Jak se cítíte jako novomanžel?
Krásně! Dost teda podobně jako před tím, ale mám radost, že všechno dobře dopadlo, svatba byla fajn. Akorát ten prstýnek, na ten si musím zvyknout, protože už mi několikrát upadl ve sprše. Ale mám nejlepší ženskou na světě, takže si nestěžuji.
Svatba byla veliká?
Ne ne, měli jsme menší svatbu s rodinou a pár přáteli. Řekl bych, že to byla taková standardní svatba, kde si dva řekli ano, najedli jsme se, pobavili a šli spát. (usmívá se)
Zazpíval jste si na svatbě?
Zazpíval. Tohle byla asi jediná položka, na které jsem ušetřil. Měl jsem tam i kamarády muzikanty, takže jsme to společně odmakali.
Byla nějaká nová svatební písnička pro vaši ženu?
Byla, bez toho by to nebylo ono, ale zveřejňovat ji zatím nemám v plánu.
Jak se vůbec hudba, kterou děláte, líbí vašim rodičům?
Rodiče jsou nadšení, ti to mají naposlouchané. Vydám video a už o tom vědí. Oba jsou inženýři a vždycky nás se sestrou podporovali ve vzdělání. To jsme dokončili, pak jsem šel normálně do práce a následně jsem začal hrát a zpívat, z čehož mají dnes radost. Jsou spokojení, že jejich děti jsou spokojené a teď měli i radost, že se jim oženil syn.
Sestra je také muzikantka?
My jsme oba jako malí chodili do hudebky sedm let na piano, sestra pak ještě na saxofon a já na bicí. Takže také umí hrát, ale živí se jako oční lékařka. Nevím, jestli tam někomu na něco hraje. (směje se)
Vaše žena Eliška je bývalá profesionální sportovkyně. Nutí vás k nějakému většímu pohybu?
Já mám sport rád, nejvíc jednoznačně tedy fotbal, na ten se rád koukám i ho hraju, a Eliška má zase ráda muziku, takže si myslím, že v tomto směru nemáme problém. Jsme rádi, že to co jednoho živí, je pro druhého koníčkem a naopak. To mě spíš Eliška nutí k tomu, abych došel s odpadem, což jsem byl zrovna dnes, to se musím pochválit.
Předpokládám, že s odpadem teď chodíte často? Přeci jen ty plínky zaberou místo.
Je to pravda, že s odpadem chodím často, ale to se nedá nic dělat. Máme omezený prostor v koši. (směje se)
Pomáháte s péčí o syna?
Já kdybych mohl kojit, tak i kojím. Snažím se být co nejvíce nápomocný. I když jsem často po koncertech, ale já pak koupím na benzince bonboniéru a jsou všichni spokojení. Malej to ocení taky, protože to má přefiltrované přes mámu, tak pohoda.
Často jste po koncertech, jezdí s vámi i manželka se synem?
Dříve jsme Eliškou jezdili na koncerty výhradně společně. Já jsem zpíval a Eliška řídila a prodávala trička. Teď je ale syn ještě hodně malý, takže byla asi jen dvakrát, jinak jsou doma. Je pravda, že mi pak chybí, ale o to hezčí jsou ty návraty, když se má člověk na co těšit.
Syn se jmenuje Teodor. Kdo vybíral jméno?
To jsme vybírali spolu a byl to docela boj. Ne proto, že bychom se neshodli, ale proto, že nám všechna klučičí jména přišla nepoužitelná. Ono když pak náhodou narazíte na nějaké, které by bylo hezké, tak ho zase máte spojené s nějakým blbcem. No, bylo to obtížné.
Proč nakonec vyhrál Teodor?
Chtěli jsme, aby nebylo úplně běžné, ale zase ne úplně šílené, a tak nějak nám ten Teodor sedl a moc se nám to líbí.
Nechtěl jste, aby byl syn Jan po vás?
To jsem nechtěl. Ne proto, že by to bylo špatné jméno, ale chtěli jsme vybrat nějaké lepší a méně časté. On Honza Pokorný není úplně originální.
V písni Děti, kterou máte na novém albu, si děláte legraci z rodičů, kteří sdílejí každou fotku se svým potomkem na sociálních sítích. Pokud vím, tak vy jste ještě syna neukázal. Chcete u toho zůstat a proč?
My jsme ukázali kus ruky a u toho asi zůstaneme do doby, než si o tom bude rozhodovat sám. O to víc ho ale ukazujeme známým, takže ti pak musejí na potkání shlédnout celé album. Ale tak to už je úděl našich kamarádů.
Když už ho neukazujete, tak aspoň prozraďte, zda je vám podobný?
Myslím si, že je to takový mix mě i Elišky. Takže fešák po mamince a po mně má docela vlasy. (směje se) A je hlasitý, takže třeba bude po tatínkovi i zpívat. Po mamince zase zdědí sportovní talent, takže to určitě bude dobrá partie.
