Sloupy elektrického vedení usmrcovali a někde možná ještě usmrcují 24 hodin denně, desítky druhů ptáků, tisíce jedinců. Pokud opeřenec není usmrcen okamžitě, nejdříve se mu mění barva stojáku. Tmavne, začíná chladnout, až se úplně odlamuje od těla. Téměř vždy jsou zraněny končetiny napříč tělem, to znamená stoják a křídlo. Ptáci popáleni elektrickým obloukem umírají pomalu a strašnou smrtí. Postupně jsou doslova zaživa sežráni červy. Je strašné dívat se na to, jak živým ptákům odpadávají křídla a stojáky. Pták, zraněný elektrickým proudem, už jen apaticky čeká na smrt. A při tom stačí tak málo – mít úctu k životu jiných. Stačí jen měnit technologie, které jsou vůči ptákům v krajině šetrnější. (Z propagačního videoklipu k výstavě Světlo pro Prahu, která proběhla v roce 2001 v Národním muzeu.)
Co vás přivedlo k založení neziskové organizace Ochrana fauny ČR?
Od mala jsem byl veden rodiči k lásce k přírodě a navíc většina příbuzných byli myslivci. Bohužel v dětství jsem dal myslivosti sbohem, když jsem viděl některé praktiky, ale také alibismus. Mám rád přírodu, ale na myslivosti nemám rád několik věcí. Na základní škole jsem měl vyznamenání a chtěl jít na lesnickou školu do Písku, ale tam se většinou dostávaly děti lesáků nebo protekční, navíc mi lesnickou školu a zemědělku ze zdravotních důvodů doktoři zakázali. Mohl jsem jít na gymnázium, ale já se v pubertě rodičům seknul. Babička si přála mít doma truhláře tak jsem šel na truhlařinu. Byla éra metalu a já chodil do školy s hárem, řetězy a v potrhané džísce. Škola mě nebavila, dodnes mám problém s autoritami. Prolezl jsem s odřenýma ušima. Dokonce mě nechtěli kvůli vlasům pustit k závěrečné zkoušce. Kluci mě stříhali na záchodě a mě tekly slzy jako hrachy, nemohl jsem se s tím smířit. K tomu jsem za komunistů vedl skautský oddíl.
Kdy vznikla Ochrana fauny ČR?
Stanice pro zraněné volně žijící živočichy Ochrany fauny ČR vznikla počátkem roku 1998 ve starém zchátralém zahradnictví ve Voticích na hranici Středočeského a Jihočeského kraje. Ale nejprve, počátkem 90. let, se zakládal stanici ve Vlašimi. Odtud jsem odešel a založil svoji neziskovku. Původem jsem z Votic, což je na rozhraní Středních a Jižních Čech. Zde jsem s kamarády ze skautských let vybudovall ze starého rozmláceného zahradnictví záchrannou stanici pro poraněná zvířata. Pak, díky výstavě, jsem se stal známějším, začalo chodit více lidí, sponzoři, s podporou přišla i britská ambasáda. Taky jsem se namočil do politiky. Ve Voticích jsem kandidoval jako nezávislí za Zelené, vyhrál jsem volby a dostal se do rady města. Po roce a půl jsem ale z rady odešel, protože já prostě nemohl dělat s lidmi, kteří něco jiného říkají a něco jiného dělají. Politika je opravdu prazvláštní řemeslo. Navíc prostory záchranné stanice už nestačily a v roce 2010 jsme začali s výstavbou nové stanice v obci Hrachov na Sedlčansku. Nesmírně si vážím, že stanice má podporu asi 120 obcí a mnoho drobných dárců.
S čím se na vaši stanici mohou lidé obrátit?
V loňském roce jsme měli příjem asi 1146 zvířat. Jsme k dispozici 24 hodin denně, může se na nás obrátit veřejnost, veterináři, policie jak státní tak městská, starostové. Garantujeme, že do jedné, dvou hodin máme zvíře pod kontrolou. Zvířata, která se k nám dostávají, jsou většinou zraněná kvůli naší civilizaci, to znamená elektrikou, automobily, různými typy zbraní, pastmi, jsou přiotrávená. Anebo když po vichřicích, kdy popadají hnízda s mladými nebo když loni bylo horko a byly rozpálené střechy, tak mláďata vyskakovala z hnízd. My se snažíme dát zvíře dohromady a vrátit jej zpátky do přírody. Někdy s to povede, někdy ne. Úspěšnost návratu máme 67 %. Některá zvířata musíme humánně utratit, když je například popálené od elektriky. Má-li pták polovinu těla sežranou od červů, tak těžko na něm můžeme něco zkoušet. Pak jsou zvířata s hendikepem, když například přijdou o nohu, o křídlo, tak zůstávají ve stanici a my se je následně snažíme udávat do různých zoo koutků.
Jaké je procentuální zastoupení druhů mezi přijatými zvířaty?
Hlavně ptáci a savci. Zbytek výjezdů se týkají například odchytu hadů, ale odchytávali jsme i nosála, který utekl ze Zoo ve Větrovech.
Zmiňoval jste hodně naturalistickou výstavu Světlo pro Prahu. Konala v Národním muzeu v roce 2001 a hovořilo se o ní jako až o morbidní. Přibližte ji.
