„Vystavuji kresby, mimo jiné na papírové sáčky z letadel, drátěné sochy v nadživotní velikosti z cyklu Siluety, Bílý reliéf v kombinaci porcelánu, kovu a plexiboxu, drátěnou hlavu z cyklu Siluety i titulní bustu Kdo jsem? z cyklu Gesta,“ vyjmenovává Jindra Viková. Její práce doplňuje Portrét podle Leonarda – snímek, na němž svoji partnerku Jindru Vikovou zvěčnil fotograf Pavel Baňka. S hranostajem.
„Oba si s Pavlem vlastně celý život hrajeme. Pracujeme každý den, a to je velmi důležité. Ačkoli to, co se teď děje ve světě, zanáší do duše smutek, snažím se, abych i prací vnášela do svého života humor. Nechci podléhat skepsi, i když smutky mám, jako každý člověk. I proto je pro mne důležitá hra a legrace. Trochu dada…“ říká autorka, zakládající členka neodadaistického spolku Rozbřesk. I o svých únorových narozeninách mluví Jindra Viková s nadsázkou: „Podívala jsem se do občanky a zjistila, jak ten čas letí. Ale letí nám všem a jsem šťastná, že životní hravost nám zůstala.“
Ačkoli je často spojována s pojmem keramika, už z výčtu objektů, které teď ukazuje v Moravské galerii, je jasné, že toto zařazení by bylo příliš úzké. „Sama se čistě jako keramička necítím. Často pracuju s drátem, různými nálezovými předměty, prakticky s čímkoli,“ poznamenává Jindra Viková. V jejích asamblážích najdeme řetěz z kola, útržky papíru, oděvu, ale právě i porcelán.
„Intermedialita vyhovuje jejímu otevřenému přístupu ke keramice,“ konstatuje o Jindře Vikové kurátor výstavy Ondřej Chrobák, „průběžně do ní integrovala další materiály a prováděla technologické experimenty. Byl to právě neortodoxní přístup překračující úzká oborová vymezení, který zjednal autorce mezinárodní pozornost, potvrzenou řadou ocenění v rámci internacionálních soutěžních přehlídek a sympozií. Jen zdánlivě na okraji, či ve stínu těchto keramických objektů, vznikaly kontinuálně intimní a obsesivní kresby Jindry Vikové, kterým je primárně zasvěcena tato výstava,“ dodává Ondřej Chrobák.
Jindra Viková si hraje s tématy, tvary, symboly, archetypy. Skládá, ohýbá, modeluje, vypaluje, kreslí, maluje. A „počmárá“, na co přijde. „Papír vhodný na kreslení nás obklopuje skoro všude. Dokazují to kresby Jindry Vikové na pytlících vytažených za letu z kapsy sedadla nebo na hlavičkový papír mezinárodní keramické asociace distribuovaný mezi delegáty konference,“ dokládá Ondřej Chrobák, „kresba zaplňuje dlouhou chvíli, kreslíte, když nevíte, co s rukama. Lze hovořit o poloautomatických kresbách, jen z časti kontrolovaných vědomím nebo naplňujících vstupní intenci umělkyně. Nevědomí vyplavuje nečekané, provokativní, často otevřeně erotické konstelace. Právě tyto kresby pouští diváka do hlavy a emočního světa autorky. Po této zkušenosti můžeme pomoci Jindře Vikové s odpovědí na titulní otázku Kdo jsem? Anebo si jen užít bravuru její kresby, což není málo.“
Vernisáž výstavy Jindra Viková: Kdo jsem? doplnil v Moravské galerii křest knížky memoárů Kdo jsem? Ohlédnutí za mým životem a dílem… Výtvarnici je pomohla sepsat Michaela Zindelová, vydala Galerie a nakladatelství Stará pošta (2026). Kniha je k dostání v bookshopu Pražákova paláce Moravské galerie.
Další osmdesátková výročí čekají Moravskou galerii a její návštěvníky v dubnu (Rudolf Sikora: Za a proti – od 17. 4. 2026 v Pražákově paláci) a v říjnu (Valoch80 – od 16. 10. 2026 rovněž v Pražákově paláci).
Jindra Viková (*2. 2. 1946, Praha) patří dlouhá desetiletí ke špičkám naší i mezinárodní výtvarné scény. Profiluje se jako keramička, sochařka, malířka, kurátorka i pedagožka. V letech 1964-1970 studovala v Ateliéru keramiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1974 měla první samostatnou výstavu a o rok později vytvořila se sochařem Peterem Orieškem mozaiku pro Staroměstskou radnici v Praze. Od první poloviny 70. let se účastní domácích i zahraničních výstav a festivalů umělecké keramiky. Řady těchto sympózií a přehlídek je laureátkou (1981, 1984 Faenza, Itálie; 1986 Trienále porcelánu Nyon, Švýcarsko; 1986 Mezinárodní bienále keramického umění Vallauris, Francie; 1988 International Art Festival, Bagdád, Irák; 2001 1. světové bienále keramiky, Icheon, Jižní Korea). V polovině 80. let se jí poprvé podařilo vycestovat do USA, kde od té doby pravidelně vystavovala, ale také přijala nabídky vyučovat na tamních univerzitách (University ov Michigan, Ohio University, University of Connecticut). Svými díly je zastoupena v řadě evropských i mimoevropských sbírek a muzeí, včetně mnoha českých (Národní galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravská galerie v Brně, Museum Kampa, Alšova jihočeská galerie). Od roku 2002 vede dílny keramické tvorby v centru Jarmily Tyrnerové v Kohoutově. S celoživotním partnerem, fotografem Pavlem Baňkou žije a pracuje v Benicích u Prahy. Více: https://www.jindravikova.cz/
