Rozhovor v rámci výstavy Little Hanoi, Next Generation v Holešovické tržnici s návazností na rok 2008

Co vás vedlo k tomu navázat na původní sérii Little Hanoi z roku 2008 a vytvořit její „next generation“ pokračování?

Když vznikala výstava Little Hanoi v roce 2008, vietnamská komunita byla českou veřejností vnímána spíše jako uzavřená menšina. Projekt tehdy významně přispěl k tomu, aby se Vietnamci v Česku více otevřeli většinové společnosti a aby veřejnost lépe porozuměla jejich příběhům.
O téměř dvacet let později už ale stojíme v úplně jiné situaci. Výstava Little Hanoi, Next Generation ukazuje, jak se vietnamská komunita proměnila a jak úspěšně se integrovala do české společnosti. Prostřednictvím příběhů druhé generace Vietnamců, kteří se narodili nebo vyrůstali v Česku, představuje její rozmanitost, sebevědomí i schopnost pohybovat se přirozeně mezi dvěma kulturami. Navazuje na původní projekt, ale zároveň zachycuje novou kapitolu vývoje vietnamské komunity v České republice.

Jak se podle vás změnila vietnamská komunita v Česku za posledních 15–20 let?

Proměna byla velmi výrazná. Ještě před dvaceti lety byla vietnamská komunita spojována především s tržnicemi a stánkovým prodejem. Později se mnoho Vietnamců přesunulo do segmentu večerek a maloobchodu. Po nasycení trhu začala komunita stále více podnikat v dalších oblastech služeb, gastronomii nebo kosmetice.

Velkou roli sehrála také vietnamská kuchyně, která otevřela cestu k bližšímu poznání vietnamské kultury českou veřejností. Zásadní změnou je ale nástup druhé generace. Lidé, kteří vyrůstali a studovali v České republice, dnes působí v široké škále profesí, od kultury a médií přes marketing až po veřejnou správu nebo akademickou sféru. Díky nim je vietnamská komunita mnohem viditelnější, otevřenější a přirozeněji propojená s českou společností.

Jaké momenty nebo příběhy z původní generace považujete za klíčové pro pochopení dnešní mladé generace?

Pro pochopení dnešní mladé generace je zásadní uvědomit si oběť první generace. Mnoho Vietnamců přišlo do Česka bez znalosti jazyka, bez sociálního zázemí a často museli překonávat kulturní i administrativní překážky. Tvrdě pracovali, často fyzicky, aby svým dětem vytvořili lepší budoucnost. Právě důraz na vzdělání, rodinnou soudržnost a vzájemnou pomoc formoval druhou generaci. Mladí Vietnamci si dnes většinou velmi dobře uvědomují, čím si jejich rodiče prošli, a snaží se na jejich úsilí navázat. Hledají přitom rovnováhu mezi odpovědností vůči rodině, komunitě a vlastní životní cestou.

Jak vnímáte rozdíly mezi první a druhou generací Vietnamců v Česku, zejména v otázkách identity, hodnot a životních očekávání?

První generace bývá obecně více spojena s vietnamským jazykem, kulturou a tradičními hodnotami. Druhá generace naopak vyrůstala v českém prostředí, a proto se přirozeně pohybuje mezi dvěma kulturami a identitami. Nejde ale o dvě jasně oddělené skupiny. Jsou lidé z první generace, kteří jsou velmi otevření českému prostředí, stejně jako lidé z druhé generace, kteří si silně udržují vazbu k vietnamským kořenům. Pokud bychom měli pojmenovat hlavní rozdíl, je to především vztah k jazyku, identitě a životním prioritám.

Zatímco první generace často staví na první místo rodinu a kolektivní odpovědnost, druhá generace více hledá rovnováhu mezi rodinnými hodnotami, osobním štěstím a seberealizací. Chce si zachovat úctu k tradicím, ale zároveň si utvářet vlastní životní cestu.

V čem vás mladá generace nejvíce překvapila, ať už pozitivně, či negativně?

Duc Anh Le, předseda Viet Up a hlavní koordinátor výstavy:

Nejvíce mě překvapilo, jak silný vztah mají mladí Vietnamci ke svým rodičům. Navzdory tomu, že vyrůstali v jiném kulturním prostředí, si velmi dobře uvědomují oběť předchozí generace a často dělají rozhodnutí nejen pro sebe, ale také s ohledem na svou rodinu.