Jste jeden z mála hudebníků, kteří chrlí jednu píseň za druhou. Už se vám stalo, že jste vůbec nevěděl, o čem psát?
To se mi stává pořád. Už jsem si na to ale zvykl, že nesrším nápady každou chvíli. Nicméně už také vím, že to vždycky nějak přijde, takže mě to moc nestresuje.
Máte to tak, že se každý den snažíte určitou dobu psát?
Než jsme měli mimčo, tak jsem to tak měl. Ale teď se přiznám, že když jsem doma, chci se věnovat malému. Dělám to tak jen v případě, že jsem na hotelu, tam si vždy naordinuji, abych se tomu aspoň hodinu dvě věnoval. Určitě k tomu nepřistupuji jako k nějakému daru shůry, ale jako k práci.
Písničky už píšete spoustu let. Změnilo se něco na procesu psaní? Jde vám to už více od ruky?
Určitě, je to práce jako každá jiná, takže čím déle to děláte, tím více se v tom zlepšujete. Kdysi jsem hodně tápal, teď tápu také, ale méně. Každá písnička je ale nové dobrodružství.
Jak se vlastně změnil Jan Pokorný od doby, co začal s muzikou? Jste v něčem jiný, nebo si myslíte, že váš charakter zůstal stejný?
To by asi primárně museli posoudit ostatní z mého okolí, ale já si myslím, že jsem pořád stejný jouda. Snažím se být stejně divnej, jako jsem byl před tím. (směje se)
A před tím jste byl tedy jaký? Jak byste se popsal?
Takový rádoby vtipný kluk od počítače. Rád sedím u počítače, nerad chodím ven a mám rád humor.
Řekl vám někdy někdo, že vám sláva stoupla do hlavy?
(směje se) Teď jsem to tady zrovna četl. Přišel mi e-mail, že jsem někoho odbyl u podepisování po koncertě. To mě trochu překvapilo, já se vždycky snažím těm fanouškům věnovat, ale je to samozřejmě možné, že jsem zrovna nebyl ve své kůži, takže za to se omlouvám. Ale byl to první e-mail za ty roky. Dejte mi chviličku, já si jen objednám v mekáči, my jedeme na koncert.
Zdravá strava?
Cestou na ty koncerty si můžete dát mekáč nebo bagetu, takže to je pak těžký. Úplně se mi nechce dělat a vozit nějaké krabičky. Ale jako když je někde zdravější normální jídlo, tak si ho dám, snažím se i trochu cvičit.
Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo krom toho, že ve fast foodu, jak jsem zaslechla, jíte cheeseburger?
Všechno možné. Spíš bych řekl, co rád nemám. To je rajská omáčka a lečo, to sice pozřu, ale nadšený z toho nejsem. Stejně jako z nějakých smažených kobylek a cvrčků, to už jsem sice ochutnal, ale nejsem toho fanouškem. Ale vlastně špekáčky u ohně jsou pro mě top, to je asi moje oblíbené jídlo.
A k nim pivo?
K pití mám nejraději jednoznačně vodu, a když je slavnostní příležitost, tak i perlivou. Ale tak pivo, nebo drink si dám taky, když mě někdo pozve nebo prostě jsem někde na nějaké párty, ale není to pro mě nutnost.
Když takhle přijedete třeba k tomu mekáči, stává se vám, že po vás chtějí podpis?
Jako někdy chtějí fotku, tak se vyfotíme, jindy nechtějí, tak se nefotíme.
Je vám popularita příjemná?
Zatím to nepřerůstá do nějakých mezí, že bych si nemohl dojít ani nakoupit, takže dobrý. Mám dobrý pocit z toho, že dělám něco, co lidi baví a ty moje písničky jim zpříjemňují den. To mě baví. Ale že bych musel jít do nějaké vily Vyvolených, abych byl slavný, to ne.
A třeba do nějaké show jako je StarDance nebo Tvoje tvář má známý hlas byste šel?
Do Tváře mě zvali, ale odmítl jsem to, protože mi to přijde trochu bizardní. Do StarDance bych to asi také odmítl, protože je to hodně náročné. Mluvil jsem o tom i s Miraiem Navrátilem, který je v letošní řadě, a ten mi říkal, že toho má plné kecky. Asi tyhle show nejsou pro mě.
Když jsem se podívala na vaše stránky, máte tam koncert za koncertem. Míváte myšlenky, že byste tento kočovný život nejraději zahodil?
Na toto jsem se ptal Ivana Mládka, který takto jezdí už nějakých šedesát let a on říkal, že si vždycky představí, jaké by to bylo, kdyby byl týden v továrně, a zase se mu vrátí nadšení pro hudbu. Někdy je to náročné, ale nikdy jsem zatím nezapochyboval, že jsem si vybral dobře. Je to pro mě nejlepší povolání, jaké mohu dělat.
Než jste začal zpívat, pracoval jste jako IT specialista. Teď už tedy jen zpíváte?
