Asi každého jako první napadne, co vás živí?
Teď už Instagram, byl to můj sen, za kterým jsem si tvrdě šla. Přála jsem si živit se cestováním a sdílením svých zkušeností, kterými budu inspirovat a vybízet lidi k tomu, ať nesedí doma na zadku a občas vyjdou ze svojí komfortní zóny. Nápad tvořit cestovatelský obsah na Instagramu vznikl na mé první sólo cestě na Kostarice v roce 2021. Tenkrát jsem to ale neuměla uchopit. Moc jsem nevěděla, jak Instagramový algoritmus funguje a nebyla jsem v tvorbě konzistentní. Když bych to měla říct jednou větou: Dělala jsem to blbě.
Jak jste přišla na to, jak to dělat dobře?
Začala jsem sledovat zahraniční profily, které edukují tvůrce, jak na Instagramu uspět. Konečně jsem pochopila, že je potřeba se zaměřit na jedno konkrétní téma a předávat z něj lidem něco hodnotného, něco je naučit, dát jim inspiraci nebo jim třeba dodat odvahu.
Po jaké době se vám začalo dařit?
Pár měsíců to trvalo, bude to tak rok a půl zpět. Shodou okolností to šlo ruku v ruce, co jsme se poznali s mým nynějším partnerem Kubou, který mě od začátku v tvorbě moc podporoval, a to jsem v té době měla jen 3000 sledujících.
Cestujete od dětství?
S našima jsme jezdili každý rok za windsurfingem, což je nejoblíbenější sport mého taťky. Takže vždycky bylo potřeba jet dodávkou, vzít hodně prken, plachet a od toho se dovolená odvíjela. V podstatě to bylo většinou Chorvatsko, Řecko, Polsko anebo Itálie. Později, když mi bylo tak 15, začal jezdit táta s bráchou sám a s mamčou jsme se vydávaly na poznávací dovči. Stala se z toho naše tradice a vyrážely jsme společně jednou ročně. Navštívily jsme třeba Itálii, Francii, Rakousko, Švýcarko, Belgii, Lucembursko, Nizozemsko, Německo, Slovensko a možná i něco dalšího. Moje mamka byla v Anglii kdysi jako au-pair. Vždycky mi o tom vyprávěla a já jsem si moc přála mít podobnou zkušenost.
Splnilo se vám to?
Na základce jsme měli možnost se zúčastnit pobytu a žít u místní rodiny, a tak jsem s radostí vyrazila. Doteď na to moc ráda vzpomínám, i když se mi tenkrát rozplynul můj dětský sen, že chci jednou žít v Londýně. Vůbec se mi v něm tenkrát nelíbilo, moc pršelo.“ (směje se)
Trápí teď vaše rodiče, že mají dceru neustále pryč?
Oni mě chápou a přejí mi to. Moje rodina je hodně moderní a to i včetně babiček. Jde jim hlavně o to, abych byla na cestách v pořádku. Pro mamku je těžký, když odjedeme s bráchou naráz na delší dobu. Má pak pocit, že zůstává v Česku sama, ale chápe nás, protože cestování miluje. Taťka je teď v pohodě, důvěřuje mému partnerovi Kubovi a je pro něj důležitý, že necestuju sama. To si myslím, že ho dřív trošku stresovalo, i když mi to úplně nepřiznal.
Vy jste se nebála sama cestovat?
Už jsem překonala strach. Teď už se nebojím, ale naposled jsem byla sama v cizině před rokem. Momentálně raději jedu s partnerem. Věřím ale, že to zas někdy přijde a sama někam vyrazím. Třeba na nějaké camino, kdy člověk potřebuje být sám, aby mu ta cesta něco dala. Jen už to asi nebude na tak dlouho jako dřív.
Nyní jste s partnerem Jakubem na první společné velké cestě po Asii, jak to klape?
Ze začátku jsem se bála, jak to bude probíhat, protože Kuba není moc zvyklý cestovat a říká se, že na dovolený se vždycky ukáže, zda partnerství obstojí. Momentálně už spolu cestujeme přes 2 měsíce v kuse a musím říct, že je vše v naprostém pořádku. Partnerství obstálo. Spolu jsme rok a půl a občas žasnu, co všechno jsme už zažili. Je toho hrozně moc. I když jsme byli v Česku, jezdili jsme každý týden na nějaký výlet, výšlap, zážitek. Prostě se spolu fakt nenudíme.
Jakuba též živí Instagram?
Byl zaměstnaný a věnoval se rekonstrukcím bytů, je totiž fakt šikula. Před touto cestou dal ale výpověď s tím, že by do budoucna také rád pracoval online. Vymysleli jsme společně jeden projekt a pracujeme na něm tady. Tedy on víc, protože já už tak mám spoustu svojí práce a musím jí skloubit s cestováním. Někdy se to na mě vše valí jak blázen.
Umíte si představit, že byste cestovali i s dětmi?