Mnozí se snaží uspět nejen kvůli vlastnímu naplnění, ale i proto, aby byli zdrojem hrdosti pro své rodiče a celou komunitu. V jejich příbězích je patrná kombinace respektu k rodinným hodnotám a snahy hledat vlastní cestu. Pokud jde o negativa, ta nevnímám jako dominantní. Spíše vidím generaci, která se snaží citlivě vyvažovat dvě kulturní prostředí a hledat mezi nimi vlastní identitu.

Thuy Duong Nguyen Trinh, autorka medailonků a koordinátorka výstavy:

Pozitivně mě překvapilo, jak je druhá generace otevřenější ke sdílení i citlivých osobních záležitostí. Už se nebojí mluvit ani třeba o svém duševním zdraví, nebojí se ukázat svou zranitelnost. To v generaci našich rodičů nebylo možné, museli si vždy „zachovat tvář“. Osobně to nevnímám jako slabinu, ba naopak v těchto mladých lidech vidím velkou sílu a odvahu. Odvahu poprat se se svými démony, a ještě k tomu o tom mluvit nahlas a pomoct tak dalším.  

Existuje nějaký mezigenerační aspekt, který vytváří napětí nebo nedorozumění? Co se popř. objevuje nejčastěji?

Duc Anh Le, předseda Viet Up a hlavní koordinátor výstavy:

Nejčastějším zdrojem nedorozumění je jazyk. Jazyk totiž není jen komunikační nástroj, ale také nositel hodnot, zkušeností a způsobu myšlení. Rodiče se často snaží předávat své životní zkušenosti a očekávání, ale jazyková bariéra může způsobovat, že jejich sdělení není plně pochopeno. Druhá generace sice vyrůstá v prostředí vietnamské kultury, ale pokud vietnamštinu neovládá na hlubší úrovni, nemusí vždy plně porozumět mentalitě a hodnotám, které s ní souvisejí.

Vedle jazyka se rozdíly projevují také v očekáváních ohledně životní dráhy, rodiny nebo osobní svobody. Zatímco první generace často vychází z tradičních představ o úspěchu a odpovědnosti vůči rodině, druhá generace hledá větší prostor pro individuální rozhodování. Přesto se většinou nejedná o střet dvou světů, ale spíše o hledání společného jazyka mezi odlišnými životními zkušenostmi.

Thuy Duong Nguyen Trinh, autorka medailonků a koordinátorka výstavy:

K jazyku bych jen doplnila, že neznalost vietnamštiny, respektive znalost jen na základní úrovni, neumožňuje dětem a rodičům vést hlubší rozhovory. Často jsou spolu v každodenním kontaktu, ale konverzace se nese spíše v duchu otázek na každodenní aspekty. Neschopnost plně vyjádřit své pocity a postoje pak vede k pocitu odcizení od rodičů a ochladnutí vztahů.

Také je důležité si uvědomit, že generace našich rodičů není zvyklá vyjadřovat své city slovy. Nepřijdou a neřeknou: „Jsem na tebe hrdý, mám tě rád.“ Své city vyjadřují spíše skrz činy – nakrájené ovoce, uvařené oblíbené jídlo apod. To je jazyk lásky našich rodičů. Mnoho mladých Vietnamců mělo pocit, že je rodiče nemají tolik v lásce, oproti českým vrstevníkům, málokdy zažili objetí od rodičů či podobný cit. Až později si uvědomili, že to není absence rodičovské lásky, jen odlišný jazyk lásky.

Jak se podle vás proměnil pohled české veřejnosti na vietnamskou komunitu od roku 2008?

Proměna je podle mě velmi výrazná a převážně pozitivní. Ještě kolem roku 2008 byla vietnamská komunita často vnímána jako uzavřená skupina spojená především s tržnicemi nebo večerkami. Mnoho lidí tehdy nemělo osobní zkušenost s Vietnamci mimo obchodní kontakt. Dnes je situace jiná. K lepšímu vzájemnému poznání přispěla jak první generace, která se aktivně zapojovala do života společnosti a pomáhala například během povodní nebo pandemie covidu, tak především druhá generace. Ta je dnes přirozenou součástí české společnosti, působí v nejrůznějších profesích a často funguje jako most mezi oběma kulturami. Myslím si, že vietnamská komunita je dnes vnímána jako příklad úspěšné integrace, aniž by přitom ztratila vlastní kulturní identitu.

Jaké stereotypy o Vietnamcích v Česku považujete za nejtrvalejší a proč?

