S Kubou se známe, proto si v rozhovoru tykáme.
Myslíš si, Kubo, že jedna dobře položená otázka dokáže změnit člověku život?
Domnívám se, že ne, ale věřím tomu, že soubor správně položených otázek, které se Ti vracejí do života, ten život změnit dokáže.
Které se vrací Tobě?
Četl jsem Navala Ravikanta (pozn. podnikatel a investor), to je takový mentor. A on se ptá: „Víte, kdo byli Sumerové? Znáte nějakého konkrétního Sumera?“
No a pointa je v tom, že všechno tak, jak to tady vidíme, jak přikládáme obrovskou důležitost každému jednomu kroku a sobě, skončí v prachu. Nikdo si nás nebude pamatovat. A o to víc bychom si mohli užít ten proces experimentů se životem. Dneska můžu dělat cokoliv chci, kdekoliv chci, ale velmi často to nedělám. Čím častěji si tuto otázku pokládám, tím víc si říkám, proč to nedělám?
A co chceš dělat?
Loni v Survivoru jsem si slíbil, že půjdu do kina na dětský film. Proč jsem to ještě neudělal? Ale občas už dělám ty věci, u kterých cítím, že mi z nich krásně buší srdce. A když tohle dokáže prosáknout do mojí práce, tak tam je podle mě ta nejlepší verze mě.
Vždycky jsem na sobě pracoval. Chodil jsem do Českého rozhlasu, učil jsem se rétoriku, zpíval jsem. Rád se zdokonaluju a objevuju v tom to něco. Moje ambice vždycky byla být autentický, ale zároveň vynikající moderátor, který umí pracovat i s tichem a ze kterého je cítit skill, energie a to, že miluju lidi. Dnes se zaměřuji na zlepšení projevu, dýchání, artikulace, začal jsem chodit i na dabing.
Táhneš lidi svou dynamikou. Chceš být nejlepší moderátor svého druhu, přitom děláš několik moderátorských disciplín současně.
Já nechci být nejlepší proto, abych dal někomu na frak. To je velmi důležité. Já chci být nejlepší proto, že chci, aby to ty lidi tak děsně bavilo jako mě. Potřebuju je tím nakazit.
Co dnes udělá radost Koťákovi na prahu čtyřicítky, co by Tvoje třicítka nepochopila?
Třicátník Kuba doslova sprintoval za každou příležitostí, jak kdyby už žádná jiná neměla být. Čtyřicátník už prostě ví. Když budu dělat malé kroky dostatečně dlouho s nejlepším vědomím a svědomím, tak vím, že se ke mně dostanou ty věci, který se ke mně dostat mají. Nezmatkovat. Už nezmatkuju. Cítím víc klidu. A zároveň mě neděsí představa neúspěchu.
Ví se o Tobě. Ať chceš, nebo ne, zná Tě celé Česko. Chceš ještě víc?
Chci. A není to o tom, že bych potřeboval porazit Libora Boučka nebo Kubu Prachaře. Ale chci udělat rozhovor s Ondrou Vetchým (pozn. herec) a Tomem Hollandem (pozn. herec – Spider-Man). Prostě chci. Ne proto, že bych chtěl dát někomu na frak. Ale protože to ve mně probouzí tak čistou radost, že budu jednou sedět, jako teď sedím s tebou, a povídat si s nimi. Koukám na rozhovory s nima, mám rohlík, směju se, přepisuju si některý otázky, který jim pokládají, a říkám si: „To je super!“
Zase jste se sešli s Ivanou (pozn. Ivana Kulhánková, moderátorka) jako moderátorské duo. Co Ti na tom přijde nejhezčí?
Že já vysílám s tou svojí super kámoškou, na kterou se vždycky naprosto těším. Užívám si to, prostě kecáme o čemkoliv. Úžasný je, že čím víc se vzájemně překvapujeme, tím víc si uvědomujeme, jak spolu fungujeme. Zažívám euforický pocit kluka, který ve sluchátkách na střední poslouchal ranní show. A dneska se tady potkávám s Leošem (pozn. Leoš Mareš, moderátor) a s Káťou (pozn. Kateřina Říhová, moderátorka) a střídáme se.
Nedávno jsem zveřejnil příspěvek s citátem: „Možná právě žiješ ten život, o kterým jsi vždycky snil.“ A já ho žiju.
Vidíš ráno v zrcadle toho člověka, kterým ses chtěl stát?
Hodně často mi přátelé říkají: „No jo, tys o tom vždycky mluvil, ty jsi vždycky říkal, já tam budu, já budu na té Evropě 2 a budu dělat velký věci.“ Nejsem si toho vůbec vědom. Nevím, proč mě furt napadá, že když o sobě budu mluvit hezky nebo ambiciózně, že to působí nepokorně. A já jsem chtěl být vždycky pokorný.
