Když jste muzikant vyjadřujete se pouze hudbou nebo i textem?
Primárně hudbou. I když u jednoho svého autorského songu jsem složil i text a bavilo mě to. Beru to jako součást kreativního procesu. Ale víc vnímám harmonii a melodii. Slova pro mě osobně jsou někdy až sekundární.
Je pro Vás fajn, když jste si sám sobě vším, jednočlenný tým? Skládáte si to, produkujete i interpretujete.
Já to ani jinak dělat nemůžu, protože na to nemám budget (smích). Bylo by krásný mít velký tým tak jak to dělají ty světové špičky. Kolikrát i když skládají, jsou ve studiu s dalšíma songwriterama a producentama a pracují prostě v týmu. Nebo je ten proces rozdělený tak, že oni udělají kreativní myšlenku a pak to dají někomu na dodělání nebo na mixdown a mastering. Nicméně i já se už snažím některé věci delegovat v rámci svých možností.
Když otvíráte Nový rok, říkáte si, kam chcete tu muziku posunout?
Snažím se, ale ono se to stejně potom nějak vyvrbí, vykrystalizuje různě podle toho, jaké příležitosti zrovna přijdou nebo nepřijdou. Snažím se nad tím přemýšlet. Taky jsem v tom do jisté míry více bohémský. Nějak to přichází a furt se snažím do toho šlapat. Ale že bych měl nějakou konkrétní představu, co se ten rok bude dít, to tedy ne.
Jste tedy Yesman? Přijde nabídka a řeknete ano?
No, nabídky chodí furt. Až to nezvládám manegovat. V tomhle je to dobrý.
A když chodí ty nabídky, chtěl byste být součást jakého týmu? Do jaké stáje byste se chtěl dostat?
Mám své oblíbené labely vydavatelství, která mě táhnou, líbí se mi co a jak dělají. Hlavně v Americe, třeba Chicago Repopulate Mars, South Saturn nebo Experts Only od Johna Summita. To by mě hodně lákalo. To je ovšem vysoká meta. Teď ale nejsem tak aktivní v autorské tvorbě, protože práce v nemocnici zabírá hodně času.
Letos jsem stihl jen jeden singl „Temgate“ za své alter ego John Sarkander s Víťou – VIIITO. Ale!? Už mám manažera na social media a teď úplná novinka. Jsem pod RedHead Music (hudební vydavatelsví) a mám i svého booking manažera. Doufám, že se mi tím uvolní ruce na kreativitu a odpadnou organizační starosti.
Vy jste spojen i s RedBullem, je to tak?
No do jisté míry ano. Spolupráci jsme začali v roce 2017, kdy jsem fungoval jako jejich OLko (opinion leader). Bookovali si mě na akce, kde se jim to hodilo, a dělali jsme spolu zajímavý projekty i během covidu. Jezdili jsme jejich autem s reproduktory po sídlištích a pořádali krátké koncerty. V poslední době je toho už opravdu málo a jedná se pouze o nárazové věci. Poslední větší projekt, na který mě přizvali zahrát, byl Red Bull HomeRun – tedy závody na lyžích a snb, po kterých byla samozřejmě vždy pořádná apres-ski párty.
Jste hodně na cestách a říkáte, že teď nemáte tolik času na vlastní tvorbu, že jedete z toho, co jste udělal dřív. Kdy bylo to dřív? Kdy přišel ten úplně první začátek?
Když se bavíme o autorský tvorbě, můj první debutový singl jsem vydal v roce 2020. To byl zároveň rok, kdy jsem dokončil medicínu, ale ještě nenastoupil do práce v nemocnici, takže jsem se mohl naplno věnovat produkci a hraní. Od roku 2020 do konce 2022 bylo asi moje nejaktivnější období. Nikde jsem nebyl zaměstnaný na plný úvazek a mohl jsem se hudbě opravdu věnovat, hodně jsem cestoval a dost toho vydal. Poslední rok jsem vydal čtyři singly a nějaké videosety a měl jsem i skvělou spolupráci s Jägerem (výrobce alkoholu), který mi v tom hodně pomáhal.