Nejtrvalejší jsou stereotypy vycházející z minulosti. Mnoho lidí si Vietnamce stále automaticky spojuje s večerkami, tržnicemi nebo gastronomií. Tyto představy vznikly proto, že právě tyto profese byly po dlouhou dobu nejviditelnější. Realita je ale mnohem pestřejší. Dnes najdeme Vietnamce mezi lékaři, právníky, vědci, pedagogy, umělci, úředníky nebo podnikateli v nejrůznějších oborech. Přesto některé stereotypy přetrvávají jednoduše proto, že změna společenského vnímání bývá pomalejší než změna samotné reality. Právě proto jsou důležité projekty, jako je Little Hanoi, Next Generation, které ukazují skutečné lidské příběhy a pestrost zkušeností vietnamské komunity.

Jak vidíte budoucnost vietnamské komunity v Česku za dalších 20 let?

Myslím si, že vietnamská komunita bude za dvacet let ještě přirozenější součástí české společnosti. Zároveň si ale nemyslím, že by slábla vazba na vietnamské kořeny. Paradoxně si dovedu představit, že třetí generace bude v některých ohledech více „vietnamská“ než generace druhá. Důvod je jednoduchý. Dnešní první generace bude v důchodu a bude se mnohem více podílet na výchově svých vnoučat. Právě prarodiče budou předávat jazyk, tradice i kulturní hodnoty. Budoucnost proto vidím jako propojení obou světů: silnou integraci do české společnosti a zároveň zachování vietnamské identity.

Co byste si přáli, aby mladá generace převzala z vietnamské kultury – a co naopak může klidně pustit?

Přál bych si, aby si mladá generace zachovala úctu k rodině a odpovědnost vůči rodičům. Naši rodiče obětovali velkou část života, aby nám dali lepší budoucnost, a je přirozené, že se o ně ve stáří postaráme my. O to víc v době, kdy je otázka důchodů a fungování sociálního systému stále nejistější. Naopak není nutné držet se všech tradičních představ o tom, jak má člověk žít nebo jakou cestu si zvolit. Tradice by měly být oporou, ne omezením.

O výstavě

Jak probíhal výběr portrétovaných osobností a jejich příběhů?

Od začátku jsme nechtěli vytvořit přehlídku „nejúspěšnějších Vietnamců v Česku“. Naším cílem bylo zachytit rozmanitost druhé generace a ukázat, že neexistuje jeden typický příběh. Výběr probíhal formou otevřené výzvy na kanálech Viet Up a Viet Cast. Přihlásit se mohl každý, kdo chtěl sdílet svůj příběh a stát se součástí zachycení jedné generace Vietnamců v České republice. Snažili jsme se pak vybrat co nejpestřejší skupinu osobností a životních zkušeností, aby výstava ukázala skutečnou rozmanitost komunity.

Co bylo při přípravě výstavy nejtěžší – logisticky, emočně nebo komunitně?

Upřímně asi nejtěžší bylo udržet dlouhodobě rovnováhu mezi osobním životem, prací a realizací takto velkého projektu. Výstavu připravujeme ve svém volném čase a pracovali jsme na ní téměř dva roky. Vedle vlastních zaměstnání, rodin a dalších povinností bylo náročné udržet energii a tempo po tak dlouhou dobu. 
Velkou výzvou byly také finance. Neustále hledáme cesty, jak projekt dofinancovat a zajistit jeho fungování, zejména pražskou část výstavy. Naštěstí se nám podařilo získat podporu partnerů a donorů, díky kterým můžeme výstavu nabídnout veřejnosti za symbolickou cenu a zpřístupnit ji co nejširšímu publiku. O to větší radost máme z výsledku, protože za projektem stojí především nadšení lidí, kteří věří, že podobné kulturní a komunitní aktivity mají smysl.

Jakou roli hrála spolupráce s Českými centry a projektem Viet Up?

České centrum sehrálo v projektu zásadní roli. Bylo organizátorem původní výstavy Little Hanoi z roku 2008 a zároveň nás pro pokračování projektu propojilo s fotografkou Štěpánkou Stein, která stojí za vizuální podobou obou výstav. Díky síti Českých center byla představena v Hanoji a pokud se podaří, v následujících měsících zamíří také do Ho Či Minova Města.

