Marek je rázný basketbalový trenér, který se řídí pravidly a disciplínou, dokud je sám nezačne ohýbat. Neúspěch v kariéře a touha splnit sen svému synovi ho přivedou na hranici morálky i zdravého rozumu. Navenek tvrdý chlap, uvnitř otec, který se učí, že férovost neznamená jen dodržovat pravidla, ale umět uznat vlastní chybu.
Hofmann ve filmu stojí po boku Petry Polnišové, Jakuba Prachaře či Miroslava Krobota a přiznává, že ho k projektu přitáhla nejen látka, ale i tvůrčí tým a ambice udělat film, který bude zábavný i dojemný. „Jeho postava je tvrdá navenek, ale křehká uvnitř – a právě díky tomu, že ji hraje s ironií, nadhledem i lidskostí, se z Marka stává někdo, komu diváci budou fandit, i když se ocitne na velmi tenkém ledě.“ Právě o tom, co mu role dala, jak se pracovalo s herci s mentálním postižením a proč je pro něj Dream Team výjimečný, je následující rozhovor.
Marek je chlap, který se nevzdává, ani když by možná měl. Jak jste ho vnímal vy, čím vám byl blízký?
Marek se nevzdává, to ano. On je bojovník. Pan trenér. Nemá tedy zrovna růžovou stránku a také netrénuje nejvyšší basketbalovou ligu. A dávno není největším idolem pro svoji ženu a vůbec ne pro svoje děti. Mohl by mít festival frustrací a mindráků a pocit, že k němu život nebyl spravedlivý. Mohl by mít pocit, že to nejlepší má prostě za sebou, že ho nic skvělého a vzrušujícího už nečeká a že ten život dopadl nějak jinak, než kdysi chtěl, než jak si to představoval. Ale on má přesto v sobě stále tu vášeň pro sport, vášeň, která je až lehce komická. Přesvědčení, že věci jsou přesně, právě a pouze tak, jak je vidí on. Je zabedněný, ale poučitelný. Je schopný po jisté námaze k té sebereflexi dojít. Je milující, ale tak, že to musíte trochu hledat v druhém plánu. Je dojemný. Ve své vážnosti je srandovní. Svoje břemeno a bolest nikomu necpe a nese je se vztyčenou bradou. Za to je respektovaný. Má dobré srdce a kratší knot, pokud jde o to zůstat klidný. A jeho hlavní motivací je udělat něco pro někoho, kdo nedostal do života ty nejlepší karty. A proto je to někdo, komu diváci budou fandit. Nebo v to doufám. Tenhle Marek je jednoznačně jedna z mých nejoblíbenějších postav, jaké jsem kdy hrál.
Je o vás známo, že si filmy a seriály vybíráte, co vás při čtení tohoto scénáře zaujalo, proč jste kývl právě na tento film?
Já vám řeknu, proč jsem do filmu šel. Brock. Kašárek. Žiara. Rio plus ten příběh. Tedy s kým to budu dělat, pokud to budu dělat. A jaká ta látka je. Jestli má potenciál. Jestli je prostor a chuť na scénáři ještě pracovat. A jestli je vůle mít skvělý film. A samozřejmě jsem se těšil na Petru Polnišovou, byl jsem zvědavý na Jakuba Prachaře, se kterým jsme se příliš neznali, na pana Krobota.
Ve filmu trénujete i hráče s mentálním postižením, jeden z nich je váš filmový syn. Jaké to s ním bylo na place?
Martin Polášek, který hraje mého syna, byl velmi oddaný a statečný. Ne každá noc na natáčení byla jednoduchá, často byla kosa a chodilo se spát nad ránem. On byl však velmi zpevněný a připravený to absolvovat. Často jsem se ho ptal, jestli není unavený, jestli mu není zima a on bez sebemenší známky únavy vždy jen řekl: „Není, táto!“ A když jsem mu jednou v autě asi ve dvě hodiny ráno zřejmě připadal unavený, tak jak za mnou seděl, začal mě hladit po hlavě. A říkal: „To bude dobrý, táto!“
Je to vaše první spolupráce s Jonášem Karáskem, který je známý tím, že točí velmi vizuální filmy. Jak jste ho a jeho přístup vnímal na place?
S Jonášem jsme se střetli poprvé a pro mne to bylo výborné setkání s výborným chlapíkem. On toho opravdu hodně ví, zároveň je naprosto neokázalý, vždycky slušný, vstřícný. Nehysterický a neúnavný. Hodně pracuje a podle toho, co jsem viděl v Riu, tak vím, že je odvážný. Jonáš Karasek je prostě skvělý muž s dobrýma očima, se kterým se budete cítit dobře. Mám ho rád.