Potom jsem nastoupil do nemocnice a tempo autorské tvorby opadlo. Teď je hlavní gro mýho hudebního fungování vystupování. Kreativní činnost je spíš na druhém místě. Což doufám, že se s managementem změní.
Vy jste současně studoval dvě vysoké školy. Je to tak?
Vysokou školu a vyšší odbornou.
Pořád jste byl ve studijním zápřahu. Pro kterou skupinu jste byl ten divnočlověk, podivín a pro kterou ten hustý borec, co dává dvě vysoké?
Smích. No, od každýho trochu, asi na obou těch školách. Studoval jsem konzervatoř, což je vyšší odborné vzdělání, ale dělal jsem ji dálkově, jen každý pátek. K tomu tu medicínu, třetí lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Na obou těch prostředích to mělo nějaký impact. Na medicíně to brali, že zvládám ještě něco navíc, že jsem flexibilní a trochu bohém díky hudebnímu zaměření.
Samozřejmě byli i lidé, kteří mi říkali, že to nejde dělat obojí a že si musím vybrat jedno a dělat to pořádně. Podobně to bylo i na konzervatoři, kde jsem studoval klasickou hudbu. Ti zarytí kantoři by nejradši, abychom s nástrojem trávili 8 hodin denně a dávali mu maximum. Už to, že jsem studoval dálkově, byl ústupek.
Naštěstí jsem měl skvělého kantora, který mě podporoval a přesto nebyl mírný. Když jsem něco neuměl, řekl mi to narovinu a nemazal se se mnou. Byl takovej přímej, přesně to jsem potřeboval. Hodně jsem si toho cenil, hezky mě motivoval.
Jste dítě štěstěny a současně člověk, který si všechno skutečně odřel?
Myslím si, že jo. Mám nějakej talent a zároveň jsem disciplinovanej a pevnej.
Tu disciplínu jste měl od začátku? Nebo Vás k ní vedli rodiče případně sestra, kterou často zmiňujete, že Vás inspirovala ve spoustě věcí? Kým jste chtěl být jako malý?
Měnilo se to. Bavila mě hudba, medicína, architektura… a taky jsem jako dítě chtěl být námořníkem na ponorkách. Moje sestra, která je o čtyři roky starší, mě hodně inspirovala. Jednak na hudební cestě. Když mi bylo šest, byl jsem na jejím koncertě a na závěr tam hrálo saxofonové kvarteto. To byl moment, kdy jsem si řekl, že chci hrát na saxofon. Zároveň mě ovlivnila i na poli medicíny.
Ona studovala medicínu v Hradci Králové, a to na mě určitě mělo vliv. Dávalo mi smysl, že by to mohlo být moje povolání. Dokonce jsem chodil i na stejný gymnázium, kam mimo jiné chodil i táta.
Doktor a hudba. Známe to ze seriálů z nemocničního prostředí, kde si lékaři na sále pouštějí muziku. Co si pouštíte Vy?
Smích. Jak kdo. Já se na sály jako psychiatr nepodívám, věnuji se spíš tomu verbálnímu projevu. Ale například při elektrokonvulzivní terapii jsem zažil, že se k tomu pouštěla hudba. To mi přišlo fajn!
Ve všech oborech, kde se pracuje s duší, se říká „navoďte si příjemnou atmosféru“ světla, vůně, zvuky… stimulujte všechny smysly, které nás učili v biologii, i ty další, jimiž člověk vnímá. Jak to máte Vy?
To by bylo super. Ale v tom nemocničním shonu na to kolikrát nezbývá prostor. Bylo by potřeba dát si to jako prioritu. Říct si třeba „hele, pojďme u ECT pouštět nějakou podkresovou hudbu“. Určitě by to šlo. Jenže v nemocnici je práce hodně a tempo je rychlé, takže na to čas není.
Až budete mít svou soukromou praxi, tak to bude i s muzikou?
Smích. To rozhodně.