Hlavním pořadatelem pražské výstavy je spolek Viet Up, který měl na starosti koordinaci výstavy a především dal dohromady tváře a příběhy druhé generace Vietnamců v České republice. Naším cílem bylo zachytit její rozmanitost a ukázat, jak dnes tato generace žije, pracuje a hledá svou identitu mezi dvěma kulturami.

Co byste chtěli, aby si český návštěvník z výstavy odnesl?

Především vědomí, že za pojmem „vietnamská komunita“ stojí konkrétní lidé s velmi různorodými životními příběhy. Byli bychom rádi, kdyby si návštěvníci odnesli větší porozumění tomu, jaké je vyrůstat mezi dvěma kulturami, ale také uvědomění, že mnohé zkušenosti, hodnoty a životní otázky máme společné bez ohledu na původ. Pokud výstava pomůže odbourat alespoň některé stereotypy a otevře prostor pro větší vzájemné poznání, splnila svůj účel.

Druhá generace Vietnamců žijících v ČR

Jak byste popsali své nitro - cítíte více českou, nebo vietnamskou identitu?

Duc Anh Le

Dlouho jsem se cítil spíše jako Čech vietnamského původu. Narodil jsem se a vyrostl v České republice, chodil jsem do českých škol a většinu života jsem fungoval v českém prostředí. Postupem času jsem si ale začal více uvědomovat význam svých vietnamských kořenů. Dnes se nepovažuji ani čistě za Čecha, ani čistě za Vietnamce. Jsem někde mezi. Obě kultury jsou součástí mé identity a každá mi dala něco důležitého. Právě schopnost rozumět oběma světům vnímám jako svou výhodu.

Thuy Duong Nguyen Trinh

Narodila jsem se ve Vietnamu a do Česka jsem přišla, když mi bylo 7. V dětství jsem vyrůstala s „českou babičkou“, která mě naučila českým zvykům. Během dospívání jsem začala víc vnímat svůj původ a také se začala stýkat s vietnamskými vrstevníky. Do té doby jsem měla jen české kamarády. Toto období mi pomohlo víc pochopit naši mateřskou kulturu a mentalitu. Dnes už nepřemýšlím, jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka. Jsem žena, která je ovlivněna oběma kulturami, a zároveň maminka, která vychovává své dcery v podobném duchu. Snažím se jim vysvětlit kulturní rozdíly a provést je životem tak, aby přijaly obě kultury jako rovnocennou součást jejich identity.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že žijete „mezi dvěma světy“ a v čem jste to nejvíce pocítili?

Duc Anh Le

Poprvé jsem si to uvědomil asi na základní škole. Nikde jsem totiž úplně nezapadal. Pro Čechy jsem byl Vietnamec a pro příbuzné zase často moc český. Dlouho jsem hledal, kam vlastně patřím. Dnes už to nevnímám jako problém. Naopak jsem pochopil, že moje identita není ani čistě česká, ani čistě vietnamská. Je kombinací obojího a právě to mě formovalo nejvíc.

Thuy Duong Nguyen Trinh

Pro mnoho z nás je ten rozdíl nejviditelnější, když se pohybujeme v odlišných komunitách. Mezi Čechy jsme více Vietnamci a ve Vietnamu zas víc vnímáme některé české, evropské hodnoty. Různě mezi nimi proplouváme a snažíme si z každé vzít to nejlepší.

Jaké momenty z dětství nejvíce formovaly váš vztah k vietnamským kořenům a naopak, bylo něco, co jste jako dítě záviděla českým rodiám?

Duc Anh Le

Myslím, že mě nejvíce ovlivnila obrovská pracovitost mých rodičů. Už jako dítě jsem viděl, kolik energie, odříkání a obětí stálo vybudovat nový život v cizí zemi. Tehdy jsem tomu možná úplně nerozuměl, ale dnes si toho nesmírně vážím. Pokud jsem něco záviděl českým dětem, tak to byl čas strávený s rodiči jako společné výlety, dovolené nebo obyčejné víkendy pohromadě. Mnoho vietnamských rodičů pracovalo od rána do večera, aby zajistili rodinu, a děti často trávily čas přímo s nimi v práci, nebo v lepším případě u české chůvy či známých. Byla to daň za příležitosti, které jsme díky nim dostali. Dnes to vnímám jako jednu z největších obětí, které pro nás naši rodiče podstoupili.

