Anna Polanská & Pavla Vachunová: Než vykvete kámen

Výstava Než vykvete kámen propojuje tvorbu Anny Polanské a Pavly Vachunové, dvou autorek, jejichž cesty se setkávají v intuitivním vztahu k materiálu, řemeslu a krajině. Krajině skutečné i vnitřní, uchované ve vzpomínkách, zkušenostech a obrazech dětství.

Tvorba Anny Polanské se dlouhodobě soustředí na člověka usazeného v krajině, která vyrůstá z reálných vzpomínek i snových představ. Ve svých objektech, reliéfech a vázách pracuje především se sklem foukaným, lehaným a taveným, jehož výslednou podobu postupně odhaluje broušením a rytím. Její proces je intuitivní: z volných skic vznikají kompozice až přímo v materiálu. Objekty opakovaně přebrušuje a přerývá, dokud se linie, plochy a tvary nespojí v obraz schopný nést pocit, vzpomínku nebo tichou myšlenku.

Pro Pavlu Vachunovou se zásadním médiem stala hlína. Materiál, který je nejprve měkký a poddajný a svou definitivní podobu získává působením ohně, jí umožňuje zachycovat prvotní myšlenky i vnitřní prožitky. V práci s ním se symbolicky setkávají všechny živly – země, voda, oheň i vzduch. Z keramické a porcelánové tvorby její práce přirozeně přesahuje také ke kresbě, malbě, fotografii, videu a sochařství.

Po letech samostatné tvorby obě autorky zjišťují, že se jejich témata vracejí k podobnému zdroji: k osobní zkušenosti s krajinou a k člověku jako její neoddělitelné součásti. Spojuje je přátelství, intuitivní přístup k tvorbě, ochota experimentovat i pevné zakotvení v řemesle, trpělivosti a sochařském uvažování o formě. Každá přitom zůstává věrná vlastnímu materiálovému světu. Na porcelánových vázách Pavly Vachunové rozkvétají květiny, jejich stvoly, listy a květy vystupují v jemných strukturách povrchu. Ve skle Anny Polanské se podobně objevují ryté linie a organické motivy.

Sklo a porcelán v nově vznikajících společných objektech existují vedle sebe jako dva rovnocenné hlasy. Nesoutěží spolu ani se navzájem nepřekrývají. Doplňují se, prostupují a vytvářejí společný prostor, v němž se potkávají dvě autorské cesty – dvě zkušenosti s krajinou, materiálem a pamětí. Než vykvete kámen je jejich tichým dialogem.