Když stojíte na stage a pouštíte svou hudbu do lidí, dokážete rozeznat, kdy je to davová pohoda a kdy už nastupuje nějaká disharmonie, která k té hudbě nepatří? Většinou hrajete pozdě večer, kdy už lidé mají hladinku, případně i nějaké další stimulátory, jak to vnímáte?
Určitě to registruju. Ten vibe, ta atmosféra publika, může být dost různá. Je hrozně znát, když si to sedne. Těch faktorů, s čím lidi přichází, je moc. Jestli vědí, na co jdou, nebo jestli se jdou jen opít, nebo jdou za hudbou.
A samozřejmě i to, co za návykové látky do sebe vpraví. Snažím se na lidi napojit a hrát tak, aby vznikla nějaká symbióza. Na druhou stranu mám už i svoje hudební mantinely, kterých se držím. Nedělám nic, abych se lidem zavděčil. Je znát, když si hudební dramaturgie nesedne s tím, co chci předvést. A naopak. Někdy vznikne skvělá energie, která mě nakopne. Je to motor do dalšího fungování.
Kolikrát mi někdo říká, jak to můžu zvládat a stíhat obojí najednou. A právě tyhle momenty, kdy odehraju skvělou show, jsou úžasné. I když jsem unavený a nemám tolik spánku, kolik bych si přál, ta energie a atmosféra mezi mnou a publikem je nesmírně silná a nabíjející. Dáváme si to vzájemně.
Vy z větší části vystupujete jako sólista. Dokážete si lidi otipovat a pustit připravený playlist, nebo Vám je sympatičtější určitá míra improvizace?
V ideálním případě bych klidně více improvizoval. Ale protože hraju na saxofon, mám méně času vybírat, co budu hrát dál, takže se na hraní vždycky připravuju. Mám spoustu různých playlistů a když na akci zjistím, že publikum chce něco jiného, skočím do jiného playlistu. Tím vzniká určitá míra improvizace. Je lepší mít to dopředu připravené, přeci jen jde o fúzi s nástrojem.
Odhadnete si lidi v publiku a během večera se zaměříte na někoho konkrétního?
To asi ne. Ale někdy si všimnu lidí, kteří tam svítěj. Na první pohled je vidět, že je to nebaví, Moc jich není, ale občas se někdo najde. Fakt vidíte, že se tam prostě zatoulal, myslel si, že to bude úplně o ničem jiným, nebo má blbý den. Nebo všichni se baví a pak je tam jeden člověk, který se na vás mračí, stojí úplně vepředu a nedělá nic. Tak na toho mám tendenci se ve srandě zaměřit, a kolikrát mě to i vybudí k větší show.
Přišel Vám někdy ten svítící jedinec říct, že se skvěle bavil?
Jo, jo. To se někdy stává.
Vystupujete jako DJ. Přicházejí za Vámi lidé a říkají: „Zahrajte mi písničku na přání.“?
Smích. Tak na přání už moc nehraju. Spíš vůbec teda.
Jezdíte často na motorce. Když zastavíte na přechodu, ťukáte si do rytmu? Jede Vám pořád nějaká muzika v hlavě?
Zrovna dneska jsem přijel do práce. Na přechodu jak kdy. Spíš bych řekl, že vnímám rytmus toho motoru. Ty vibrace to mě baví a uklidňuje.
Všimla jsem si, že spousta hudebníků si neustále bubnuje prsty o stehna. Teď mi řekněte, když vedle sebe vidím dva lidi a oba to dělají, jak poznám, který je hudebník a který patří do Vaší ordinace?
Smích. To nepoznáte. Taky to často dělám. Může to být jen projevem toho, že člověkem pulzuje nějaká hudba, rytmus, který chce vyjádřit, a nebo to taky může být projevem nějaký nervozity, třeba úzkostnýho ladění, hyperaktivity. To se tam dá taky najít. K tomu bychom potřebovali vetší psychiatrické vyšetření.
