Kdo nemá to-do list, kalendář s barevným kódováním a mobilní aplikaci, která mu připomene, že ještě nesplnil 10 000 kroků, ten je podezřelý. Zřejmě prokrastinuje.
Možná dokonce... relaxuje. Hrůza. Člověk si už ani nemůže dát šlofíka bez výčitek, že místo toho mohl přečíst půlku knihy o time managementu. Anebo se naučit francouzsky. Anebo investovat. Anebo konečně zkusit tu studenou sprchu, co z vás podle influencerů udělá lepší verzi sebe sama – pokud tedy nezmrznete dřív, než se stačíte zlepšit.
A tak všichni běháme v kolečku seberozvoje, trochu zpocení, trochu zmatení, ale hlavně produktivní. Každá minuta se počítá. Jen aby se jednoho dne nestalo, že se v tom všem efektivním životě zapomeneme... zastavit. A třeba jen tak koukat z okna. Bez cíle. Bez aplikace. Bez notifikace. Touhle tečkou vás logicky - jak už jste asi pochopili - nechci motivovat.
Jen vám chci připomenout, že někdy je úplně v pořádku prostě nic nedělat. Neplnit si cíle. A jít si lehnout už v devět. Nebo ve dvě odpoledne. Protože i když je fajn růst, ještě lepší je občas jen tak být. Ostatně, co si budeme. Většinu těch motivací, které se nám tlačí do zorného pole a šedé kůry mozkové, máme z instagramových postů. A všichni víme, že realita na sociálních sítích je jako fitko bez potu – čistá, naleštěná, ale většinou jen kulisa. Lidi tam sdílí hlavně ten moment, kdy už stojí na vrcholu hory, ale ne to, jak půlku cesty nadávali a druhou půlku zvraceli z tyčinky s příchutí „energetická bříza“.
Prostě když nechcete, neřešte. Není to třeba.
