V MDK zkoušíš podruhé, poprvé ale v hlavním sále. Vnímáš v těch prostorech rozdíl? A co máš obecně raději? Velké sály nebo ty komorní?
Popravdě mám asi o něco málo raději komornější prostory než veliké sály. I jako divák. Mám k hercům blíž a můžu si všímat jemnějších nuancí. Veliké prostory jsou zase vhodné pro větší vizuální gesta a člověk se může utrhnout ze řetězu a vyprávět větší příběh. Oboje má něco. Dalším rozdílem je rozdělení hlediště a jeviště prostřednictvím forbíny… To v malém sále není a je možné tedy přirozeněji pracovat s přímým diváckým kontaktem.
Na textu jsi spolupracoval s Jiřím Š. Hájkem. Jak se dramatizace rodila?
Napřed jsme se oba znovu podívali na film. Potom jsme se sešli a povídali si o něm a o tom, v čem jsou pro nás jeho témata pro dnešního diváka nosná a zajímavá a postupně jsme si tak sumírovali příběh, který chceme vyprávět. Pak vznikl scénosled, který jsme postupně rozvedli do dialogů. Zajímavostí je, že jsme hodně psali přes sdílené dokumenty. Neměli jsme kdy se sejít (i kvůli virové situaci), a tak jsme ve chvílích, kdy měl některý z nás čas, psali každý zvlášť do společného dokumentu. Často se tak stávalo, že jsem do něj po týdnu nahlédl a zjistil, že Jirka napsal třeba dva celé výstupy. Zároveň jsme si vzájemně texty opravovali, komentovali, přepisovali. Já Jirkovy a Jirka ty moje. Když už byla kostra jakž takž hotová, proběhlo další kolo úprav a škrtů.
Představovali jste si už konkrétní jevištní zpracování a herecké obsazení nebo to na samotný text nemělo vliv?
Jirka se mi smál, když jsem psal do textu sáhodlouhé popisy hereckých akcí mezi jednotlivými replikami. Já to ale potřeboval, abych si dovedl představit, co se asi bude na jevišti dít, a mohl k tomu vymýšlet repliky. Neříkám, že se budeme při inscenování těch mých poznámek držet, zřejmě spíš ne, ale mnoho z nich v textu zůstalo doteď. Během úprav jsme je vlastně ani já, ani Jirka už nečetli, takže nikoho nenapadlo je vyškrtnout nebo alespoň zestručnit. Nicméně výtvarné řešení a obsazení se začalo řešit až později a na podobu textu nemělo vliv. Popravdě řečeno jsme se nenechali svazovat ani skutečností, že by mělo jít o divadelní text. Sám jsem si mnohokrát říkal, jestli tohle vůbec půjde na jevišti nějak udělat. A vždycky jsem si odpověděl: „To ať si vyřeší režisér.”
Bojíš se srovnání se slavným polským filmem nebo to vůbec neřešíš?
Snažím se to neřešit, ale určitá obava tam samozřejmě je. Vždycky když člověk dělá na předloze, která je v určitém okruhu diváků tak populární, je to problematické. Každý divák bude chtít na jevišti slyšet tu svoji repliku, každý bude chtít vidět tu svoji verzi filmu a je jen logické, že ne všichni dostanou to, co očekávají. Tohle bude naše verze Sexmise upravená tak, abychom na jejím podkladě mohli vyprávět o tom, co nás na předloze tak baví. Jinak to ani není možné. Neděláme kopii filmu. Ono by to ani nešlo, protože filmová Sexmise je do veliké míry produktem a součástí své doby.
Scénu a kostýmy vytvoří Agnieszka Pátá-Oldak, se kterou spolupracuješ pravidelně. Na co se můžeme těšit tentokrát?
Dali jsme si s Agnieszkou veliký úkol udělat sci-fi na divadle. Sice komediální, ale pořád sci-fi. Navíc s velikým množstvím postav a nijak nafukovacím rozpočtem. Je to výzva, ale věřím, že se s ní popereme. Agnieszka je navíc veliká fanynka původního filmu a jako Polka mu také velmi dobře rozumí. A na co se mohou diváci těšit, raději neprozradím, aby nám zbyla nějaká esa v rukávu.
Proč by si diváci neměli nechat Sexmisi ujít?
Protože má pořád co říct o tématech, která nezestárla a která nejsou banální. I když jde samozřejmě především o komedii, čili vše se řeší s humorem a nadsázkou. Je to taková směska Orwella, sci-fi a satirické komedie s trochou erotiky… A to může být docela příjemná kombinace.
PREMIÉRA 26.3. 2022
FB: Městské Divadlo Kladno
IG: divadlokladno
www.divadlokladno.cz
