V O2 universu chystáte projekt, který nemá na české scéně obdoby. Kdy se tenhle nápad – proměnit halu v jazzový klub – vlastně zrodil?
Ten nápad ve mně zrál delší dobu. Já jsem si vždycky přál přenést do velkého prostoru to, co miluju na skutečných jazzových klubech nejvíc: blízkost, intimitu, tlumené světlo, kulaté stolky, sklenku v ruce a pocit, že hudba nevzniká někde daleko na pódiu, ale přímo mezi lidmi. O2 universum mi najednou začalo dávat smysl právě tím kontrastem – je to velký sál, ale já jsem v něm chtěl vytvořit klubový zážitek. A řekl jsem si, že když už to udělat, tak bez kompromisů. A s tím fantastickým týmem, který mám kolem sebe, se to určitě podaří.
Co pro vás osobně znamená označení TheUltimate Jazz Night? Je to spíš oslava, nebo nový začátek?
Je to obojí. Samozřejmě je v tom oslava čtyřicítky, ale rozhodně nechci, aby to působilo jako bilancování člověka, který si odškrtává splněné sny. Já to vnímám spíš jako moment, kdy se všechny důležité věci mého dosavadního života – New York, velké americké písně, moje skvělá kapela, nová autorská tvorba, přátelství s výjimečnými muzikanty, české publikum i moje rodina – potkávají v jednom výjimečném večeru. A zároveň cítím, že právě v tuto chvíli může začít další etapa mého života.
Jak složité je přenést intimitu jazzového klubu do prostoru pro téměř 3000 lidí?
Složité je to strašně. A právě proto mě tahle výzva tak baví. Udělat koncert v hale umí ledaskdo. Ale vytvořit v hale iluzi, že sedíte v elegantním nočním klubu a hudba dýchá úplně zblízka, to je disciplína sama pro sebe. Tam rozhoduje všechno: v první řadě zkušenosti, následně dramaturgie, světla, rozmístění stolů, práce se zvukem, tempo večera i to, jak se publikum cítí od první minuty. Nechci, aby lidé přišli na „velkou show“. Chci, aby přišli do jazzového klubu, jen v neobvykle velkém měřítku.
Na co by se měli diváci připravit – bude to víc koncert, nebo spíš zážitek?
Rozhodně zážitek. Samozřejmě bude stát na hudbě, protože bez ní by všechno ostatní byla jen hezká kulisa. Ale ten večer je postavený tak, aby měl atmosféru, gradaci a hlavně emoce. Bude tam swing, jazz, latina, plnotučný bigbandový zvuk, speciální hosté, překvapivé duety i momenty, které budou skutečně velmi komorní. Já bych byl rád, aby si lidé po odchodu neříkali „byl to skvělý koncert“, ale „byl jsem u něčeho, co se nedá zopakovat“.
Před třemi lety jste vystoupil v Carnegie Hall. Jak se ten moment promítá do dnešního koncertu v Praze?
Promítá se do něj velmi silně. Už jen to datum není náhodné – 29. dubna 2023 Carnegie Hall, 29. dubna 2026 O2 universum. Pro mě je v tom krásná symbolika. Carnegie Hall byl obrovský sen a zároveň důkaz, že i kluk z Česka může s pokorou, ale sebevědomě vstoupit do prostoru, který je pro americkou hudbu téměř posvátný. O2 universum je v něčem návrat domů, ale ne krok zpátky. Naopak. Je to moment, kdy tu zkušenost přináším českému publiku a přetavuju ji do svého vlastního velkého večera.
Co vás New York naučil – nejen hudebně, ale i lidsky?
New York mě naučil a zároveň potvrdil dvě zásadní věci! Že být dobře připravený, odvážný a pravdivý se vyplácí. Hudebně tam člověk velmi rychle pochopí, že jen talent opravdu nestačí. Musíte vědět, kdo jste, proč to děláte a co chcete publiku říct. A lidsky mě to město naučilo, že sny samy o sobě nestačí – musejí být podepřené obrovskou disciplínou, tvrdou prací a schopností unést tlak. Zároveň ale New York umí člověka nabít energií jako málokteré město na světě. Pokaždé když tam jsem, připomene mi, že velké věci se nedějí náhodou.
Na pódiu se potkáte s opravdu různorodými osobnostmi. Jak jste vybíral hosty pro tento večer?
Nevybíral jsem je rozhodně podle počtu sledujících na Instragramu a už vůbec ne pro pouhý efekt a zásah širšího publika. Každá z těch spoluprací vyšla především z přátelství a vzájemné úcty. Chtěl jsem, aby na pódiu stáli lidé, které obdivuju, od kterých jsem se něco naučil a se kterými mám opravdový vztah. ScottHamilton pro mě představuje čistotu jazzové tradice, RubénBlades neskutečnou osobnost, inteligenci a světový přesah, Luba Mason broadwayskou zkušenost a eleganci, Petr Janda zase absolutní autenticitu. Všechny jmenované navíc spojuje bezbřehá radost z muziky. A k tomu všemu ta rozmanitost! Ta mě baví moc. Ukazuje, že dobrá hudba nepotřebuje škatulky.
Co mají podle vás společného RubénBlades, Luba Mason, ScottHamilton a Petr Janda?
Na první pohled možná jen to, že všichni svůj život zasvětili muzice. Když se ale podíváte pořádně, mají společnou jednu podstatnou věc: každý z nich je absolutně rozpoznatelný a hlavně autentický. Nemusí nikomu dokazovat, kdo jsou. Mají vlastní rukopis, vlastní názor, vlastní tón. A přesně tohle já na muzikantech obdivuju nejvíc.