Dostal jsem nabídku z muzea udělat výstavu o tom, co děláme a mně přišlo strašně málo přijít do svatostánku české vědy a ukazovat, že lezeme po stromech, vyvěšujeme budky. Úplně náhodně jsem si přečetl v Hospodářských novinách, že stát chystá privatizaci energetiky. V národním muzeu se pyšníme pestrostí přírody, tak kde jinde ukázat co přírodu ohrožuje? Věděl jsem, že když udělám obyčejnou výstavu fotografií, tak nebude mít žádný dopad. Oslovil jsem Jana Samce, malíře z Karlových Varů, který byl můj švagr, ten přizval do party sochaře Miroslava Párala a postupně jsme sesekávali své mužské ambice v zájmu výstavy. Díky tomu vznikla tato naturalisticky pojatá a silná výstava.
Proč název Světlo pro Prahu?
Světlo pro Prahu – rovná se světlo poznání, že při každém otočení vypínače nastává hrozné utrpení v krajině. Také proto, že v Praze sedí všechny instituce, ministerstva, poslanci a všechny ty dráty se setkávají v Praze, kde jsou lidé, kteří mají zodpovědnost a mohou vyřešit problém se zbytečným úhynem zvířat, pod kterým je podepsaná lidská lhostejnost.
.jpg)
Co se změnilo, co se dělo po výstavě?
O výstavě se hodně psalo, měla obrovskou návštěvnost, přišlo asi 130 tisíc lidí. Vznikl obrovský tlak, navíc bylo před privatizací energetiky. Tehdy hodně pomohla Jihočeská energetika, která začala jako první osazovat nové konstrukce stožárů vysokého napětí namísto původních rovinných konzolí. Dnešní konstrukce mají takové vytažené pařáty a nemají rovinný prvek a ptáci na nové konstrukce nemohou dosedat. Jde pouze o selský rozum. Celkem ta obměna se týká přes tři čtvrtě milionů sloupů za devět miliard korun.
Jaký máte názor na regulaci živočišných druhů v přírodě člověkem?
To je příběh např. Třeboňska Vytvořilo se zde něco unikátního, ale dnes se podívejte na rybníky, je tam mrtvá voda. Zmizeli raci, obojživelníci, zmizel potápivý druh kachen, protože pod vodou nic nevidí. Rybníky jsou totiž předimenzované chovem kaprů. Když se budete bavit s obyčejným rybářem, řekne, že biotopy jsou na hranici udržitelnosti, protože všechno je dnes podřízeno penězům. Vzrůstá počet vyder, kormoránů, volavek, orlů mořských, což je důsledek toho, že příroda se brání něčemu nepřirozenému. No a za jejich působení se ještě vyplácí odškodnění. Do jisté míry je toto hospodaření řízené znečišťování povrchových vod. V kolika rybnících se dnes můžete vykoupat? Chystáme na podzim tohoto roku v Třeboni výstavu na toto téma.
Inklinujete k ornitologii, kterého opeřence máte nejvíce v oblibě?
Krahujce obecného. To je takový loupežník. Měl jsem s ním unikátní zážitek. Procházel jsem se po hrázi Rožmberka a kousek od pomníčku, od kříže, leží dlouhá dutá kláda a slyšel křik strakapouda. Letěl zespoda z podhráze a už nevěděl kudy kam měl v zádech krahujce.. Zaletěl do duté klády a za ním krahujec. Oba tou kládou prolétli a krahujec, když mě spatřil, dal strakapoudovi pokoj. Bylo úžasné, jak ve stísněném prostoru o délce šesti metrů proběhl souboj. Jednomu šlo o život, druhému o žrádlo, byl to neuvěřitelný zážitek. Takže krahujec. Když se zaměří na kořist, tak jde. Nevidí napravo, nalevo a jde.
Další z vašich velkých projektů je motýlárium u Votic.
Motýlárium je spíše projekt kolegy Ondry Sedláčka. Řekl, že by šel do motýlů, protože o ptácích už zná úplně všechno a motýli: „To budeš koukat, to je úplně jiný svět.“ A začal mi vyprávět příběh modráska hořcového, který klade vajíčka do hořce jarního. Hořec hořepník je rostlina, která u nás téměř vyhynula a nachází se pouze ve dvou lokalitách. Zároveň je to živná rostlina pro tohohle motýla. Naklade do ní vajíčka, z nich se vylíhnou housenky, vlezou do okvětí, kde chvíli bydlí. Pak spadnou na zem, seberou je mravenci a vezmou si je do mraveniště, kde je krmí a ony zase stimulují jejich růst. Pak se housenka v mraveništi zakuklí a na jaře z mraveniště vylétne modrásek. Příroda je geniální.
Chcete něco říct na závěr?
Máme úžasnou přírodu a vůbec si jí nevážíme. Měli bychom k ní opravdu přistupovat s pokorou. V loňském stejně jako v letošním roce i na naší organizaci dopadl vliv Covidu. Roční návštěvnost Hrachova a Votic byla okolo 25 tisíc lidí a najednou nula. Nyní se postupně opět otevíráme veřejnosti a tak všechny srdečně zvu do naší záchranné stanice v Hrachově u Sedlčan a nebo do Motýlária ve Voticích. Vaše návštěva pomůže podpořit naší práci pro zvířata a přírodu. Přivítáme jakoukoliv podporu!
Tip na výlet:
Ochrana fauny ČR
Motýláruium – Votice
Stanice pro zraněné živočichy – Hrachov u Sedlčan
www.ochranafauny.cz
www.motylarium.cz
