Hudebníci tomu říkají ?syndrom druhého alba?. Mnohdy se prostě stane, že po velice úspěšném prvním albu druhé album nenaplní očekávání. Podobné je to s touto švédskou trilogií.
Zatímco první film Muži, kteří nenávidí ženy, bylo zjevení ? celkem konvenční detektivní příběh zabalený do nekonvenčního hávu s výbornými postavami ? druhý díl už je jen konvenčním detektivním příběhem. Ano, pořád jsou zde ty nekonveční postavy, ale ty už známe.Překvapení je pryč. Dívka, která si hrála s ohněm, začíná zhruba tam, kde končili Muži, kteří nenávidí ženy. Hackerka Lisbeth Salander utekla do zahraničí se spoustou peněz, Mikael Blomkvist se vrátil do pozice šéfredaktorka novin Milénium, ale jejich životy se musí opět protnout. Lisbeth se totiž vrací do Švédska kvůli jedné nepříjemnosti. Mikael zase začíná pracovat na velké reportáži, která by mohla slušně zamávat se švédskou politickou scénou. Jde o dovážení nedobrovolných prostitutek z Ruska, jejímiž klienty jsou i lidi z vysoké politiky, soudci a policisté. Mikael Blomkvist má spolu se svými kolegy celý seznam klientů, jejichž odhalení by mohlo nadělat slušnou paseku. A v tom začnou novináři umírat?
Hlavní podezřelý? Uprchlá hackerka Lisbeth Salander? Zatímco film Muži, kteří nenávidí ženy, působil tak trošku jako epizoda televizního detektivního seriálu, ve kterém ale účinkují hluboké, zajímavé a propracované postavy, Dívka, která si hrála s ohněm, jde v řešeném případu do mnohem osobnější roviny. Dozvíme se toho spoustu o minulosti Lisbeth, která se tímto filmem stává hlavní postavou. Zatímco v prvním snímku jsme věděli jen to, co ji pohání (nenávist k mužům, kteří jsou v téhle švédské trilogii z velké většiny násilníci), tentokrát se dozvíme i to, jak to všechno vzniklo a kdo zasadil sémě. Nic proti tomu, ale ať je to chyba původního autora nebo filmového zpracování, už to všechno působí výrazně nerealisticky.
Zatímco totiž Muži, kteří nenávidí ženy působily nadmíru reálně, už jen tím, že v hlavních rolích nebyli žádní filmoví hezouni, v Dívka, která si ráda hrála s ohněm je ?filmové? téměř všechno. Je zde třeba zdeformovaný hlavní záporák, který má jako svého pobočníka dvoumetrového blondýna, který necítí bolest. Dvojice, která jakoby vypadla z levného hollywoodského filmu.
Každou chvíli čekáte, že na scénu přijde James Bond a z jeho hodinek začnou vystřelovat laserové paprsky. Nechceme snad říct, že by Dívka, která si hrála s ohněm, nestála za nic. To vůbec ne. Má pořád několik velmi silných momentů, režisér Daniel Alfredson dokáže vytvořit napínavou scénu a všichni herci jsou prvotřídní. Jenom to prostě není zdaleka tak dobré jako Muži, kteří nenávidí ženy. Prostě ?syndrom druhého alba?. Třetí alba ovšem bývají nejlepší. Tak snad.
Švédsko/Dánsko 2010 (Flickan som lekte med elden), režie: D. Alfredson, hrají: N. Rapace, M. Nyqvist, L. Endre, S. Ledarp, M Spreitz
Hudebníci tomu říkají ?syndrom druhého alba?. Mnohdy se prostě stane, že po velice úspěšném prvním albu druhé album nenaplní očekávání. Podobné je to s touto švédskou trilogií.
Zatímco první film Muži, kteří nenávidí ženy, bylo zjevení ? celkem konvenční detektivní příběh zabalený do nekonvenčního hávu s výbornými postavami ? druhý díl už je jen konvenčním detektivním příběhem. Ano, pořád jsou zde ty nekonveční postavy, ale ty už známe.Překvapení je pryč. Dívka, která si hrála s ohněm, začíná zhruba tam, kde končili Muži, kteří nenávidí ženy. Hackerka Lisbeth Salander utekla do zahraničí se spoustou peněz, Mikael Blomkvist se vrátil do pozice šéfredaktorka novin Milénium, ale jejich životy se musí opět protnout. Lisbeth se totiž vrací do Švédska kvůli jedné nepříjemnosti. Mikael zase začíná pracovat na velké reportáži, která by mohla slušně zamávat se švédskou politickou scénou. Jde o dovážení nedobrovolných prostitutek z Ruska, jejímiž klienty jsou i lidi z vysoké politiky, soudci a policisté. Mikael Blomkvist má spolu se svými kolegy celý seznam klientů, jejichž odhalení by mohlo nadělat slušnou paseku. A v tom začnou novináři umírat?
Hlavní podezřelý? Uprchlá hackerka Lisbeth Salander? Zatímco film Muži, kteří nenávidí ženy, působil tak trošku jako epizoda televizního detektivního seriálu, ve kterém ale účinkují hluboké, zajímavé a propracované postavy, Dívka, která si hrála s ohněm, jde v řešeném případu do mnohem osobnější roviny. Dozvíme se toho spoustu o minulosti Lisbeth, která se tímto filmem stává hlavní postavou. Zatímco v prvním snímku jsme věděli jen to, co ji pohání (nenávist k mužům, kteří jsou v téhle švédské trilogii z velké většiny násilníci), tentokrát se dozvíme i to, jak to všechno vzniklo a kdo zasadil sémě. Nic proti tomu, ale ať je to chyba původního autora nebo filmového zpracování, už to všechno působí výrazně nerealisticky.
Zatímco totiž Muži, kteří nenávidí ženy působily nadmíru reálně, už jen tím, že v hlavních rolích nebyli žádní filmoví hezouni, v Dívka, která si ráda hrála s ohněm je ?filmové? téměř všechno. Je zde třeba zdeformovaný hlavní záporák, který má jako svého pobočníka dvoumetrového blondýna, který necítí bolest. Dvojice, která jakoby vypadla z levného hollywoodského filmu.
Každou chvíli čekáte, že na scénu přijde James Bond a z jeho hodinek začnou vystřelovat laserové paprsky. Nechceme snad říct, že by Dívka, která si hrála s ohněm, nestála za nic. To vůbec ne. Má pořád několik velmi silných momentů, režisér Daniel Alfredson dokáže vytvořit napínavou scénu a všichni herci jsou prvotřídní. Jenom to prostě není zdaleka tak dobré jako Muži, kteří nenávidí ženy. Prostě ?syndrom druhého alba?. Třetí alba ovšem bývají nejlepší. Tak snad.
Švédsko/Dánsko 2010 (Flickan som lekte med elden), režie: D. Alfredson, hrají: N. Rapace, M. Nyqvist, L. Endre, S. Ledarp, M Spreitz 
