Nikola Buranská: Mám svojí práci hrozně ráda

Je krásná, úspěšná a vysoká (dvakrát tolik, když si vezme podpatky). Na první pohled může téměř nahánět strach, neboť člověk netuší, co čekat. Již po pár společných minutách je ale každému jasné, že česká Miss Earth 2014 Nikola Buranská je normální holka od vedle, které ani kariéra modelky, cestování a hvězdné večírky nevzali chuť vracet se do rodného Přerova a věnovat se svým koníčkům. O tom, jak svůj hektický život zvládá, neboť momentálně žije s přítelem v Dánsku, si s Nikolou povídal Tomáš Chvála.

Vzhledem k tomu, že máme před sebou Vánoce a ty ses v září přestěhovala s přítelem (fotbalista Filip Novák, pozn. redakce) do Dánska, první otázka se přímo nabízí: kde budeš trávit Vánoce?

Asi tě to překvapí, ale chtěla jsem být v zahraničí. Důvodem je to, že jsme spolu s přítelem skoro šest let a ještě ani jednou jsme spolu netrávili přímo Vánoce, jakoby toho dvacátého čtvrtého. Vždycky jsme se viděli o den dříve a na Štědrý den každý jel ke své rodině. Letos to napřed vypadalo, že to v Dánsku zlomíme, ale nakonec jsou plány takové, že si půjčíme rodinou chalupu a dáme si tam spolu takovou příjemnou horskou romantiku.

A ty to máš s Vánocemi jak? Někdo to pořád ještě prožívá jako malé dítě, jiní říkají, že kouzlo je pryč, než se dostaví děti. Ty seš na tom jak?

Dřív jsem se jako každé dítě hrozně těšila. Chodila jsem po bytě, se sestrou hledala dárky a když jsem je našla, dostala jsem strašný výprask (smích). Teď už to celé vnímám tak nějak hekticky. Mám rozvedené rodiče, které chci oba na Vánoce vidět, do toho prarodiče, pak je tu přítelova rodina... dvacátého čtvrtého toho musím obejít tolik, že vlastně ani nemám čas na klidnější chvilku, kdy by člověk koukal na pohádky v televizi a broukal si koledy. Já si tu vánoční pohodu užívám spíše pár dnů předtím, kdy trávím čas venku, zajdu si k vánočním stánkům na svařák a nasávám atmosféru Vánoc.

V tomhle byl úžasný Liberec, kde jsme čtyři roky s Filipem bydleli, protože tam pokaždé napadlo hrozně sněhu. To se pak člověk dostane do té správné nálady tak nějak automaticky.

Ty jsi poměrně nedávno začala dělat jednoho z pravidelných moderátorů zábavného pořadu na Prima Cool Hrajeme s Alim. Byla jsi hodně nervózní z toho, že budeš součástí podobné věci?

Předem chci říct, že jsem za tu možnost moc ráda. Je to další nová zkušenost a naštěstí jsem si na tom place rychle zvykla, protože součástí týmu je i Simona Šimková, moje kamarádka a kolegyně z Miss, takže ze mě díky ní poměrně rychle odpadla nervozita. Ta partička kluků v čele s Tomášem Zvelebilem (aka Alim, pozn. redakce) je opravdu divoká, ale jsou skvělí a vážně dobře se mi s nimi pracuje.

Při úplně prvním natáčení jsem byla samozřejmě dost nervózní, ale hlavně proto, že jsem vůbec netušila, co od toho čekat. Ostatně, nejsem člověk, který by se přímo zajímal o to, co se v pořadu děje. Ale řekla jsem si ?proč ne, je to výzva?. A můžu říct, už během natáčení prvního dílu jsem se tolik nasmála, že mi bylo hned jasné, že tohle mě vážně bude bavit.

A jak ses vůbec k účinkování v pořadu dostala?

Ono to začalo docela vtipně. Já jsem byla doma v Praze a Filip už byl v Dánsku. Najednou mi zavolal s tím, že mluvil s Alim - oni jsou kamarádi - a že by mě Ali chtěl do svého pořadu. My jsme to oba s Filipem pochopili tak, že tam půjdu na jedno natáčení jako host. Pak mi začalo být trochu podezřelé, proč se kvůli tomu chce Ali sejít. Proč se chce sejít kvůli tomu, že přijdu na rozhovor? No a z Aliho vypadlo, že by mě rád měl za pravidelného účinkujícího a jsem hrozně ráda, že to vyšlo. Každé natáčení má vážně skvělou atmosféru a člověk během něho vždy pozná nové a zajímavé lidi.

