Začneme tím, co fanoušky asi zajímá nejvíc - čemu teď věnuješ většinu svého čas?
Asi narážíš na to, že už teď moc nelítám v kombinéze po okruhu a to je pravda. Mám maximálně čtyři, pět závodů ročně a věnuju se roli manažera. Starám se o závodní tým Reiter Engineering, za kterej i jezdím, když je potřeba a momentálně máme třeba patnáct jezdců, o který se starám.
Jak přesně?
No... dělám s nima v podstatě všechno. Snažím se jim pomáhat v tom, aby se zrychlili, aby věděli, s čím počítat na trati a jak reagovat, dělám jim kouče, dělám jim psychologa, dělám jim mámu i tátu a taky se snažím kontaktovat potencionální jezdce, kteří by za nás eventuálně mohli závodit. Tak tomu teď věnuju čas. To není málo, ne? (smích) Jako týmovej manažer samozřejmě jezdím z celým týmem na závody a šéf už ani moc nejezdí, takže hlavní rozhodnutí bývají teď na mě. A to je musím říct hodně náročná odpovědnost.
Co je pro tebe v rámci rozhodování nejtěžší?
Asi to, když se mi srazí dva naši jezdci spolu, začnou házet vinu na toho druhýho a jdou za mnou, abych to vyřešil a určil, kdo má pravdu. Takže to je asi nejtěžší, ale já se snažím každýmu, s kým se setkám, předat maximum zkušeností a k tomu patří i to umět přijmout fakt, že člověk neudělal správný rozhodnutí a způsobil tím například nehodu na trati.
Jaký dojem na tebe mladí jezdci dělají?
Je třeba říct, že vždycky je to hlavně o člověku. A jak už to tak v životě chodí, je to o výchově. Za někoho dělaj rodiče všechno a jejich kluk si sám pomalu ani zadek neutře a někdo je naopak organizovanej, dělá si všechno sám a rodiče k tomu nepotřebuje. Jezdec s takovou náturou je samozřejmě daleko perspektivnější, protože daleko dřív mentálně vyroste a dostane se životní fáze, kdy je schopnej fungovat tak, jak to tahle profese nejen potřebuje, ale vlastně i vyžaduje.
Jezdí jenom kluci?
To vůbec. Vím, že to tak asi vyznělo, ale máme samozřejmě v týmu i holky. Za poslední rok naší stájí prošlo tak osm závodnic, což je solidní číslo.
Od chvíle, co jsi prorazil, je to už pěkná řádka let (Tomáš Enge jako první český jezdec ochutnal závod Formule 1 v roce 2001, pozn. redakce). Proč si myslíš, že se od té doby neobjevil na scéně „další Tomáš Enge“? Je to přeci jen dlouhých 17 let a přesto jsi pořád v rámci české scény unikát.
Tak samozřejmě je to daný tím, že tu nebyl nikdo, kdo by měl takovej talent. (smích) Ale z velký části hlavně o tom, že i když se talent najde - a že jich v posledních letech nebylo málo - nemá dostatečný zázemí, aby se dostal na závody, který potřebuje. A tím myslím finanční zázemí. Závodění není vůbec levná věc a ačkoli to může vyznít hodně smutně, jen talent vážně nestačí. Velké slovo tu mají peníze, aby se člověk podíval do Formule 1.
Na kolik taková legrace reálně vyjde?
Čísla se samozřejmě lišej a nejde to říct úplně přesně, ale... například taková jedna sezóna v motokárách, když jedeš evropskou úroveň, stojí tři sta až čtyři sta tisíc euro. Sezóna. Pak máš Formuli 3, ta stojí sedm set tisíc euro. Sezóna ve Formuli 2 už stojí dva a půl milionu euro. A když se chce člověk dostat nahoru, musí jet tyhle série, aby na sebe mohl upozornit, vyhrával a ukázal, že umí bejt nejlepší. Což dál vede k tomu, že člověk nepotřebuje jen rozpočet na závody, ale samozřejmě i na testování, trénování, lidi kolem, zkrátka celkový zázemí. Což znamená, že aby se někdo v tý nižší úrovni dostal do pozice, že si ho vybere automobilka, musí mít velký finance. A ten motosport opravdu je do velký míry hodně o financích. A je to vidět i na závodech. Jsou týmy, co mají tři sta, čtyři sta milionů euro na sezónu a jsou v popředí a pak jsou týmy s padesátkou na rok a drží se na chvostu startovního pole.
Už je to pár let, co jsi se přesunul z pozice jezdce na post manažera, jak bys porovnal tenhle druh adrenalinu s jízdou za volantem.
Na pozici manažera je úplně jiná zodpovědnost a člověk úplně jinak vnímá pravidla. Ta se samozřejmě nemění, ale za volantem člověk tak nějak nepotřebuje úplně řešit všechny detaily, prostě jen vědět ty mantinely. Ale jako manažer člověk musí znát úplně každej detail, aby si pak tým zbytečně nedošel pro penalizaci. A to ani nechci mluvit o organizaci závodů, to je teprve zkouška odolnosti. Takže i když jde občas na trati o život, jednoznačně je jednodušší bejt závodníkem než manažerem.
Co myslím, že je na tom ta nejtěžší změna, je zodpovědnost za život někoho jinýho. Všechno je třeba neustále kontrolovat, ale naštěstí se nikomu nic nestává. Když už, většinou si nakonec něco udělám já. (smích) Loni jsem si zlomil tři žebra, což mi připomnělo, že bejt „jen“ manažer je vlastně fajn. (smích)
V jednom ze starších rozhovorů jsi uvedl, že by sis rád vyzkoušel rallye Dakar, ale nemáš tři měsíce na trénování. Platí tohle pořád?