Představuji si Váš páteční den. Přes den máte ordinaci, pak se sbalíte a jedete dvě hodiny na vystoupení. Nesete si v hlavě případ pacienta z rána?
Vůbec.
Dokážete přepnout? Jak se Vám daří vypínat a přepínat mezi lékařskou praxí a hudbou? Dnes mnoho lidí neumí nechat situace před dveřmi.
Nevím, jak se to vlastně děje. Prostě se to děje. Odejdu z práce a nechávám to tam. Možná k tomu pomáhá i to, že tady máme zdravý kolektiv, každej tejden probíhá nějaká intervize, kde máme možnost se pobavit o tom co kdo má, jakého pacienta. Je tam prostor na nějakou tu ventilaci i s kolegama. Takže si to neberu domů. Nebo úplně výjimečně. A možná je to taky daný i tím, že prostě jakmile vyjdu z té ordinace, tak začínám pracovat a přemýšlet nad hudbou. Přepnu do toho režimu. Není to jen práce je to i ta vášeň.
Dá se to naučit?
Určitě.
Měl by to být předmět ve škole? Jak by se jmenoval?
Ano měl. Přepínání pozornosti? Mindfulness?
Děti, mladí lidé jsou často v zajetí sociálních sítí a srovnávají se navzájem. Co jim ve vzdělání chybí?
Řada věcí. Vezmu to z toho psychiatrického pohledu. Byla by to psychohygiena, nauka o duševním zdraví. Mindfulness. Děti by se měly učit, jak zdravým způsobem zvládat stres a úzkost, a také základům spánkové hygieny.
Poslední jste zmínil spánek. Kolik si ho dopřáváte Vy?
Není to tak hrozný, jak si spousta lidí myslí, že to je. Většinou minimálně těch 6 hodin mám. Já potřebuji toho spánku víc. Abych se fakt dobře vyspal tak 8-9 hodin, ideálně. Což je vlastně docela dost a spím většinou kolem těch 6-7 hod. Míň výjimečně. A když spím míň, tak se to snažím dospat. Blbý je to pak na nočních službách, to je ten spánek přerušovaný, hlavně když do toho přijdou nějaký noční emergency. Už jsem na sebe ale hodnější. Dřív jsem měl víc nějaký hroty. Že jsem přejížděl ve 4 ráno a teď se tomu snažím vyhnout. Když mám hraní v noci, tak tam i spím.
Kromě toho, že jste psychiatr a hudebník, se zapojujete i do neziskových projektů. Které organizace podporujete?
Podporuji „Nevypusť duši“ a „Nové Háro“. S oběma jsem spojen tak, že se snažím charitativně vybírat peníze různými cestami.
Nové Háro je neziskovka, která dělá paruky pro onkologicky nemocný děti. Jsme s nimi spojeni díky projektu „Carpe Diem“, série eventů s elektronickou hudbou a charitativním přesahem a bohatým doprovodným programem. Akce se vždy koná na hradě Hněvín, krásné lokaci. Za poslední 4 roky jsme pro Nové Háro vybrali v součtu 1 milion korun. Příští ročník proběhne 30.5.2026 opět na hradě Hněvín. Druhá organizace, Nevypusť duši, se věnuje duševnímu zdraví. Cíleně na děti a mladistvé. Jako psychiatr mám k této oblasti velmi blízko. Pořádají přednášky a workshopy na školách a mají skvělý web i sekci pro rodiče, jak vést podpůrný rozhovor s dětmi. Výtěžek z jedné pražské edice Carpe Diem jsme věnovali jim a další příspěvek jsem zajistil skrze svůj merch, kdy výtěžek z prodeje šel právě jim.
Jste spojen s těmito dvěma organizacemi, nebo máte ještě něco dalšího do svého trojlístku?
Ještě by se dalo říct, že jsem patronem nadace „Spolu na draka“ tato nadace pomáhá dětem se spinální muskulární atrofií. Založili ji rodinní známí, pro které jsem několikrát vystupoval. Dělají například krásný charitativní galavečer Na draka v Obecním domě.