Thuy Duong Nguyen Trinh

Mě hodně pomohlo, že nás mamka hodně učila, například jaké tradice jsou spojené s konkrétními událostmi nebo svátky. Taky hodně vysvětlovala kontext různých činů a rozhodnutí. Nejzásadnější pro mě bylo, že u mě mamka udržela silnou vietnamštinu a díky ní dokážu chápat širší souvislosti. Vietnamština je totiž kontextový jazyk a pokud ho chápete, pochopíte i kulturu a mentalitu.

Co pro vás znamenalo být součástí projektu Little Hanoi, Next Generation?

Duc Anh Le

Vnímám to jako příležitost zachytit příběh jedné generace. Generace lidí, kteří vyrostli mezi dvěma kulturami a dnes spoluvytvářejí českou společnost. Zároveň je to pro mě určitá forma poděkování rodičům a první generaci Vietnamců. Bez jejich práce a obětí bychom dnes neměli možnosti, které máme. Jsem rád, že výstava ukazuje nejen úspěchy jednotlivců, ale i širší příběh jedné vrstvy naší komunity.

Thuy Duong Nguyen Trinh

Naprosto souzním s kolegou a za sebe bych jen dodala, že je to příležitost české majoritě přiblížit naši kulturu a připomenout, že za těmi tvářemi, které potkáváte ve večerce, bistru nebo nehtovém studiu, se skrývají často hluboké příběhy. První generace měla obrovskou jazykovou bariéru, ale my, Next Generation, už má svůj hlas, a jsem nesmírně vděčná, že ho můžu využít k propojení a přiblížení obou národů.

Jaké to bylo stát před objektivem a sdílet svůj příběh veřejně? Někdy není úplně jednoduché “jít na trh s kůží” a pak si třeba o sobě číst komentáře na sociálních médiích…

Přiznám se, že mi je přirozenější stát za projektem než být jeho součástí. Když člověk sdílí svůj osobní příběh, vystavuje se určité zranitelnosti a otevírá prostor pro různé interpretace. Nakonec jsem si ale řekl, že pokud chceme, aby společnost lépe rozuměla druhé generaci Vietnamců, musíme být ochotni o svých zkušenostech mluvit otevřeně. A pokud můj příběh pomůže někomu lépe pochopit život mezi dvěma kulturami, pak to mělo smysl.

V čem se podle vás nejvíce liší pohled vaší generace na život v Česku od pohledu vašich rodičů? Existuje něco z české kultury, co je pro vaše rodiče nepřekonatelné?

Duc Anh Le

Moji rodiče přišli do Česka především za prací a ekonomickou stabilitou. Jejich generace často vnímá život optikou povinnosti, obětování se pro rodinu a zajištění budoucnosti dětí. Naše generace má větší prostor přemýšlet také o osobním štěstí, seberealizaci nebo tom, co nás skutečně baví. Někdy to může vytvářet rozdílná očekávání, ale myslím, že obě generace se od sebe postupně učí.

Pro rodiče bývá asi nejtěžší pochopit, že mladší generace chce dělat některá rozhodnutí více po svém. Na druhou stranu i my si s věkem stále více uvědomujeme hodnotu rodiny a odpovědnosti, kterou nám předali.

Thuy Duong Nguyen Trinh

Naše generace už nebude tak striktně lpět na dodržování tradic. Jak bylo výše řečeno, tradice by měly být oporou, ne nás svazovat. Budeme se v životě rozhodovat s respektem k tradicím, ale ne na úkor osobní svobody a štěstí jednotlivce.  

Jaké očekávání do života na vás kladla rodina a jak jste se s nimi vyrovnávali?

Duc Anh Le

U vietnamských rodičů bývá často důležitá stabilita, vzdělání a jistota dobrého zaměstnání. Ani u nás tomu nebylo jinak. Očekávalo se, že budu studovat, uspěji a povedu život, který bude důstojným pokračováním oběti, kterou rodiče podstoupili při odchodu do cizí země. Dlouho jsem se snažil tato očekávání naplnit. Dnes si ale myslím, že největší výzvou bylo najít rovnováhu mezi tím, co si přáli rodiče, a tím, co jsem chtěl já sám. Nakonec jsem zjistil, že obojí se nemusí vylučovat.

Thuy Duong Nguyen Trinh

U mě se očekávání nesla v duchu role ženy, manželky, matky, dcery i snachy. Na vietnamské ženy je mnohdy vyvíjen velký tlak, větší než na jejich evropské kolegyně. Manželova rodina je v tomto směru velmi konzervativní a já dlouho bojovala s vnitřním konfliktem, co je ta správná cesta. Vyhovět přání rodiny, ale vnitřně trpět, nebo jít si za svým za cenu toho, že budu ta špatná. Je to neustálé balancování a někdy se přikláním víc k první možnosti, jindy zas k té druhé. Není na to jednoduchý a univerzální recept.

