VOJTĚCH DRAHOKOUPIL: Jsem opatrný. Nic bych do sebe nepíchnul!

Co si Vojta Drahokoupil koupil v životě nejdražšího? 

Nejvíc mě stála první deska, to se šplhá k milionu, ale neměnil bych. Vlastně ničeho, za co jsem dal hodně peněz, nelituju.

Mluvíte o debutovém albu Pocity, kde se nachází i první autorský český gospel Co víc si přát. Co si nyní nejvíc přejete?

Už ta písnička pochází z myšlenky: Co víc si přát, než být na světě šťastný, zdravý a naplněný láskou. A to se u mě nemění, pořád si přeju budit se každé ráno s člověkem, kterého miluju, usmívat se, dělat muziku a mít skvělou rodinu. To všechno momentálně mám a děkuju za to Pánu Bohu

V jednom z rozhovorů jste prozradil, že hledáte partnerku, která nezná vaši tvorbu. Nyní tvoříte pár se zpěvačkou Lucií Bikárovou…

Myslel jsem to trochu jinak. Vždycky jsem spíš hledal někoho, kdo mě nebude znát jen z televize a mít mě rád jen proto, že píšu písničky a zpívám. Což je ale těžké, protože čím jsem starší, tím déle už žiju jen hudbou a málo lidí mě zná opravdu takového, jaký jsem. Teď jsem ale potkal človíčka, u kterého mám pocit, že do mě vidí dobře.

Jaký tedy jste, když říkáte, že to málokdo ví?

Každý si asi trochu nahodí v práci, kór v tom, co dělám já, určitou pózu nebo masku. Z 99 % svého času žiju muzikou, a to 1 % je pro mě velmi důležité. Jsem složitý. Umělecká duše potřebuje něco, čemu člověk, který žije v racionálnějším světě, asi úplně nerozumí, takže je dobré mít vedle sebe někoho empatického nebo také umělce. Já mám momentálně empatickou umělkyni. Ideální kombinace.

Už od dvaceti let říkáte, že toužíte po rodině…

To je stále aktuální. Nicméně to, že to říkám už od dvaceti, má spojitost s tím, že jsem byl tehdy zasnoubený a řešil jsem svatbu. To, že je mi teď 29 a ještě to nepřišlo, neberu ale vůbec jako negativum. Naopak. Bývalá partnerka měla dítě, a vím, co to obnáší. Když si vezmu mé pracovní vytížení, nemohl bych se momentálně dítěti věnovat naplno.

Jak vám role "tatínka" šla?

Nazýval bych to spíše strýčkem, který se snažil malému pomáhat v určitých situacích, ale do výchovy jsem nezasahoval. Byla to tříletá obrovská zkušenost. Inspirovalo mě to, napsal jsem celé své první album, a doteď na to vzpomínám. Myslím si, že není v životě nic hezčího, než když vás vaše dítě chytí za ruku.

Vídáte se doteď s prckem?

Nevídáme a je to tak správně, nebylo by vhodné mu motat hlavičku. Věřím, že až vyroste a někde se potkáme, rádi na to zavzpomínáme.

Kolik byste chtěl dětí?

Kluk a dvě holky by byli fajn. Trochu cítím, že první budou dvojčata, tak si to tím třetím trochu chráním. Jak se teď blíží Vánoce, tak se strašně těším, až budu mít vlastní prcky a budu jim moct dělat tyto svátky tak kouzelné, jako nám je dělala moje mamka.

Takže na Vánoce vzpomínáte rád?

Ano, měli jsme je krásné. Zvoneček, Ježíšek, psaní dopisů… Vždycky je fajn se vrátit k mamce a jejímu manželovi na barák, vidět se s celou rodinou a užít si takové to zastavení času.

Zmiňujete stále maminku, protože od vás tatínek ve vašich dvanácti letech odešel. Nedávno jste pro něj ale napsal song. Jaký spolu máte vztah?

Určitou dobu mého života tu byl, mám na něj hezké vzpomínky, určitou dobu tu pak nebyl a teď jsem rád, že je hlavně zdravý. Byl totiž těžce nemocný a až zázrakem se z toho dostal. Občas dorazí na koncert nebo se vidíme v Praze, dáme třeba jednou za čas oběd, ale nějak extra se nevídáme.

Jaký nejhezčí dárek jste pod stromeček dostal?

Kytaru. Říká to každý muzikant, ale ono je to opravdu super. Vy pak s tou kytarou obrážíte koncerty a nesete si s ní i ty vzpomínky na toho, kdo vám ji dal. Mě konkrétně ji dala mamka. Letos pro mě bylo pak nejkrásnější uvědomění si, jak strašně velké štěstí je, když se můžeme všichni ve zdraví sejít u stromečku.

Chodili na vás v dětství i čerti s Mikulášem?

Pamatuju si to doteď a nejsou to hezké vzpomínky. Měl jsem vždycky spíš trauma a doteď, když dostávám nějaké nabídky jít někam dělat čerta, tak jsem velmi opatrný, protože vím, jak moc to dokáže v té dětské hlavičce nadělat neplechu.

Můžete chodit za Mikuláše…

Na toho mám ještě malé bříško. (směje se) Do něho musím navíc trochu dospět, myslím si, že až budu mít děti, budu na to vhodnější adept.

Jak jste trávil letošní svátky?

Pracovně. Hrál jsem v Kongresáku v Dětech ráje 2, což je strašně super, ale časově náročné. A pak jsem jel za tou mamkou na barák, a na Silvestra jsme s mým nejlepším kámošem zařídili velkou chatu, kde jsme se všichni, co se máme rádi, sešli.