Vzhledem k tomu, že ses přestěhovala do Dánska, ale pořád pracuješ tady, teď dokonce jako účinkující v pravidelném pořadu, jak to hodláš do budoucna dělat, aby sis na jedné straně udržela život v Dánsku a na té druhé v Česku to, co jsi zde léta budovala (ať už pracovně nebo soukromně).

Jak cestuji od nějakých zhruba šestnácti let, tak je pro mě to pendlování na cestách a plánování dopředu vlastně docela normální. Když mi Filip oznámil, že je v plánu Dánsko, nějak mě to nerozhodilo. Ne, že by nekápla při odchodu nějaká ta slzička (smích), bylo mi z toho samozřejmě smutno. Ale brala jsem to jako náš přirozený vývoj. A přišlo mi, že už jsme v Liberci i trochu stagnovali.

Zatím nemám po pravdě úplnou představu, jak to všechno budu dělat. Kolikrát se sem dostanu a kdy, ale na druhou stranu, z Dánska do Česka jsou to jen dvě hodinky letu. A to vážně není moc. Teď jsem, pravda, trochu optimistka, protože s tím vším, co člověk absolvuje na letištích, jsou to spíše tak čtyři hodinky. Ale prostě Dánsko není vzdušnou čarou tak daleko, to jsem tím chtěla říct (smích). A co si budeme povídat, člověk občas po cestě Prahou stráví v kolonách klidně stejný čas.

Díky tomu možná ten odchod nebyl tak těžký, protože člověk ví, že když chce, může být rychle zpátky. A Filip mi navíc byl a je ohromnou oporou. Nevadí mu, když jsem na cestách a není takový ten pedant, co by vyžadoval každý večer teplou večeři, případně mu vadilo, když je občas doma sám. To jednomu pak ten rozlítaný život taky ulehčí, když má doma někoho, kdo ho chápe a umí podpořit.

Jak jste se vlastně s Filipem potkali?

To bylo na střední. Chodil o rok výš a už tenkrát hrál za Zlín profesionálně fotbal, tak jsme se tak moc nepotkávali. Já jsem zpočátku ani nevěděla, že je fotbalista. On se do mě zakoukal, začal mě uhánět a já nechtěla (smích)! Ale pak jsem nakonec podlehla, po roce jsme se přestěhovali do Liberce a vyšlo nám to. Tehdy jsem si ještě naivně myslela, že budu taková ta profesionální přítelkyně, co se o něj bude starat. Ale jak mě moje práce baví, dlouho jsem bez toho nevydržela a myslím, že bych to ani nezvládla. Mám svojí práci ráda, hrozně ráda cestuju a neumím si představit, že bych kariéru pověsila na hřebík jen proto, že jsem se přestěhovala do Dánska a jsem přítelkyně fotbalisty. I když neříkám, pořídili jsme si krásný domeček, kde je o co se starat, ale být pořád zavřená doma, byla bych z toho hrozně nešťastná.

Šla jsi do České Miss a nepochybně od toho něco očekávala. Jaká nakonec byla realita?

Upřímně, šla jsem do toho s jinou představou, než co na mě nakonec čekalo. Rok po výhře byl plný neskutečných ?missích? povinností. Bylo určitě super, že to byl rok zkušeností, které nemá normální holka možnost zažít a dalo mi to do života neskutečně moc. Kdybych do toho nešla, asi bych nikdy neměla tolik příležitostí, pracovních nabídek a neznala i spoustu skvělých lidí. Hodně jsem tím získala. Je ale třeba dodat,  že to není  zadarmo. Není to o tom, že by missky po výhře všude jezdily v Bavorácích, nechaly se obskakovat a nic nedělaly. Ono se to nezdá, ale je to finančně docela náročné. Člověk ten rok musí v Praze fungovat, takže to chce peníze na nájem, na akce, kam nejde chodit pořád ve stejném oblečení atd.. Myslím, že tohle hodně holek podcení a je dobré se na to připravit.