Co byste chtěl, aby starší generace lépe pochopila o té mladé?

Přál bych si, aby starší generace více vnímala individualitu svých dětí. Každý člověk má jiné silné stránky, talent a představu o tom, co ho v životě naplňuje. Ve vietnamské komunitě se někdy příliš porovnává, kdo vystudoval jakou školu, kdo pracuje v jaké firmě nebo jakého úspěchu dosáhlo dítě někoho jiného. Myslím si, že důležitější je rozpoznat, v čem je konkrétní dítě dobré, a podporovat ho právě v tom. Ne každý musí být lékař, právník nebo manažer, aby byl úspěšný a šťastný.

Rodiče nám dali obrovský základ a jsem za to vděčný. O to víc bych si přál, aby se další generace mohla rozvíjet podle svých schopností a ne podle očekávání okolí nebo trendů v komunitě.

Když se zaměříme do hloubky na soužití dvou komunit, s jakými stereotypy o Vietnamcích jste se osobně setkal a co je pro vás nejvíce zraňující?

Jako dítě jsem se setkával s různými stereotypy, od vtípků o vzhledu až po poznámky o tom, že Vietnamci jedí psy nebo že každý Vietnamec vlastní večerku. Nejvíce zraňující ale není konkrétní stereotyp. Spíše situace, kdy je člověk posuzován podle svého původu dříve, než ho ostatní skutečně poznají. Každý z nás má svůj vlastní příběh a je škoda, když ho překryjí předem vytvořené představy.

Mění se česká společnost v tom, jak vnímá vietnamskou komunitu?

Určitě ano. Když jsem byl dítě, Vietnamci byli často vnímáni hlavně skrze tržnice nebo večerky. Dnes už lidé běžně potkávají Vietnamce jako lékaře, učitele, úředníky, podnikatele, umělce nebo kolegy v kanceláři. Velkou roli v tom sehrála druhá generace, která vyrostla v České republice a stala se přirozenou součástí společnosti. Myslím, že se český pohled posouvá od stereotypů ke konkrétním lidským příběhům.

Překvapily vás nějaké reakce od Čechů na váš příběh?

Často mě překvapuje, kolik lidí se o vietnamskou komunitu skutečně zajímá. Mnoho Čechů si neuvědomuje, jak odlišné podmínky měla první generace nebo jaké je vyrůstat mezi dvěma kulturami. Když o tom začneme otevřeně mluvit, většinou zjišťujeme, že máme mnohem více společného, než jsme si původně mysleli. To mě na podobných projektech baví nejvíc.

Jaké jsou vaše ambice a sny a jak do nich zapadá vaše vietnamská identita?

Mým největším snem je být dobrým otcem a jednou i důstojným náčelníkem našeho rodu. Kariéra je důležitá, ale pro mě je ještě důležitější předat dál hodnoty, které jsem dostal od svých rodičů. Moje vietnamská identita mi připomíná, že člověk nežije jen sám pro sebe, ale je součástí rodiny, komunity a příběhu, který začal dávno před ním.

Co byste chtěl předat další generaci dětí vyrůstajících v česko-vietnamském prostředí?

Aby se nebály být samy sebou. Dlouho jsem měl pocit, že musím být buď dost český, nebo dost vietnamský. Dnes už vím, že není potřeba si vybírat. Znalost dvou jazyků, dvou kultur a dvou pohledů na svět není překážka, ale obrovská výhoda. Byla by škoda se jí vzdát.

Jaké projekty nebo témata byste chtěl v budoucnu otevřít, pokud byste měl možnost tvořit další podobnou výstavu? Umíte si představit sebe, jak se konfrontujete jednou s generací vaších vnoučat v České republice?

Myslím, že by bylo zajímavé sledovat, jak se bude proměňovat identita dalších generací. My jsme vyrůstali mezi dvěma světy. Naše děti a vnoučata už možná budou řešit úplně jiné otázky. Dokážu si představit pokračování projektu za dvacet nebo třicet let, kdy bychom porovnali zkušenosti první, druhé, třetí i čtvrté generace. Zajímalo by mě, co z vietnamské kultury zůstane zachováno, co se promění a jak budou budoucí generace vnímat svůj vztah k České republice i Vietnamu.