Přijít o oba rodiče v tak mladém věku je psychicky velmi náročné. Můžete dnes říct, že už jste se s tím vyrovnala?
Ne. Pro mě je to boj na celý život. Zkoušela jsem i pomoc psychologů, ale nedávala jsem to. Ti doktoři se v tom hrozně rýpali, přišlo mi, že je to fascinuje. Já si hlavně musela a musím pomoct sama, konzultace mi nepomohou.
Nejprve vám zemřel tatínek. Jak jste nesla jeho ochod?
U táty se to očekávalo. Poslední dva roky se doslova ztrácel před očima. Chátralo mu tělo, ale hlava byla v pořádku, a to je pro člověka strašné. Chtěl nám pomoct, ale nemohl. Já jsem odjížděla často do Brna na konzervatoř, ale maminka s ním byla denně. Muselo to být pro oba hrozně těžké.
Byl to důvod, proč si maminka sáhla o týden později na život?
Poté co proběhl pohřeb tatínka, jsme doma s mamkou, kde zemřel, všechno vyčistily, vyvětraly a byly připravené na to, že budeme mít nový život. U svých nejbližších ale vždy vycítíte, že se něco děje. Každopádně jsem netušila, že by to bylo až do takové míry špatné. Pamatuji si, že to byla neděle, vzbudila jsem se s tím, že odjedu z Pardubic do Brna zpátky do školy. Mamka asi nesnesla myšlenku, že zůstane v tom našem velkém baráku sama.
Maminku jste našla oběšenou na půdě. Mohu se zeptat, jak to přesněji bylo?
Věděla jsem už po probuzení, že je něco špatně. Dovolím si tvrdit, že jsem cítila smrt. Barák působil jako skleník - zavřená okna, dveře. Bylo mi úzko. Vyšla jsem po schodech nahoru na půdu a tam jsem viděla, co jsem viděla.
Asi bych začala křičet.
Nekřičela jsem. Možná to zní zvláštně, ale já jsem šla nejprve do koupelny, vyčistit si zuby. Až poté jsem zavolala záchranku. Byla jsem hodně racionální, chtěla jsem vyřešit situaci.
Měla jste zpětně na maminku vztek, že vás tu nechala?
Strašně jsem nadávala a byla jsem naštvaná, že všechno vzdala. Byl to rok bolu a žalu. Pak jsem si ale uvědomila, že ona byla tak nešťastná, že by netrápila jen sebe, ale i mě.
Náhradní matkou vám byla o jedenáct let starší nevlastní sestra. Jak zvládala vaši výchovu?
Nemohu říct ani dnes, že jsem už dospělá, ale v těch šestnácti letech jsem se chovala jako spratek. Bylo toho na mě hodně a nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat. Nadávala jsem sprostě, byla jsem prostě neuchopitelná.
Jak vás krotila?
Nijak, musela mě nechat. Jako takový únik jsem pojala studium na konzervatoři v Brně. A než mi bylo osmnáct, tak jsem si našla s tehdejším přítelem byt a odstěhovala jsem se. Od té doby se spolu nebavíme. Kdybych ji dneska viděla, tak se rozbrečím a řeknu jí: Promiň.
Přiznala jste, že v těžkých chvílích vám mimo jiné pomáhal také pohyb. Přesněji step, který děláte od svých sedmi let a jste čtyřnásobnou mistryní světa. Proč jste se vrhla zrovna na takový sport?
Protože mě tam přihlásila maminka v mých rodných Pardubicích, jelikož byla taková akce, že jste měli dva druhy tance za cenu jedné lekce. To druhé byl nějaký jazz. A mě víc začal bavit step. A později jsem se rozhodla, že bych v tom chtěla pokračovat profesionálně.
.jpg)
Vaším trenérem byl tanečník Pavel Strouhal a na tréninky jste v pouze devíti letech dojížděla do Prahy. To vás rodiče nechali cestovat samotnou?
Nejprve se mnou jezdil tatínek nebo maminka, ale když to nešlo, musela jsem sama. Mě to bavilo, bylo to dobrodružné. I když tedy, měla jsem vždycky třeba 60 nepřijatých hovorů, jestli jsem OK. (smích)
Věnujete se stepu profesionálně i dnes?
Skončila jsem v šestnácti, protože nebyl a není čas. Jeden čas jsem ho učila na JAMU, a když mi lidi napíšou, tak ráda učím jejich děti. Ale pro mě už soutěžní step není tím, čím býval. Nepřináší mi takové potěšení.
Step jste předvedla i v prvním díle show Tvoje tvář má známý hlas, když jste se představila jako Jiří Korn. Celkově jste v soutěži skončila na krásném druhém místě za Markem Lamborou. Nemrzí vás, že jste nedosáhla na zlatou příčku?
Je to u mě překvapující, ale nemrzí, jelikož mi to přineslo tolik věcí, že by byla neúcta a namyšlenost, abych byla naštvaná, že jsem nevyhrála.
Co vám přesněji soutěž tedy dala?
Nadhled, schopnost rychlé přípravy, učení, chuť v zlepšování se ve všech směrech. Dala mi přátelství, možnost potkat úžasné lidi, krásné vzpomínky a videa, která budu moct ukázat vnoučatům s tím, že koukejte, jak vaše babča trsala. (usmívá se)
Musela jste předvádět spoustu známých zpěváků jako například Jennifer Lopezovou, či Michaela Jacksona. Jaká proměna pro vás byla nejtěžší?