Stojí to každopádně za to. Několikrát jsem se díky soutěži dostala například do zahraničí, mimo jiné na 5. týdnů na Filipíny, kam mě Česká Miss vyslala na soutěž Miss Earth. Chci zkrátka říci, že být Miss není jen růžová záležitost. Holky musí počítat s tím, že toho budou muset hodně zvládnout sami.

Pokud se nepletu, ty máš nějaký nadační fond, že?

Přesně tak. Nadační fond se jmenuje Stopa v srdci a je určený pro všechny ohrožené šelmy u nás, konkrétně jde o rysa ostrovida, medvědy a vlky.

Kde jsi vzala inspiraci pro tenhle fond?

Já miluji zvířata, hrozně moc. A tak nějak, jak už to bývá, jsem se přes známé dozvěděla víc o tématu ohrožených zvířat u nás a začalo mě to zajímat.   Chodila jsem na přednášky, na kterých by se měla Stopa v srdci také do budoucna podílet, a hrozně mě to zaujalo. Pak jsem byla oslovena, jestli bych se v tom nechtěla nějak angažovat. O téhle problematice, která u nás je, se bohužel moc nemluví. A k tomu se hodil můj titul missky, že se o tom díky němu mohlo začít psát i v bulvárnějších médiích.

Napřed jsem se proto stala patronkou roztomilého osmiměsíčního rysa ostrovida jménem Blonďák. Pak z toho nějak vzešlo, že bych se mohla podílet i na založení nadačního fondu. Ještě s pár lidmi  jsme ho dali dohromady a přišli s nápadem, že na podporu ohrožených zvířat nafotíme kalendář. V tu chvíli se mi samozřejmě ohromně hodilo to, že jsem z branže znala různé lidi, co mi s kalendářem mohli pomoci, za což jim moc děkuji. Nyní chceme dát kalendář do dražby a peníze samozřejmě poputují na fond. Ještě musíme sehnat pár sponzorů, protože podobný projekt je finančně náročný. Zajímavé je na tom i to, že když si pak někdo kalendář koupí, nezíská jen fotky, ale bude to propojené i s originální malbou. Je to podle mě dost unikátní projekt a mám pocit, že nic podobného tady ještě nebylo.

Přiznám se, že jsem snad ryse nikdy v životě ve volné přírodě neviděl a rozhodně jsem s ním nebyl v přímém kontaktu. Jaké je to vlastně zvíře?

Hodně lidí se jich bojí, ale když ho potkáš v přírodě, on ti nikdy nic neudělá. Je to plaché zvíře a ten náš Blonďák, díky tomu, že vyrůstal u člověka v bytě, je na lidi hrozně zvyklý a toho svého majitele bere za maminku. Není to tak, že by se choval jako pes, ale dá ti hlavičku, láskyplně se zakousne, zkrátka rys má svoje způsoby, jak projevuje lásku.

Doteď byl Blonďák součástí přednášek, ale už se mu blíží puberta, takže ho tam brzy nebudeme moci brát. Tak doufám, že vybereme nějaké další miminko, protože jsou vážně skvělí (smích).

Modeling, nadace, moderování, co teď dál? Máš nějaký sen, který by sis ráda v budoucnu splnila.

Já si o sobě nemyslím, že bych byla taková ta multitalentovaná Miss, ale říkám "nikdy neříkej nikdy". Taky jsem si dřív myslela, že bych nikdy nešla do Miss a jak to dopadlo. Uvidíme, co mi život dál nabídne. Jsem každopádně ráda za každou novou příležitost. Vždycky je co se učit a sama nevím, co mě může do budoucna nadchnout. Ráda se nechám překvapit.

Mým malým snem je rozhodně bydlet v zahraničí, což se mi teď vlastně už povedlo. A vždy jsem chtěla po sobě nechat nějakou skutečnou stopu. Přehlídky a být v televizi, to je samozřejmě hrozně pěkné. Ale když si třeba lidé za 10 let řeknou, "Kdo byla Nikola Buranská"?, byla bych ráda, kdyby si mě pamatovali třeba právě kvůli Stopě v srdci.

A ráda bych vystudovala školy, co jsem si nabrala. To by bylo bezva, kdybych tohle dotáhla do konce!