O vývoji projektu
Nápad se zrodil díky Štěpánce Ansorge, která scénář pro film napsala a oslovila s ním i režiséra Tomáše Pavlíčka. Ten následně oslovil mne, abych mu ve filmu pomohla realizovat animovanou postavu. Nakonec se rozhodl se mnou film spolurežírovat a tak jsme byli u přípravy od začátku oba. Vymysleli jsme jak pracovat ve filmu s bubákem a já vymýšlela, jak by měl bubák vypadat. Zkoušeli jsme nejdříve cestu 3D technologie, ale odklonili jsme se od ní a s radostí se vrhli do výzev stop motion animace. Vymýšleli jsme, kolik toho bubáka ve filmu chceme ukázat a shodli jsme se na tom, že čím déle nebude spatřen, tím lépe.
O žánru rodinného snímku
Rozhodla jsem se mé režijní působení zasvětit dětskému publiku, takže je pro mne žánr rodinného snímku ideálním zacílením, kdy hledáte jak oslovit nejen děti, ale i jejich rodiče, a vyvolat v nich určité pochopení k úskalím dětství.
O našich bubácích
Já se v dětství nebála bubáků, ale duchů. Věřila jsem, že v našem panelákovém bytu straší a spát jsem chodila zásadně s baterkou.
O spolupráci s režisérem Tomášem Pavlíčkem, o rozdělení rolí a o samotném natáčení
Do natáčení jsme s Tomášem řešili většinu věcí dohromady, ale na natáčení a v postprodukci jsme si role rozdělili. Tomáš byl zodpovědný za hranou režii, já za všechny scény s filmovými triky a animací. Řešila jsem spolu s Gabrielou Hloz, jak bude vypadat bubák, jak k němu přistoupit na scéně, jak tyto scény záběrovat, kde se co „opatlá“ od slizu, jaké můry budou létat vzduchem a měla jsem celkově větší vliv na scénografii a kostýmy. Tomáš měl poslední slovo u střihu a já měla na starost hudbu a zvukovou složku filmu obecně. Všechno se vzájemně prolíná samozřejmě, konzultovali jsme obojí, ale takto jsme si role rozdělili.
O vizuální a výtvarné podobě bubáka
Strašně moc mě baví zasazovat cokoliv nereálného do reality. Takže mít v reálném bytě animovaného bubáka a vymyslet to tak, aby byl součástí reality, byl splněný sen. Se zvolenou technologií stop motion animace – tedy animace snímané kamerou okénko po okénku – přišla nejprve idea použít k animování plastelínu. Její povrch se mi ale zdál příliš primitivní a při vložení postavy do reálného prostředí mi bylo okamžitě jasné, že jde o plastelínu a bubák by v sobě neskrýval žádné tajemství. Rozhodla jsem se proto plastelínovou loutku potáhnout vrstvou “inteligentní plastelíny", která teče. Když jsem tento nápad oznámila, byli všichni zprvu poněkud vyděšeni, protože pokud animujete stop motion animací, žádný z materiálů se nehýbe, je to žádoucí ba přímo nutné. Já ale chtěla po animátorovi, aby zatímco animuje loutku, ještě počítal s tím, že její povrch bude stékat. Tedy aby animoval její fáze ve stejném časovém rozestupu tak, aby pohyb stékání jejího povrchu působil při puštění animace plynule. Tohoto nelehkého úkolu se nakonec s radostí chopil Vojtěch Kiss a prozradím, že nejdelší záběr animoval dvanáct hodin. Vojta by mě možná opravil, že to bylo i o něco déle, ale Vojta mě neopraví, protože je skromný muž. Stékající sliz nám poskytl i spoustu možností přímo na place, kde jsme v některých záběrech používali loutku voděnou loutkoherci. Současně jsme slizem mohli byt krásně zapatlat.
Vedoucí postprodukce Petr Babinec byl v mnohém můj spojenec, když mě celý tento šílený nápad nechal zrealizovat. Velký dík patří také legendě trikového filmu Borisovi Masníkovi, který s námi projekt konzultoval. Nechtěla jsem, aby měl bubák mrtvé oči, ale aby divák při pohledu do nich uvěřil, že jsou to oči živého tvora. Vyrobili je pro nás ve studiu Divize Animace a pilovali je tak dlouho, dokud jsem nebyla spokojená. Posledním nelehkým úkolem bylo najít zvukový projev bubáka. V tomto ohledu jsem měla opět úžasné spojence ve zvukařích Janu Richtrovi a Petru Kolevovi, kteří bubáčí zvukový projev tvořili. Velmi nám v tom pomohl herec David Novotný, když se nechal na tři hodiny zavřít do malé místnosti a vyluzoval roztodivné zvuky. Jak výsledek dopadl, posoudí diváci sami.
O poselství filmu Bubák
Film je o překonání strachu být sám sebou. Je o tom, že pokud nebudeme překonávat strach z očekávání ostatních, strach z přijetí, strach z bubáků pod postelí, nebudeme jako lidé růst a možná ani nemůžeme být šťastní a spokojení sami se sebou. Zároveň je krásné moct jít na horor a vědět, že se nemusíte bát, a to vše přesně Bubák nabízí.