Nebude mi vadit, když se nebudu líbit lidem, kteří můj humor nechápou. Mým cílem je obklopovat se těmi, kteří si v tom najdou potěšení, bude je to bavit a nebudu muset dělat hloupé a zbytečné kompromisy.
Nevím, jestli jsem měl obrázek na virtuální nástěnce, kde Kuba Kotek moderuje SuperStar. Ale vím, že bych moc stál o to jakoby zářit a svítit. Chci být u dalšího natáčení „Odyssey“ (pozn. film). Chci se potkávat a dělat rozhovory s těmi úplně nejznámějšími lidmi. Protože já vím, že se z toho nezbortím. Já z toho snad nebudu ani nervózní. Jenom cítím, že to bude skvělý!
Kde v tom, jaký jsi a kam chceš jít, poznáváš mámu a kde tátu?
Můj táta, jestli mi něco předal, tak je to: „Kubíku, selskej rozum a prostě dělat ty správný věci.“ Myslím si, že pokud máš to srdce správně nastavené od rodičů, tak prostě víš, jaký věci jsou dobrý a jaký věci jsou špatný.
Od mámy mám emoce, vášeň. Kupu emocí a vášní. To je tak krásná kombinace. Na jednu stranu mám toho racionálního tátu a na druhé straně mámu, tu vášeň.
Potřebuje Tvoje vášeň i trochu adrenalinu? Baví Tě rozhovor víc, když v něm něco jiskří?
To je taky těžká otázka. Nemyslím si, že jsem hádavý člověk. Velmi rád diskutuju. Já se velmi rád hádám, hašteřím nebo argumentuju, když vím, že diskuze je v dobré víře. V ten moment jsem schopný být ďáblův advokát, cokoliv. Protože mě baví hloubka té diskuze. V principu konflikty rád nemám, ale zároveň se jich vůbec nebojím.
Čas od času mám tendenci si stěžovat a na něco jsem přišel. To slovo totiž obsahuje krásnou věc. Něco si, co? Z-tě-žo-vat. Ta tíha. Člověk cítí tu tíhu. „Na něco si stěžuju.“ Když si člověk furt stěžuje a vysílá to do vesmíru. Věřte mi nebo ne. Působí to esotericky, ale já tomu věřím, že to má vliv na to, jak působíte na ostatní, a na to, jaké věci vám pak jdou do cesty.
Kdy ses na té cestě nejvíc vzdaloval sám sobě?
Bylo období, kdy jsem dlouho cenzuroval sám sebe. Bál jsem se, že lidi nepochopí můj podprahový humor. Že vezmou deset vteřin něčeho a vytrhnou to z kontextu. Přitom lidi kolem mě, kteří mě fakt znají, vědí, že právě v tom rýpání, škádlení a občas dost ostrém humoru je u mě často nejvíc lásky.
Roky jsem se hlídal a přemýšlel, co si kdo řekne. Dneska bych mladšímu Kubovi řekl: „Dopadne to dobře. Jenom se neboj.“ Já už se nebojím. Nabízím to, co jsem. Chytřejší nebudu, mladší, hezčí taky ne. Snažím se lidem dát to nejvíc ze sebe. A doufám, že někde ve vesmíru ty moje lidi jsou.
Tví lidé už jsou tady. Chodí na Tvoji show kvůli Tobě, aniž by předem věděli, kdo bude host. Uvědomuješ si to?
Děkuju za to, ale je hrozný, že mi to pořád někdo musí připomínat. Moje terapeutka říká: „Kdo má v osmatřiceti svoji talkshow? V kolika začínal Honza Kraus? Proč se furt srovnáváte s těma lidma, kteří mají jinou cestu? Nesrovnávejte se!“
Jsem jako dušička, co se v rozhovorech snaží lidem trochu poodhalit to něco ze mě. Protože to třeba čte kluk, který teď to sebevědomí nemá a říká si: „Ten Koťák. Kéž bych měl taky to sebevědomí, jaké má on.“ A já mu chci říct: „Hej, klid brácho. Já ho taky neměl.“
V jakém stavu bys svoje sebevědomí chtěl mít?
V bezstarostném, klidném stavu. Survivor mě naučil, že můžete mít plán, můžete mít vizi. Ale nemá smysl přemýšlet nad tím, co bude zítra, pozítří a za měsíc. Ty karty se neustále mění. Což by člověku mohlo dát obrovský klid – žít přítomným okamžikem. Pochopitelně je dobré jít tou cestou, kde se vidíte. Ale jinak nemůžete vědět, co všechno je možné.
