Tichá pošta byla natočena podle stejnojmenné předlohy vašeho otce respektovaného spisovatele Jiřího Stránského, o čem tento příběh vypráví? A prý byl sepsán podle skutečné události.
Táta napsal novelu Tichá pošta a náš film je napsaný podle ní. Táta o sobě vždy říkal, že není spisovatel, že je spíš vypravěč. A to je pravda. Vyprávěl neustále. Ve vězení naslouchal spoluvězňům a jejich příběhy pak vyprávěl dál ve svých knížkách. A jedním z nich je i Tichá pošta. Tedy, podle táty, příběh, který se skutečně stal, a my jsme z toho udělali film.
Režisér Ján Sebechlebský prozradil, že u zrodu projektu jste byli tři: váš otec, on a vy, jak se tedy rodil scénář?
Můj táta byl obrovský optimista, snílek a velmi radostný člověk. Asi tak od roku 2013 nám tvrdil, že už má scénář k Tiché poště hotový a že se bude brzy točit. Psal ho s několika lidmi a pravda je, že v roce 2019, pár týdnů před smrtí se domluvili s Jankem, že budou Tichou poštu dělat spolu. Janko si přečetl několik verzí scénáře a řekl tátovi, že to bude dělat jedině tehdy, když se vrátí více k novele a hlavními hrdiny se opět stanou děti. A to se tátovi moc líbilo. To už byl v nemocnici, Janko za ním chodil. A pak táta umřel. Janko za mnou přišel po pohřbu, že to musíme napsat, že to je naše nepsaná povinnost. A tak jsme se do toho dali a měli jsme oba velmi intenzivní pocit, že tam je táta s námi. A byl. A pro mě to bylo vlastně i trochu terapeutické, protože jsem z jeho odchodu byla moc smutná a tohle mi pomáhalo.
Režisér Ján Sebechlebský také řekl, že jste stejného naturelu jako tatínek, máte prý podobnou poetiku, humor, jak se s touto rodinnou dispozicí pracovalo na scénáři?
Ano, Janko to na mě občas vybalí. Je pravda, že jsme se s tátou spolu hodně nasmáli, takže v tomto smyslu, jsme si podobní a asi proto se nám i s Jankem spolu dobře pracuje. Tak jako se mu dobře pracovalo s tátou. Myslím, že máme s Jankem podobné vidění a já si té spolupráce velmi vážím. Vlastně je pro mě důležité, že na scénáři dělám s režisérem, a ne někde sama. Ten dialog je pro mě podstatný.
Jak jste spokojena s castingem včetně dětí?
My jsme s Jankem o tom hodně mluvili. A dopadlo to krásně. Herci i neherci jsou skvělí. A děti naprosto úžasné.
Byla jste se podívat na natáčení, jak se vám líbilo prostředí a dobová atmosféra?
Na natáčení jsem byla dvakrát a ještě předtím, jsme byli na takovém sbližovacím pobytu kvůli dětem a koníkovi. To bylo v lednu a byla ještě taková pravá mrazivá zima se spoustou sněhu. A tehdy bylo už vidět, jak jsou ty děti skvělé, ničeho se nebojí, spolu si rozumí, nekňourají a i s koníkem se to učily. A to natáčení nebylo jednoduché – děti, zima, válka, zvířata. A já si uvědomila, že film je opravdu kolektivní dílo a můj obdiv patří všem, kteří se na tom podíleli.
Film má tendenci navázat na tradici českých rodinných dobrodružných filmů jako Krakonoš a lyžníci, cítíte to podobně?
Samozřejmě filmy paní režisérky Plívové Šimkové jsou naprosté klenoty. Takže, kdyby to tak bylo, tak to pro nás bude veliká čest. Ale takto jsme o tom nepřemýšleli, jak jsem říkala, šli jsme do toho za určitých okolností a snažili se to udělat, co nejlépe. A tím, že jsou hlavní hrdinové děti, tak se toto srovnání nabízí.
Jde o reálný příběh z války, příběh o přátelství, soudržnosti a zejména o dětské odvaze, což jsou vše závažná témata, podařil se do filmu dostat i humor?
Tak to asi hlavně posoudí diváci. My jsme si představovali, že děti i v tak těžké době žijí své životy. Radosti i trápení. A že je důležité v těžkých časech držet pospolu. A pokud dáte v jakékoliv době dohromady kluky a holky, a také sígry, no tak to už pak běží samo. A humor je v tom velký pomocník. Pro naše hrdiny to byla trochu bojovka - zachránit společně zraněného pilota a čelit všem nástrahám. To je nadčasové. Spojit se pro dobrou věc.
V čem je podle vás tento příběh z konce druhé světové války aktuální a koho byste pozvala do kina na Tichou poštu?
Náš film šel do kin v roce osmdesátého výročí konce druhé světové války. Vypráví příběh, jeden z mnoha tisíců. Takových příběhů malých i velkých hrdinů je mnoho a stojí za to je vyprávět. Náš film je plný naděje, vzájemné lásky a je o tom, jak je důležité myslet na druhé. A to je dnes, pro děti i pro dospělé, stále aktuální.