Já jsem v té bývalé práci oficiálně neskončil, pak jsem tam ale dva roky nebyl a před měsícem mi messengerem poslali pantofle, takže asi už tam oficiálně nepracuji. (směje se) Už na to ani není čas, těch koncertů je hodně, takže jen zpívám.
Máte nějaké rituály před koncertem?
Před koncertem nutně ne, ale po koncertě pravidelně v autě posloucháme Záviše a konkrétně písničku, která je typická »Nikdo to neocenil«. To si pouštíme hned, jak vyjedeme.
Podle čeho posuzujete, zda byl váš koncert oceněn?
Když zpívají se mnou, aniž bych je k tomu nutil. To je maximum, čeho může muzikant dosáhnout, když si lidé z vlastní vůle doma nastudují jeho písničky, a pak s ním zpívají.
Věřím, že na vašem chystaném koncertě v O2 aréně, který by se měl uskutečnit 20. ledna příštího roku, zpívat budou. Je pro vás tento koncert to, po čem jste snil?
Ono zabookovat si tu O2 arénu zvládne kde kdo, ale aby tam přišli také nějací lidé, to je ten nejdůležitější úkol. Když tam přijdou lidé, bude to splněný sen. Zatím to vypadá, že bude plno, takže super. Nicméně ano, je to velká meta, bude bomba, když to klapne a rád bych všechny pozval, protože to bude prostě dobrý.
Jak to vlastně chodí, když chce někdo uskutečnit koncert v O2 aréně?
Není to tak, že bych já zvedl telefon a zavolal na infolinku O2. Ale křest prvního alba byl v Lucerna Music Baru, křest druhé ve Foru Karlín a všechno bylo vyprodané, tak se můj management domluvil s lidmi z O2 arény, že by bylo fajn udělat koncert tam.
Znamená to, že v O2 aréně bude nějaký další křest nového alba?
Nové ne, budu tam křtít album Antarktida, které vyšlo letos v květnu. Ale jelikož do koncertu zbývají ještě tři měsíce, tak se budu snažit udělat nějaké nové songy. Budou navíc Vánoce, a ty mám rád, tak třeba něco klapne.
Často zpíváte duety, mohou se fanoušci těšit na nějaké hvězdné hosty a speciality?
Speciality určitě, bude mnoho překvapení a hostů také, takže určitě doražte.
Už jste sám říkal, že O2 aréna je velká meta, jaká bude další?
Tak potom si dáme asi trochu pohov a budeme dělat klasické menší koncerty. A na stará kolena si třeba uděláme Strahov jako Nedvědi.
Jeden z vašich nejznámějších songů se jmenuje »Mám doma kočku«. Stále ji ještě máte?
Jasně!
V písni zpíváte: Mám doma kočku, mám ji rád, je to skvělý kamarád, jen od tý doby, co ji znám, mám ruce nohy samej šrám. Jak se s kočkou kamarádí váš syn?
(směje se) Přiznám se, že jsme obezřetní, protože jsme ji občas nechali jít blíže k malému a ona se začala nervózně vrtět, takže ji necháváme častěji venku. Ale zrovna dneska jsme je k sobě zase zkoušeli dávat, on ji hladil, pak se zavrtěl, ona se vyděsila a měla tendenci ho uškrtit, tak to moc riskovat zatím nebudeme.
V dalším z vašich songů V lese zpíváte: Dneska jsem v lese byl a už tam nepudu, nikde jsem nezažil takhle ukrutnou nudu… Žádnej signál žádná wifi žádný data zde nemám, teda data jsou tu éčko, a to fakt nepočítám. Je to píseň o vás?
No, z velké časti jo. Ono je to o tom, jak to posluchač vnímá. Pro lidi z mé generace je těžké si najít v lese nějakou zábavu, jak jsme pořád nalepení na počítačích a mobilech.
Znamená to, že jste nervózní bez signálu a připojení?
To zase ne, jsem rád, když občas nemám signál, protože třeba píšu písničky a nikdo mě neruší. Ale… Když mám internet, jsem na internetu, když nemám, tak na něm nejsem a občas se stane, že ho mám, ale nejsem tam. Je to jak kdy.
Vy jste velký pohodář, že?
Je to tak. Mě nikdy nebavilo se nějak rozčilovat nebo se hádat. Moc mě toho nerozhodí. My se nehádáme ani s Eliškou, protože ona je stejně jako já na klid.
Fakt jste se nikdy nepohádali?
Kdepak, já vždycky radši s Eliškou souhlasím. (usmívá se) A i co se týče mého zpěvného projevu, tak vím, že hodně muzikantů mívá problémy s hlasivkami, protože jsou vyřvaní, a já spíš mluvím do melodie, tak musím zaklepat, že mně se takové problémy zatím vyhýbají. Zkráceně řečeno jsem utlumený, umírněný flegmatik a považuju se za extrémně šťastného člověka.