Když jsi šel do Survivoru, šel jsi jako člověk, nebo jako brand?
Jako brand. Řekl bych to takhle. Sebepoznání. Měl jsem obrovský strach. Říkal jsem si, jsem dobrý, jsem pos**ka, jsem frajer? Umím se kousnout? Mám nějaké psychické vlastnosti, které mi v životě škodí, abych ho žil víc naplno?
Jsem člověk, který má věci hrozně moc pod kontrolou. A v Survivoru nemáte pod kontrolou nic. Odevzdal jsem e-maily, datový schránky, kalendář. Šel jsem tam jak malý vystrašený kluk a s možností, že budu možná první, koho vyhodí. A bude to pro mě velký ekonomický problém, bude to pro mě možná televizní ostuda a vůbec se to nepotká. Ale i tak jsem udělal maximum, abych zjistil o sobě pár věcí. Jaká je moje odolnost a co jsem za osobnost v plné své nahotě. Přemýšlel jsem nad tou hrou a věděl jsem, že zúročím to, že jsem komentátor, moderátor a užiju si to. Budu tu hru dobře glosovat ve zpovědnici. Na to jsem si věřil a byl jsem připravený.
Na co sis ještě věřil a na co jsi naopak nebyl připravený?
V hlavě jsem měl takovou složku, kdy jsem si říkal: „Tak co by mohlo být zajímavý?“ Věděl jsem, že umím udělat rozštěp, flika (pozn. přemet vzad), dokážu žonglovat. „Bylo by dobrý, Kubo, kdyby se ti těch pár věcí podařilo do nějakého záběru propašovat.“ Šel jsem tomu trochu naproti.
A jak už to v životě bývá, čím víc se něčeho bojíte, tím větší může přijít odměna. Pokud tam není ego, ale řekněme pokora, a některé věci si nastavíte správně, tak jste odměněný. A já jsem byl odměněný nejvíc.
Bylo to velmi těžké. Hodně se mi do toho příběhu vracela mamka. Uvědomil jsem si, koho mám rád. I ty vztahy, který jsme tam navázali, jsou naprosto jedinečné. S nikým jsem nebyl tak dlouho v nepřetržitém kontaktu jako s tou partou lidí tam. Mám k nim velmi specifický a láskyplný vztah.
Šel jsem tam se zvědavostí a pokorou a je to nejlepší věc, která se mi stala. Ale proč jsem byl odměněný? No, protože jsem zároveň i zariskoval. Prošel jsem si tím strachem. A toho se v životě držím. Ty nejtěžší věci v životě vás formují nejvíc a asi bych řekl i nejlíp.
Ať se bavím o úmrtí mamky, který přišlo ve věku, kdy mám pocit, že jsem ji nejvíc potřeboval. Protože jestli byl někdo fanda mé kariéry, byla to moje máma. Najednou být bez mámy, která se dojímala nad každým mým úspěchem a oslavovala ho se mnou… Tak možná díky tomu se já už dneska nad sebou tolik nedojímám.
Které rozhovory rezonovaly celou Tvou bytostí?
Třeba s Martinem Dejdarem, Kateřinou Cajthamlovou, Terezou Pergnerovou.
S paní Kateřinou jsem si plánoval úplně jiný rozhovor, než se nakonec stal. Byl celý o mně. Uvědomil jsem si, že když odhalím sám sebe, což jsem nikdy nechtěl dělat, lidi to ocenili. Stejně tak s Martinem Dejdarem. Pochopil jsem, o co jde té jeho duši. Že to dobývání Ameriky z Čech, ať je, jakkoliv nereálné, je pro nás něco, co nás pravděpodobně nepustí.
Co se s Tebou děje, když takový rozhovor skončí?
Když rozhovor skončí a já jdu do zákulisí, zažívám tam ten pocit. Říkám si: „To je prostě super.“ Připadám si jak terapeut.
Kam až chceš ve vztahu s hostem dojít?
Myslím si, že to je ta moje jedinečnost. Chci s hosty interagovat na takový úrovni, že lidé budou mít pocit, že to není možné, že se chováme, jako bychom spolu chodili na judo. Aby si, když ten rozhovor uvidí, řekli: „K***a Kubo, to byl fantastický rozhovor, úplně jiný, než jsme kdy slyšeli.“
Jsi na místě, po kterém jsi dvacet let toužil. Co všechno jsi ochotný kvůli své Americe pustit?
Nejsem úplně střelec. Mám rád svoje jistoty, myslím na zadní vrátka. A zrovna teď jsem na místě, po kterém jsem dvacet let toužil. Jsem na úplným vrcholu a z devadesáti procent dělám jenom věci, který mě baví.