Takže oslava ve velkém stylu?  
Byli tam moji nejlepší kamarádi, hráli jsme na kytary… Co se týče zapíjení, už je to složitější. Z kocoviny se dostávám dva dny, už to není tak jednoduché.

Jednoduché to pro vás nebylo ani v reality show Survivor, kterou jste v roce 2022 po pěti dnech dobrovolně opustil…

Je to tak, vrátily se mi tam moje panické ataky, které jsem už nějakou dobu nemíval. Přešly až do fyzické paralýzy, a to je stav, který je neslučitelný s pokračováním čehokoliv, natož reality show, která se natáčí na kamery.

Jak jste na tom s atakami nyní?

Teď už jsem ve velmi dobrém stavu. Nemám psychické problémy ani panické ataky.

Abyste se z toho dostal, přerušil jste také pracovní činnost a nyní prý meditujete?

Nebudu ze sebe dělat člověka, který je v meditaci nějak prohloubený. Asi před čtyřmi lety jsem se do toho více položil, protože mi to tehdy moc pomohlo, teď už se k meditaci dostanu málokdy. Nicméně,  uvědomění si přítomna je velmi důležité a jsem vlastně rád, že se o tom více mluví. Myslím si, že u mě ty ataky přišly, aby mě donutily řešit více své nitro. A to se mi povedlo. Ale jsem spíš požitkář a životní samouk, než abych studoval třeba nějakou filozofii dopodrobna. Mám rád energii lidí a už vím, jak je dobré mít kolem sebe jen ty s pozitivní energií.

Znamená to, že jste si dělal mezi blízkými čistku?

To byla hodně velká čistka. Ale nebylo to tak, že bych si za tím vyloženě šel, ono se to dělo tak nějak samo.

Mrzí vás někdo z těch, kteří odpadli?    

Tak pět šest lidí ano, ale jdeme dál. Konkrétní být nicméně nechci, jsou to lidé, které zná veřejnost, a tohle jsou soukromé příběhy.

Práci už si také třídíte?

Určitě, jako mladý jsem bral všechno, to tak bývá. Teď se snažím hlavně zaměřovat na vlastní tvorbu a muziku. Ale nechci se zase úplně vymezovat. Baví mě třeba i dabing, právě mám za sebou dva velké projekty od Disney a splnil se mi tím sen.

Jaké?

Odvážná Vaiana 2, kde mám krásnou roli, mluvím týpka jménem Moni, což je nejlepší kámoš hlavní hrdinky. A pak ještě Mufasa: Lví král. Miluju animáky, vždycky je v nich aspoň jedna postava, která mě naprosto rozstřelí, rozesměje.

Jste také bavič ve společnosti?

Na základce jsem byl extrovert, který miloval být uprostřed davu a rozesmívat ostatní, teď už to tak ale nemám, jsem spíš introvert. Dělá mi dobře, když se na mě nikdo nekouká, ale to už je deformace z práce. To jsou ty schízy herců a zpěváků, u nichž každý vidí sebemenší chybičku, kterou udělají a jsou pak rádi, když mimo jeviště nemají pozornost. Ale zase bychom tu práci nemohli dělat, kdybychom v sobě neměli aspoň trochu šaška.

Tohle je všechno výsledek toho vašeho přerodu?

To bude spíš vývoj za celých těch deset let, co jsem v showbyznysu. Na začátku máte pocit, že bude všechno happy. Říkají vám, že budete slavní, mít plno peněz, a ono se to pak nemusí úplně stát. Časem pochopíte, že ne každý, kdo vás plácá po rameni a říká, že z vás udělá hvězdu, z vás tu hvězdu opravdu udělá. Je taky možnost, že z vás chce jen vytáhnout prachy.

Kdo tahal prachy z vás?

Konkrétní být nechci, to je zbytečné, ale stalo se to mnohokrát. Teď už jsem si vlastním pánem.

Je známo mnoho případů, kdy taky někdo svedl mladé umělce k drogám…

To se mi vyhnulo. Jsem v tomhle opatrný a nic bych si do sebe nepíchnul. Každopádně se to netýká jen umělců. Myslím si, že v dnešní době ani podnikatelé nepijou jen ovocné čaje a kafe, ale je to na každém, jakou cestu si vybere.

Kde třeba čerpáte inspiraci na skládání písní?

To je složitá otázka. Ale nejvíc asi sám život. Já vždycky píšu o tom, co zažívám, nebo co mě trápí, je to více autentické. Popravdě to ani jinak neumím, ale nemyslím si, že to je úplně nejšťastnější varianta toho, jak může umělec psát, protože jsou v životě chvíle, kdy se dostanete do takové jako stability, kde člověk nezažívá něco, co by mu mohlo být inspirací k tomu, aby psal songy. To ale naštěstí není můj případ a vždycky, když napíšu hudbu, tak mi hned naskočí v hlavě i nějaký text.

Kolik času cca jednomu songu takto věnujete?

Nejdelší song, na kterém jsem dělal, bylo Co víc si přát. Od prvních tónů až po natočení klipu to trvalo rok a půl a stálo to celé hodně hodně peněz, ale prostě to tak je. Pak mám i klipy, které jsme zvládli udělat i s muzikou za měsíc. Je to hodně individuální.

Co děláte, když zrovna nepracujete? Umíte relaxovat?

Pro mě je největším koníčkem má práce, takže moc času na jiné ani nemám. Ale začal jsem cvičit, běhám a rekreačně mám rád squash, tenis, fotbal. A když mám chvilku volna, jdu do lesa se psem. Když jsem bez lidí a ještě v přírodě, dokážu nejlépe vypnout.

Cestujete také?

Teď jsem byl v Amsterdamu s kamarády, ale cestování není úplně něco, za čím se ženu, co mám rád. Jsem rád doma.