Premiérový rok ve Venuši ve Švehlovce zahájí autorská inscenace LOLitky z produkce DiDiArt. Divadelní tvar se dotýká citlivého a společensky palčivého tématu zneužívání dětí, které v poslední době znovu rezonuje českým veřejným prostorem mimo jiné v souvislosti s loňskou premiérou filmu Sbormistr. Právě tento kontext se stal impulzem k osobnímu a detailnímu zkoumání problému, zejména v prostředí, které je autorce nejbližší – v umělecké sféře.
Reálné příběhy, které jí svěřili blízké osoby, jsou v inscenaci zasazeny do světa tří dětských pokojíčků a konfrontovány s motivem dětských her s panenkami. Zpočátku sledujeme nevinnou hru, která postupně přerůstá v manipulaci predátorů. Vedle této roviny se otevírá ještě druhá – život samotných panenek, které se snaží žít podle lidských modelů štěstí, úspěchu a dokonalosti. V první polovině inscenace se objevují komické a odlehčené situace, postupně se však ukazuje, že tlak na bezchybnost se stává zdrojem manipulace, bolesti a ztráty vlastní identity.
Autorka a režisérka Diana Šoltýsová se v rozhovoru vrací k samotnému vzniku textu i k osobním impulsům, které ji k napsání LOLitek vedly.
Rozhovor s Dianou Šoltýsovou
Máš za sebou dramatizaci několika románů, ale LOLitky jsou tvoje první zcela autorská hra. Jak těžké bylo vytvořit svébytný dramatický text?
Bylo to nejtěžší a zároveň nejsvobodnější psaní. U dramatizací máš oporu v literární předloze, o kterou se můžeš opřít, tady jsem byla odkázaná jen sama na sebe. Najednou nebylo kam se schovat. Zároveň jsem ale cítila obrovskou úlevu – že můžu jít přesně tam, kam potřebuju, bez ohledu na respekt k originálu. Byla to konfrontace se sebou samou, s vlastními tématy a limity.
Kde jsi vzala inspiraci k tématu a postavám?
Rok 2025 pro mě byl v tomto ohledu zlomový. Měla jsem pocit, jako by se přede mnou odhrnula clona – najednou jsem se dívala na svět bez obvyklého filtru, mnohem otevřeněji a citlivěji. Během léta se mi svěřily dvě blízké osoby s traumatickými zkušenostmi z dětství. Každá z nich mluvila o svém příběhu jinak, ale obě výpovědi mě hluboce zasáhly. Uvědomila jsem si, že to téma nelze obejít ani umlčet. A protože jsem zvyklá bolest zpracovávat skrze umění, vznikla z toho potřeba vytvořit divadelní text – ne jako rekonstrukci konkrétních osudů, ale jako prostor, kde se tyto zkušenosti mohou ozvat.
Co tě během psaní překvapilo?
Jak obtížné je psát upřímně a přitom neprozradit souvislosti. Lidé, jejichž zkušenosti mě inspirovaly, si nepřáli být jmenováni, a já jsem cítila velkou zodpovědnost za to, jak jejich příběhy zpracovávám – zvlášť s vědomím, že se na představení přijdou podívat. Zároveň jsem měla obavu z určité naivity, protože se na svět díváme očima dětí – příběh je vyprávěn z jejich perspektivy. A také respekt z reakce herců: jestli je text osloví, jestli je bude bavit. Po prvním čtení se ale tyto obavy začaly postupně rozpouštět.
Ve hře je jen jedna mužská postava: Ken. Měla jsi nutkání udělat opět čistě ženskou hru? Proč jsi se nakonec rozhodla pro mužský prvek?
Ano, to nutkání tam bylo. Čistě ženský svět je mi blízký. Ale Ken byl nutný – ne jako „mužský protivník“, spíš jako katalyzátor. Zajímalo mě, jak se ženské světy lámou ve vztahu k jednomu mužskému bodu, který není realistickou postavou, ale symbolem. Ken je spíš princip – projekce ideálního bezpečí, porozumění a respektu.
Vzpomeneš si, kdy poprvé jsi četla román Vladimira Nabokova Lolita a jak tě ovlivnil?
Četla jsem ji poměrně mladá a zpětně si uvědomuju, že jsem ji tehdy četla „špatně“ – fascinovaná jazykem, aniž bych plně chápala brutalitu situace. Nabokov mě ovlivnil hlavně tím, jak nebezpečně krásně dokáže psát o odporných věcech. A právě tohle napětí – mezi estetikou a násilím – mě provokuje dodnes.
Jaké filmové zpracování Lolity považuješ za nejlepší?
Každé má své kvality, ale žádné podle mě nedokáže skutečně obsáhnout podstatu románu. Film je vždycky v pasti obrazu – a u Lolity je obraz obzvlášť problematický. Možná je to jeden z důvodů, proč jsem se vydala vlastní cestou a téma zpracovala úplně jinak.
Jaká panenka byla v dětství tvá nejoblíbenější?
Barbie. A myslím, že to hodně vypovídá. Dokonalé tělo, prázdný úsměv, nekonečné možnosti projekcí. Zpětně vnímám, jak silně formovala představu o ženskosti, aniž bych si to tehdy uvědomovala.
Vnímáš téma sexuálního násilí na dětech jako tabu, nebo máš pocit, že se o něm mluví čím dál víc?
Mluví se o něm víc, ale pořád ne dost a často velmi opatrně. Tabu se možná posunulo, ale nezmizelo. Stále máme tendenci hledat jednoduché viníky a jednoduché příběhy. Realita je mnohem složitější a bolestivější – a právě tu se snažím v Lolitkách otevřít, ne vysvětlit.
Ve Venuši ve Švehlovce režíruješ poprvé – je to začátek nové trvalé spolupráce?
Vnímám to jako otevřený dialog. Venuše je prostor, který má odvahu riskovat a dávat hlas autorským projektům. Zároveň nás přizvala – Didi.art – jako rezidenční soubor, což vnímám jako důvěru a závazek, kterého si nesmírně vážím.
Světová premiéra
Světová premiéra inscenace LOLitky se uskuteční v neděli 25. ledna 2026 ve Venuši ve Švehlovce.
Více informací o inscenaci najdete na www.didiart.cz/lolitky.