Umíme a rozhodně to chceme. Často však slýcháme, jen si to užijte, dokud nemáte děti. My na to nic neodpovídáme, protože známe rodiny, které nás neskutečně inspirují a cestují i s dvěma nebo třemi dětmi. Jde to, jen je to samozřejmě trošku jiné. A tato otázka navazuje i na otázku sólo cestování. Od té doby, co se s Kubou otevřeně bavíme o tom, že bychom náš vztah chtěli upgradovat - myslím chtěli se vzít a mít jednou rodinu, pro mě sólo cestování nějakým způsobem přestalo být aktuálním tématem.
Jaká země je vaše srdcová záležitost a proč?
Je to právě výše zmiňovaná Kostarika a důvodů je hned několik. Díky této cestě jsem překonala mnoho strachů, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nemůžu překonat. První strach byl právě vycestování sama do jiné země. Další byl ohromný strach z létání a přestupování, který byl opět umocněn tím, že se mnou na cestě nikdo nebyl. Další strachy byly z hmyzu (pavouci a švábi). S těmi tedy bojuji doteď, ale tenkrát se to během dlouhého pobytu hrozně moc zlepšilo. Dál se Kostarika stala mojí srdcovkou kvůli přírodě a chování místních. Kvůli úžasné rodině, u které jsem bydlela a pomáhala jim s prací na zahradě. Nicméně největší roli rozhodně hraje to, že to byla první země, do které jsem vyrazila sama. Člověk to pak všechno vnímá mnohem intenzivněji a ty pocity euforie a svobody, které jsem měla po příletu tam, už jsem nikdy znova nezažila.
Byla jste na cestách někdy v ohrožení života?
Jeden z mých nejhorších zážitků se odehrál taky na Kostarice. Bydlela jsem v maličkém bungalovu a kolem mě byla džungle. Ten večer jsem tam byla úplně sama, rodina, u které jsem bydlela, odjela na týden pryč. Kousek od bungalovu se nacházela venkovní kuchyň s odpočívárnou, ve které jsem trávila volný čas. Celé to bylo zakryté obrovskou střechou z kovu. Už byla tma a začalo strašně moc pršet a foukat. Pak přišla obrovská bouřka odehrávající se přímo nade mnou. Vypadl proud, já stála nohama ve vodě, ve tmě a pod obří kovovou střechou. Nikde samozřejmě žádný hromosvod. Nebojím se bouřek, ale tenhle večer mi bylo hodně nepříjemně. Do bungalovu jsem se taky bála jít, protože byl malý a cesta vedla skrz potok vody, který se valil po zemi. Naštěstí to dopadlo dobře. A další nepříjemná věc se mi stala v Chorvatsku.
Povídejte...
Starala jsem se tam úplně sama o čtyři apartmány. Jeden den měl přijít chlap, který si chtěl 1 apartmán pronajmout dlouhodobě. Nakonec dorazil asi s třicetihodinovým zpožděním, tedy druhý den pozdě večer. Nikdo jiný na místě nebyl, protože už končila sezóna a všichni odjeli. Od pohledu se mi zdál zvláštní. Šla jsem ho provést pokojem, což mi jako ženě bylo hrozně nepříjemný a během toho zjistila, že je extrémně opilý. V tu chvíli jsem věděla, že ho na dlouhodobý pronájem musím odmítnout, ale popravdě jsem se bála, co z něj pak vyleze. Nakonec mě jen přemlouval a nebyl nijak agresivní, každopádně pro mě jako pro ženu byla tato situace hodně nekomfortní.
V době našeho rozhovoru se nacházíte na Srí Lance. Co vás tam nejvíce zaujalo?
Nyní už jsem právě na cestě do Vietnamu. Nicméně na Srí Lance se vyrábí krásné lokální oblečení z kvalitních látek. I přes to, že cestuji jen s batohem, neodolala jsem a odvezla si dvoje nové šaty a jeden krásný barevný komplet. Vše vyrobeno přímo na Srí Lance. Moc super je také doprava. Autobusem se dopravíte skoro všude a to fakt za pár korun. Vlak tam taky funguje dobře a TukTuky nestojí moc, pokud umíte smlouvat, anebo použijete aplikaci PickMe.
Jak dlouho budete ve Vietnamu?
Tři měsíce. Za celých pět měsíců naší cesty tedy pravděpodobně navštívíme jen 2 země. Máme raději pomalé cestování. Nejsem zastánce toho si odškrtnout co nejvíc destinací. Chci danou zemi a místní lidi vždy důkladně poznat a to se nedá během 14 dnů. Když bych například měla na Srí Lanku pouze 14 dnů, tak bych ji označila za nejhorší zemi, ve které jsem kdy byla. (směje se) Díky tomu, že jsme tam byli dva měsíce, mám na ní nakonec úplně jiný názor. Tu zemi jsem prostě jen potřebovala pochopit a vcítit se do ní.
Z Vietnamu se vracíte do Česka?
Ano, ale chvilku poté letím na Azorské ostrovy, což je už nějakou dobu můj sen. Novinkou pro mě bude, že se tentokrát jedná o organizovaný zájezd, na který letím společně s mými sledujícími v rámci spolupráce. Věřím, že to bude super. V létě bychom s Kubou chtěli zas hodně jezdit po ČR a momentálně ještě vyšel nový skupinový zájezd na Island o prázdninách. Zatím jsou tam volná místa, takže se můžete přidat i vy.