Těšit se máme i na netradiční duet s Petrem Jandou – můžete trochu naznačit, co od něj čekat?
Můžu naznačit jen tolik, že to nebude laciný „crossover“ pro efekt. Já nejsem rocker a Petr Janda není swingař, ale právě proto to může fungovat. Když se potkají dva silné hlasy, dvě generace a dva světy, může z toho vzniknout něco velmi živého a nečekaného. Myslím, že právě tenhle moment bude pro spoustu lidí jedno z velkých překvapení večera.
Překvapil vás někdy některý z vašich hostů během spolupráce natolik, že změnil váš pohled na hudbu?
Na hudbu mám pohled neměnný. Spíš je to o rozšiřování hudebních obzorů a znalostí. U velkých osobností člověk často čeká hlavně virtuozitu, ale mě nejvíc zasáhne něco jiného – jejich klid, přesnost, spolehlivost, pokora a schopnost dokonale posloužit písni. To jsou možná vůbec ty největší lekce. Čím větší osobnost, tím menší potřeba machrovat. A tohle mě vždycky vrátí k tomu nejdůležitějšímu: že hudba by neměla být o egu, ale o pravdivosti.
Album vznikalo v New Yorku se zahraničními hosty – čím je pro vás výjimečné?
Je výjimečné tím, že nevznikalo jako žádný kalkul, ale jako přirozené vyústění cesty, kterou se ubírám už dlouhá léta. Here And Now je pro mě setkání světů, které jsem dlouho nosil v hlavě a srdci: české muzikantské zázemí, New York, velké písně, silné inspirativní osobnosti, moje vlastní zkušenosti, autorskátvorba. To album vznikalo nejen u nás v ČR, ale taky v New Yorku ve Flux Studios s Ondřejem Pivcem a s hosty, kterých si nesmírně vážím, takže v sobě má nejen mezinárodní rozměr, ale i něco velmi osobního. Je to deska, za kterou si beze zbytku stojím.
Název Here And Now působí velmi osobně. Co pro vás znamená „tady a teď“ v této fázi života?
Pro mě to znamená přestat se pořád ohlížet dozadu, zároveň netrpělivě vyhlížet dalekou budoucnost a připustit si vědomí, že člověk žije hlavně teď a tady. Snů a vizí, se určitě nevzdávám, to bych přímo popíral svoji lidskou podstatu, ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi cítím, že největší síla je v přítomnosti – být plně v tom, co dělám, s kým to dělám a proč to dělám. Here And Now je vlastně moje připomínka, že život se neodehrává „jednou“, ale právě teď.
Čtyřicítka je často vnímána jako zásadní milník. Jak ji vnímáte vy?
Nevnímám ji jako krizi ani jako sentimentální zastavení. Spíš jako chvíli, kdy už člověk něco prožil, dost se naučil, něco dokázal, ale zároveň by měl mít dost rozumu na to, aby neusínal na vavřínech. Vím líp, co chci, co nechci, do čeho má smysl investovat energii a s kým chci trávit čas – na pódiu i mimo něj. Navíc se už konečně dostávám do věku, kdy vám ten jazzový prožitek publikum může věřit. J
Co vás dnes inspiruje mimo hudbu?
Lidé a jejich životní příběhy. Světové metropole. Architektura. Film. Literatura. Cestování… A také obyčejné chvíle, které člověku připomenou, že svět není jen výkon a termíny v diáři. Takový ten italský způsob vnímání světa se mi líbí. Dopřát si čas na dobré espresso nebo sklenku vína a při tom neřešit, že už zase musím někam běžet.
Máte ještě nějaký „vysněný“ projekt, který jste si zatím nesplnil?
Samozřejmě že mám. Ale i ten už je téměř na dosah ruky. Do roka totiž otevřeme jazzový klub v Říčanech u Prahy. Společně s naší kamarádkou, filantropkou Ditou Holub otevřeme na říčanském náměstí ve dvoře jednoho z historických domů Studio 65, které bude naprosto výjimečným uměleckým prostorem, kde se budou setkávat špičkoví hudebníci, herci, výtvarníci… Bude to místo s dokonalou akustikou, špičkovým technickým vybavením, nejlepším koncertním klavírem široko daleko… A bude to hlavně místo, které bude spojovat lidi. To je projekt, ve který věřím a chystám se mu odevzdat maximum své energie, nápadů i knowhow získaného za léta v hudební branži. Ale vůbec tím největším snem je zpívat a dělat muziku s nadšením a radostí do co nejvyššího věku. Stejně jako moje americká mentorka, legendární zpěvačka a herečka Marilyn Maye, která v dubnu oslaví v plné umělecké síle neuvěřitelné 98. narozeniny.
A na závěr…
1. Nejlepší jazzový klub na světě?
Pevně doufám, že se jím stane říčanské Studio 65! J Ale jinak miluju VillageVanguard, Birdland, nebo Small’sv New Yorku. A fantastické jazzové kluby jsou třeba i v Japonsku.
2. Píseň, kterou byste si zazpíval kdykoli a kdekoli?
Celý Velký americký zpěvník (The Great AmericanSongbook) od začátku do konce!
3. Město, kam se vždy rád vracíte?
New York. Bez váhání. A taky Telč, město mého dětství.
4. Sklenka šampaňského – kdy chutná nejlépe?
Když si ji můžu vychutnat s těmi, které mám rád. Třeba s manželkou u nás na Vyžlovce na terase našeho domu.
Vstupenky v prodeji v oficiálních sítích Ticketmaster a Ticketportal.
Jan Smigmator www.smigmator.com