Tak asi poslední vystoupení, kdy jsem ztvárňovala zpěvačku Siu. Je to zajímavé, ale pro mě bylo obtížné jen stát a zpívat. Nemohla jsem se ani hnout a já tancuju ráda.
Tak to byste byla ideální účastnicí StarDance. Přijala byste nabídku, kdyby přišla?
A moc ráda!
Říká se, že tato taneční soutěž je ale také velká zkouška vztahu, protože jste denně několik hodin s tanečním partnerem. Vy přítele máte už téměř rok, nebála byste se toho, že by žárlil?
Nebojím se ničeho. Já jsem spokojená a vím, že mě nikdo nemiluje tak jako on.
Snáší to dobře, že se mu doma rodí hvězda?
Je na mě pyšný a moc mi pomáhá. On je také divadelník, dělá v Brně, Ostravě, Plzni.
Takže vám nezávidí popularitu?
Když jsme o tom mluvili, říkal, že by tu slávu ani nechtěl. Každopádně je prý se mnou připravený na všechno.
Byl připravený i na to, že jste nafotila odhalené snímky pro pánský časopis Playboy?
To asi trochu žárlil. Ale tak on žárlí už od začátku našeho vztahu. Ale ono je to trošku vzrušující, když mi přijde nějaká zpráva a on: Aha, kluci jo? A já: No, tak holky mi asi psát nebudou. On: Aha, aha, no na mě se na zkoušce podívala jedna holka. Já: Prosím? Takže se tak pěkně štengrujeme. Štve ho to, ale je to doufám ve prospěch našeho vztahu.
Zalitovala jste někdy těch fotek?
Vůbec ne. Klidně bych do toho šla znovu. Mně se ty fotky opravdu líbí. Navíc jsem si tehdy říkala: Mám prsa, boky, ženské křivky. Tak proč to neukázat?
Teď ty křivky ale moc už nemáte, dost jste pohubla. Čím to?
Stresem, navíc nemám moc času se pořádně najíst. Můj problém je ale také perfekcionalismus. Dokud nejsem sama se sebou spokojená, což jsem během Tváře nebyla snad nikdy, tak na sobě makám. Takže během soutěže jsem třeba chodila běhat, protože jsem dostávala zpěváky, kteří hodně tancují a, potřebovala jsem mít fyzičku.
Nechybí ty vaše křivky příteli?
Chybí, říká mi, že mám všechno moc pěkné, ale není mě za co chytit. A já si sama sobě taky chybím. Já si trochu chybím. Mám ráda svou postavu, byť tomu tak nebylo vždycky.
Tak třeba brzy naberete. Slyšela jsem totiž, že se chcete brzy vdávat a založit rodinu. Je to pravda?
Je to tak. Já jsem si dokonce dala deadline, že bych chtěla otěhotnět do roka. Kdyby to přišlo, tak prostě na chvilku divadlo a natáčení odložím a budu se plně věnovat rodině.
Co vím, tak natáčíte Ordinaci v růžové zahradě 2, kde hrajete patnáctiletou dceru Josefínu Simony Krainové. Jak se vám taková postava, která svádí svého gynekologa a zároveň milence své matky, ztvárňovala?
Jak bych to shrnula. Role patnáctky se mi hraje dobře, protože já se občas jako patnáctiletá mentálně cítím. (směje se) Ale s jejím charakterem se neztotožňuju vůbec. Jsem prostě herečka, která hraje tuto postavu, a musím splňovat scénář. A překvapuje mě, že si někdy lidé opravdu myslí, že jsem já ta Josefína.
Už se vám tedy stalo, že na vás někdo s tím vyrukoval?
Právě, že ano. Teď jsem byla na pumpě kupovat kafe a paní na mě: Vy jste hrozná. A já povídám: Jako ve Tváři nebo v Ordinaci? A ona: Ne, ve Tváři dobrý, ale co to děláte v té Ordinaci? No tak jsem jí to vysvětlovala a ona stejně vypadala, že to moc nechápe. Asi to tak ale funguje.
Už vám přišly i nějaké další nabídky na natáčení?
Ano. Byla jsem na jedněch kamerových zkouškách do dalšího seriálu, tak uvidíme, jak to dopadne.
Vaším snem je ale hrát do filmu. Taková nabídka ještě nepřišla?
Ta ještě ne.
Máte i nějakou vysněnou roli?
Ráda se směju a jsem pozitivní, ale zároveň mám ráda i smutek. Takže bych si klidně zahrála i v tragédii, ale brala bych asi jakoukoli roli.
Jste připravená na popularitu?
Když jsem řekla přítelovi, že do toho jdu, tak mi řekl: Hlavně se z toho nepo*er. Z těch lidí. Já jsem hodně emotivní člověk a nemůžu se zavděčit všem. To si stále opakuju.
Jak tedy snášíte ty negativní komentáře, které se na vaši osobu objevují na internetu?
Z těch negativních komentářů jsem samozřejmě smutná, ale už se na to snažím nereagovat. Nepíšu jim třeba: Proč si to jako o mně myslíte, to je úplná blbost. Když si myslí, že jsem rozmazlená, nevychovaná a nesympatická, tak je to jejich vnímání mě. Samozřejmě mě to mrzí, neznají mě, ale respektuji to. A na jednu stranu už je mi to vlastně jedno. Naštěstí to vyvažují i ty dobré zprávy, že jsem něčí vzor a že mi přejí.