Jako pořád, ale... do padesátky mám ještě osm let, takže věřím, že čas ještě je a že se to jednou podaří.
Stal jsi se letošní tváří hry F1 2018, která vyšla na PC a konzole letos v srpnu. Když se dostane profík jako ty k podobné „virtuální zábavě“, jaký to na tebe dělá dojem? Dokázal sis to užít? A jak moc je podle tebe výsledek blízko realitě.
Vlastně mě až překvapilo, jak moc už je to blízko skutečnosti a jak hodně to připomíná to, co znám z tratí. A tím myslím nejen chování auta, ale i zpracování okruhů. Jediný, co tam člověk samozřejmě necítí, je ta odstředivá síla, která člověka vždycky po startu zasáhne a celou dobu mu masíruje vnitřnosti. Když člověk šlápne na brzdu, hlava neletí dopředu, protože je to jen hra. Ale zatáčení, brždění, akcelerování, jak to auto reaguje na točení volantu, to je fakt super a byl jsem překvapenej, jak moc se tenhle žánr posunul, protože nejsem extra pařan a nějakou dobu jsem nic podobnýho nehrál.
Jak dlouho ti trvalo se do řízení hry dostat?
Tak vyjel jsem poprvý a samozřejmě se mi hned protočily kola a udělal jsem hodiny, jak jinak. (smích) Ale to bylo hlavně tím, že jsem netušil, co od toho očekávat. Ale jakmile jsem pochopil, že to mám brát vážně a jak moc je to blízko realitě, vjel jsem do první zatáčky, už tušil, jakou rychlostí jí vzít a fungovalo to. Musím říct, že pokud chce někdo zkusit, jaký je to zhruba jet Formuli 1, tak blíž realitě už se asi přiblížit ani nejde.
Ale rozhodně zůstávám i v herním světě věrnej sedačce, volantu a pedálům. Zvyk je zvyk. (smích)
Co ti na aktivním závodění nejvíc chybí?
No, spíš řeknu, co mi rozhodně nechybí a to je stát na startovním roštu a nervovat se, co přijde v první zatáčce. Protože i když se to nemusí zdát, to je většinou takovej ten klíčovej moment, protože nevím, jak se mi povede start, jak se povede tomu vedle mně, jestli do mě někdo střelí nebo já do někoho a samozřejmě chci hned urvat nějakou pozici a rovnou ukradnout nějaký místo.
Kdy se to srovná?
Obvykle je člověk zrelaxovanej po nějakejch dvou zatáčkách, kdy už se tak nějak rozdají karty. A takhle nervozita mi vážně nechybí. ALE, abych ti i odpověděl na otázku... (smích).
Děkuju. (smích)
... chybí mi adrenalin z toho, že člověk zkouší limity auta i tratě. Ta rychlost je jako droga.
Je nějaká trať, na jakou rád vzpomínáš a kterou považuješ za výjimečnou?
Rozhodně trať Nordschleife v Nürburgringu. Tam jede člověk furt přes dvě stě, zatáčka za zatáčkou, žádný únikový zóny, to je velkej adrenalin a velká radost, pokud jde o rychlost. Ta si podle mě bez přehánění zaslouží označení „trať tratí“.
Je něco, co považuješ za vrchol své kariéry?
To je taková ošemetná otázka, protože každý vítězství se počítá. Všichni samozřejmě řeknou Formule 1 a je to samozřejmě tak, protože kam jinam se může závodník chtít dostat, než právě na tenhle start. Je to královna motosportu. Ale jak jsem si vyzkoušel, kromě NASCARu, snad úplně všechno, tak vlastně neumím ani vybrat jednu konkrétní věc, protože ve všem byla nějaká radost, nějaká výzva a nějakej osobní úspěch. Teda, ještě ten Dakar by to chtělo, ale to už jsme si vysvětlili a nebudeme se k tomu vracet. (smích)
A co NASCAR, když už jsme to nakousli?
NASCAR je samozřejmě výzva, ale jak jsem vlastně vždycky byl hlavně okolo formulí, nikdy se nenabídla cesta, že bych k tomu přirozeně přišel. NASCAR je navíc dost specifický závodění a pokud tam chce člověk uspět, musí na tom vyrůst. Člověk by musel jezdit několik sezón v menších kategoriích, aby se naučil tratě i to, jak se co kdy musí dělat a už se mi to nechce tahle učit od začátku.
Co děláš, když nejsi na trati nebo někoho netrénuješ, máš ještě nějaký jiný koníček?
Mám, jsou mu dva roky a je to můj syn Jonáš. (smích). A musím říct, že tenhle koníček umí pěkně vyčerpat. A je pravdou, že v poslední době jsem oprášil rallye s tátovou historickou škodovkou, stotřicítkou a se ségrou na pozici spolujezdce a dost mě to chytlo, takže tomu asi teď budu věnovat svůj čas. Když jsem to oznámil manželce, neměla moc radost, protože mi to určitě vleze do víkendů, ale tak pokusím se tenhle koníček krotit. (smích)
Láska k závodění u tebe přešla z otce na syna (Tomáš Enge je synem dalšího úspěšného českého automobilového závodníka Břetislava Engeho, pozn. redakce), čeká to i pro Jonáše?
No... žena by chtěla, aby byl malej Jonáš biatlonista a já rozhodně nejsem proti, protože u nás doma fandíme biatlonu a díváme se na něj každou zimu. Ale já se obávám, že se Jonáš tomu závodění za volantem nakonec nevyhne. Pokud se budu já dál pohybovat tam, kde jsem, tak on tam bude taky a přesně takhle se rodí ta vášeň, který už se pak člověk nikdy nezbaví. A já se nikam jinam nechystám.
