Stavebníkem paláce byl říšský hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka (1643–1708), který jako potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů patřil k nejmocnějším českým aristokratům. Roku 1690 koupil pozemek v sousedství pražského Arcibiskupského paláce. Na topograficky složité, k Jelenímu příkopu se prudce svažující parcele, stál starší dům středověkého původu. Nový vlastník ihned začal s plánováním stavby rozlehlé rezidence, která se uskutečnila v letech 1699–1708 a jež se připisuje Giovannimu Battistovi Alliprandimu. V roce 1708, kdy stavebník zemřel, byla budova hotová jen částečně.

 

Palác byl do roku 1811 jako fideikomis v rodinném vlastnictví a sídlila v něm tehdy Společnost vlasteneckých přátel umění, která budovu prodala roku 1871. Několik let pak palác sloužil jako ústav pro duševně choré a od první světové války patřil armádě. Po druhé světové válce se stal sídlem nově konstituované Národní galerie.

Šternberský palác dnes představuje i přes jen fragmentárně dochovanou původní výzdobu prvořadý skvost architektury vrcholného baroka v Praze. Ve stavbě a jejím vybavení se setkávají vlivy z různých směrů, a vytvářejí tak ideální prostor pro umělecká díla rozmanitých stylů a dob.