Jaké máte základní rady pro lidi, kteří chtějí cestovat, ale nechtějí tolik utrácet nebo ani nemají tolik peněz?
Buďte hlavně zvídaví. Na internetu je tolik videí o tom, jak vycestovat za málo peněz. Stačí v tom nějaký čas intenzivně ležet a vzdělávat se. Spousta informací je i v češtině. Sledujte videa na YouTube, najděte si inspirativní Influencery, čtěte knížky, ptejte se lidí, kteří už vycestovali. Největší blbost je chtít cestovat a brečet, že na to nemám finance, ale přitom se nesnažit a nezjišťovat si skutečnosti. Samozřejmě nějaké peníze člověk vždycky potřebuje, ale ty jsem si na svoje vycestování byla schopná našetřit na škole při brigádě během pár měsíců. Je to o prioritách.
Asi je také důležitý výběr destinace…
Ano, to je pravda. Kdo má opravdu nízký budget, ať si vybere zemi, kde je pro nás levněji. Zkuste v cizině dobrovolnickou práci např. v hostelu nebo třeba někde na ekofarmě. Výměnou dostanete zdarma ubytování, někdy i jídlo a hlavně nejlepší lokální zkušenost. Zúčastnit se můžou i rodiny s dětmi, senioři a někam si lze vzít i mazlíčka. Při nízkém budgetu se mi také osvědčilo si o zemi dopředu zjistit dostatečně informací a plánovat. Sice miluju ten pocit, když jen tak v cizině plynu a dělám si, co se mi zrovna zachce, ale plánování vám může ušetřit dost výdajů. Některé vstupy mohou být například levnější při koupi online předem atd. A studentům bych doporučila přát si ke každým narozeninám, Vánocům nebo svátku peníze na cestování. Když jsem byla mladší, moje celá rodina věděla, že chci hlavně cestovat a že jsou pro mě materiální dárky zbytečné a nestojím o ně. Proto jsem vždy místo dárků dostávala peníze a ty si pečlivě schovávala na své cesty. Některé jsem i dobře zainvestovala, zmnohonásobila a díky tomu mohla cestovat dlouhou dobu. Člověk prostě musí být trošku vynalézavý a nesmí se bát.
Jakou destinaci pro začátek doporučujete?
Člověk hned nemusí vyrazit na Maledivy. Třeba takové Bavorsko je naprostý skvost, nachází se tam tolik nádherných jezer. A co Čechy naprosto podhodnocené Polsko? Opět stačí jen trošku hledat a člověk zjistí, kolik krásného máme kousíček od nás a cestovat tam stojí málo. Zároveň bych doporučila jet na vlastní pěst tam, kam člověk cítí, že má jet a kde se bude cítit bezpečně. To platí především pro ženy sólo cestovatelky. Nesmíme zapomínat, že pocházíme z jedné z nejbezpečnějších zemí na světě a často si jako ženy neuvědomujeme, že na nás v zahraničí může číhat nějaké nebezpečí. Tím nechci vůbec strašit, jen jsem sama během cestování narazila na svoji naivitu a nechovala se dostatečně obezřetně, ač jsem si myslela, že se obezřetně chovám. Naštěstí jsem vždy narazila včas na místní lidi, kteří mi vysvětlili, že bych měla být MNOHEM víc opatrná.
Poradíte i to, jak vybrat co nejlevnější letenky?
U letenek obecně platí, že jakmile je budete chtít na konkrétní data, budou stát víc. Kdo je flexibilní, sežene levnější letenky. Poslední dobou mi přijde, že nemá cenu s nákupem letenek otálet. Osvědčilo se mi je kupovat cca 3 měsíce dopředu. Samozřejmě netvrdím, že se nemohou objevit zajímavé last minute, ale pokud potřebujete být v konkrétní čas na konkrétním místě, nákup letenek bych nenechávala na poslední chvíli. Samozřejmě je také levnější létat jen s batohem. Na svém profilu mám připnutá 3 videa, kde ukazuji postup. Tak se na ně můžete mrknout. Vyprávění o tom do rozhovoru by bylo na hodně dlouho.
Co lidi, kteří neumí jazyky?
Kvůli jazyku bych cestování nevzdávala. Člověk nemusí umět perfektně mluvit, aby vycestoval. Kdo nechce, hledá výmluvy, a kdo chce, hledá způsoby. Vím, že chci například našetřit peníze a za 5 měsíců vycestovat pryč a vím, že neumím anglicky? Ok, stahuju aplikaci a jedu každý den alespoň 20 minut. Jasně, nebudu umět perfektně, ale minimálně se základními věcmi mi to pomůže. Takhle jsem to udělala se španělštinou, procvičovala jsem měsíc před odletem a už to mi hrozně pomohlo, protože mi anglicky na Kostarice nerozuměli. Důležitý je překonat strach. On se stejně člověk naučí pořádně, až když je vhozený do vody. Já jsem nikdy nepatřila k lidem, co uměli dobře anglicky. Na základce jsem ájinu nesnášela a pomohlo mi až to, že jsem vycestovala.