A právě v momentě, kdy si tohle všechno konečně užívám, bych měl část těch jistot pustit a naplno rozjet Ameriku. Automaticky mi vyskáče spousta otazníků a strachů, protože to taky vůbec nemusí dopadnout. U mě je to vždycky souboj mezi láskou k tomu, co chci, a obavou z toho, co můžu ztratit.
Jak jdeš své Americe naproti?
Jasně, že mám plán, na kterým pracuju. Teď jsem v období inspirace. Scházím se s novýma lidma, komunikuju, získávám informace. Nakoukávám si late night shows, roasting (pozn. humorné zesměšňování) a začal jsem psát vlastní stand-upy. Makám na angličtině, což je pro mě hodně těžký.
Už se to ale nesnažím tolik plánovat. Spíš si to vizualizuju a dělám všechno pro to, abych byl připravený ve chvíli, kdy někdo řekne: „Chceme potetovaného, trochu nevšedního člověka, který umí tohle všechno.“ Abych to byl já. První krok může přijít už příští rok nebo za dva. Věřím, že budu mít ve Varech (pozn. filmový festival v Karlových Varech) nějakou stage, kde začnu dělat tyhle typy rozhovorů a jezdit na filmový premiéry. Jsem v kontaktu s lidmi, kteří se zahraničím tvoří. Ondra Novotný z Oktagonu, Petr Jákl, producent hollywoodských filmů. Funguje to. Takže mi nikdo ani nemůže říct, že jsem snílek. Nejsem.
V Americe je show od začátku do konce přesně zrežírovaná. Co se stane s tímhle spontánním klukem?
Je možný, že na konci té cesty zjistím, že to není vůbec to, co jsem si představoval. Furt tady míchám dvě věci. Mám strachy a zároveň říkám, že se nebojím. Nebudu blázen a nedám výpověď v rádiu, neodstěhuju se do Ameriky a nezačnu tam někomu dělat kafe. Co jsem si tady vybudoval, si chci postrážit. Ale rozhodně chci něco zkusit. A chci zkusit, jestli budu odměněný.
Když jsi mluvil o rodičích, zmiňoval jsi, co všechno Ti předali. Vy s Lucií o sobě pořád říkáte, že jste sobci a děti ještě nechcete. Je to skutečné sobectví, nebo spíš velký respekt před rodičovstvím?
Jo, je to obava z rodičovství. I díky zkušenostem mých kolegů vnímám, jak je ta pozice rodičovství náročná. Zároveň se ti v tom vrací spousta tvých vlastností. Jak se říká, děti dávají ty zrcadla. Mám z toho opravdu respekt. Sám si ještě objevuju, jaký vztah s mámou v sobě mám.
Bojíš se selhání nebo chyb, které uděláte jako rodiče?
Dřív jsem se bál víc. Teď už se bojím méně. A vím, že si poradím, ostatně jako vždycky. Snažím se spořit, zajistit svoji holku, svoji nastávající. Když budu postavený před situaci být táta, chtěl bych být ten táta, který s tím dítětem tráví hodně času. Zatím to tam necítím, nemám tu potřebu. Lucka je úžasná. Bude to úžasná máma a myslím si, že by byla strašná škoda, kdybysme nebyli rodiče. Ale musíme si ještě projít nějakýma mezifázema. Stejně už na tom maturáku budu starej táta. Z logiky věci vím, že s tím svým prckem, tím nejbližším človíčkem, strávím méně času, než bych chtěl.
Jaké mezifáze máš na mysli?
To sobectví ve mně. Já bych chtěl zažít trošku klidu. Opravdu po něm extrémně toužím. Žiju velmi neklidný život. Potřeboval bych mít teď dva klidné roky, kdy budu mít jen rádio, nějaký další závazky, budu budovat Koťák Live a nebudu chtít nic moc navíc. Chci zvolnit. Rád trávím čas sám se sebou. Rád cvičím, čtu si, dobře jím, spím a na tyhle věci prostě chci mít čas.
Vypadá to jako otázka priorit.
Narazila jsi na věc, která je součástí toho celého. Aby ke mně přicházely tyhle vědomý uvědomění, člověk potřebuje čas od času sedět a nic nedělat. Nechat ty myšlenky lítat.
Já jsem jak kolektor, na všechno mám složku. Ale stejně už na tom mám i složku, na kterou jsem hrdý. Složku, za co jsem vděčný. Jmenuje se „Co se povedlo“.
Ptala se Helena Volfová
Foto: archiv pořadu Koťák Live