Mluvili jsme o nadacích, a mně to znovu vrátilo k tomu chybějícímu předmětu ve školách. Máme spoustu výchov, tělesnou, hudební, praktickou… ale duševní výchova chybí. Láska k sobě sama by tam rozhodně měla být s tím souhlasíme oba.
Já bych byl rozhodně pro. Protože ten trend je bohužel takový. Stále více mladých lidí, dětí a teenagerů se potýká s nějakými úzkostmi, depresivními obtížemi, sebepoškozováním i sebevražedným jednáním, vyšší mírou stresu a sociální izolace. Poruchy příjmu potravy. Těch faktorů je celá řada, určitě svůj podíl mají i sociální sítě. Současně jak se psychiatrie více destigmatizuje, více se o tom mluví, je dostupnější, tak si to i nějaký procento dětí, lidí bere jako určitý trend. Můžou se díky tomu například integrovat do nějakých skupin a nacházet v tom svou identitu.
AI (umělá inteligence) jako instantní terapeut. Do ordinace Vám přijde jedinec, který se s její pomoci sebediagnostikoval a od Vás už jen chce abyste mu předepsal prášky. Jaká je Vaše reakce na toto spojení?
AI může být dobrá první pomoc, nějaká forma nejdostupnějšího kontaktu. Ve chvílích, kdy nemám dostupného terapeuta. Určitě je potřeba to brát s odstupem a určitým nadhledem. Záleží také jakou formu AI člověk použije a jak to napromptuje. Chat GPT má takovou tendenci se zalíbit, zavděčit tomu uživateli, takže ty odpovědi nějak modifikuje podle toho, co si myslí, že by chtěl slyšet. Spousta lidí neví, jak správně promptovat, zadat tu roli, ten kontext té situace. Znovu opakuji držme si ten odstup. Protože rada chatu GPT nemusí být relevantní a řada uživatelů má tendenci, že co jim sdělí je pravda. Nenahradí to face to face kontakt.
Jak se dává psychiatr do klidu?
Každý klid hledá jinak. Já ho hledám v hudbě, v sauně, odpočinku s nejbližšími a v pohybu. Všude mě provází muzika i v tý sauně hraje nějaký podkres. Mám tendenci hodně vnímat svět z té stránky audiozážitku.
Jaký hudební styl by vystihl Váš den?
Jak kdy. Nemůžu říct jeden žánr. Někdy jsou to pohodový lofi beats, soul, funk, jindy zase jazz, houseová hudba. Tech house, progressive house.
Co je Váš zaručený nakopávač? Před Vámi je dlouhý den po krátké noci. Jaká bývají Vaše rána? Snídáte?
Nevstávám rád. Jsem noční člověk. Fakt ráno nemám rád. Nebo jinak. Mám rád dlouhé ráno, když ho mohu začít třeba v deset. Což se skoro nikdy neděje. Prostě se mi někdy stane, že ještě do práce jedu s takovým znechucením z toho rána a pak se potkám s kolegy a těmi lidmi tady, dám si kafe a je to dobrý. Rána, ale fakt nesnáším. Nesnídám, nestíhám to. Dávám si Manu. Ale, když se nám podaří si ráno s kolegy v bifé tu snídani dát, to je pak jiný celý den. Měl bych se na to zaměřit. Protože, když se to stane je to skvělý.
Vaše sestra Vás hodně inspirovala k samým velkým krokům. Jste hudebník, lékař, tak co se naučit snídat?
Ségra snídá určitě. U mě je to spíše utopie, ale zaměřím se na to.
Kterou hemisféru používáte častěji? Levou nebo pravou?
Asi pravou, i když jsem i dost strukturovaný a analytický člověk.
Jste renesanční člověk.
Smích. No to nevím. Ale takhle mě označoval i proděkan na třetí lékařský fakultě pan doktor David Marx.
Jak Vás lidé nejčastěji zdraví?
Saxo.
Díky Saxo, za vyladěný rozhovor face to face.
Mixujme si svůj životní playlist, aby seděl nám.
