, to je něco, s čím herec dlouhodobě žije. Jak lehce se dokážete s rolí rozloučit? Není to pro herce tak trochu něco jako rozchod?
Ono to tak často skutečně bývá, ale pro mě osobně ne, já nejsem tak dramatická. Já si od toho vnitřně držím určitý odstup a beru to tak, že věci odpadávají jako stará kůže a tu nahrazuje nová. Všechny věci mají nějaký poločas rozpadu a poté je může nahradit něco úplně nového a tím pádem vzrušujícího. Ale to samozřejmě říkám z pozice člověka, který si nemůže stěžovat na dobré role, takže ono to „loučení“ je pak mnohem snazší, protože jednu milovanou postavu brzy vystřídá nějaká jiná.
Vybíráte si role, nebo kterákoli postava je výzva?
Rozhodně výzva. Nesním o nějaké roli, sním o tom zahrát dobře každou roli.
Které role Vám dávají nejvíce zabrat?
Pocitově ty, se kterýma toho mám nejvíc společnýho a jsou mi nějak povahově bližší. V prvý řadě proto, že je to nuda a taky člověku chybí odstup, takže je paradoxně trochu složitější tu postavu uchopit. Když si člověk ze sebe může udělat v roli legraci, to je samozřejmě super. Ale líp se myslím hraje úplně rozdílná postava, než aby měl herec představení za nějakou formu arteterapie. (smích)
Věnujete se i natáčení audioknih, které v posledních letech nabírají na popularitě. Kolik má herec při tvorbě takové audioknihy tvůrčí volnosti?
Režiséři audioknih se všeobecně shodují na tom, že nejtěžší je vždycky najít ten správnej hlas pro konkrétní audioknihu. Aby ten interpret ke zvolený kníže co nejvíc seděl, naturelem, hlase, aby působil na toho, kdo si ji pustí, jako co nejpřirozenější volba. Takže když pak přijde herec, už vlastně tolik práce nemá, protože aniž by to věděl, prošel pečlivym sítem a byl vybranej právě proto, že si s tím podle režiséra nejlíp poradí. Takže se člověk nakonec nejvíc zastavuje sám, že se mu něco nepovede, přeřekne se a tak. Je to přeci jen veliká plocha, která se vyplňuje. Sem tam režisér něco poznamená, ale většinou jsou to jenom detaily.
Baví vás namlouvat audioknihy?
Strašně moc, ale je to sviňsky těžká práce, člověku z toho až vstávaj vlasy na hlavě. Jste sám ve studio třeba čtyři, šest hodin, někdy i víc, když není čas a jen čtete. A to je náročný usoustředit, vyžaduje to celou dobu absolutní koncentraci a jde bez přehánění o nejtěžší práci, co jsem zatím zažila.
Jak se stavíte ke kritice své osoby?
Přijala jsem jí. Divadlo vás naučí nebrat si kritiku osobě. Divadlo je náročné prostředí, v němž jste prakticky neustále pod tlakem kritiky vaší osobnosti. A já se naštěstí velmi rychle naučila ji využívat ve svůj prospěch. Chápat, že to není kritika mě jako člověka nebo ženy, ale mě jako herce. To se mi osvědčilo a jsem spíš zvědavá na zpětnou vazbu, než abych se jí nechala vytočit.
Pro mě je zvědavost na prvním místě, co se týče toho, co dělám. Motivuje mě a udává mi směr.
Jste herečkou takzvaně „od přírody“? Byla jste zběsilé dítě plné energie, nebo naopak ztělesněné pořekadlo „tichá voda břehy mele“?
Ráda bych se tvářila, že jsem byla nenápadné dítě, ale vybavuje se mi v paměti hned několik starých VHSek, který dokazujou opak (smích) Byla jsem takový to dítě, který mělo hrozně moc energie, všude ho bylo plno a furt jsem se předváděla. Navíc jsem vždycky měla strašně velikou fantazii, takže to spolu tak nějak pěkně fungovalo.
Myslím si, že to všechno paradoxně odstartovala nehoda, kterou jsem měla v první třídě. Cestou ze školy mě srazilo auto, a já ležela snad půl roku upoutaná jen na lůžku. V době, kdy má dítě snad nejvíc energie a rozvíjí se, já nemohla nic! Tak jsem si hrála alespoň v hlavě a tím se v nemocnicích moje fantazie neskutečně rozrostla. Byla to moje jediná hračka, nedalo se dělat nic jinýho. A pak už se to nedalo ani zastavit. Takže i když bych možná měla bejt naštvaná, že jsem musela ležet ve špitále, ve skutečnosti jsem za to ráda, byl to takovej startovací okamžik mojí herecký kariéry. (smích)
Jste držitelkou dvou divadelních cen Thálie. Jedné za největší talent do 33 let a druhou za hlavní roli ve hře Nora (domeček pro panenky), která se stále hraje v Divadle pod Palmovkou. Cítila jste u Nory, že půjde o „tu“ roli, která by vám mohla vynést cenu?
Když jsme zkoušeli, tak mě to ani nenapadlo. Ale podle ohlasů si pak člověk uvědomí, že ty věci zaklaply a že se to všechno správným způsobem protlo.
Diváci vás znají hlavně jako divadelní herečku. Neláká vás třeba hraní ve filmech?
To víte, že láká, ale zatím nemám buňky na to to k sobě přivolávat. Takže vyčkávám, až se něco objeví. Nepotřebuju hrát ve filmech nutně, není to tak, že bych hned teď musela, jsem saturovaná, co se týče svojí tvorby. Ale jsem strašně veliký filmový fanoušek a proto bych se nabídce určitě nebránila. Takže když nad tím tak přemýšlím, mám jedno přání - chtěla bych jednou hrát v dobrym filmu.
Minulý rok v lednu měla v Divadle pod Palmovkou premiéra hru Něco za něco v režii Jana Klata, který 17. listopadu 2018 získal prestižní Cenu divadelní reality (Premio Europa Realtà Teatrali). Chystáte spolu pro Palmovku něco dalšího?
Chystáme, Fausta! Premiéra by měla být v březnu 2019 a zkoušet začneme tuším v lednu. A já budu hrát Mefista, na což jsem teda už teď megazvědavá.
