Jak ke spolupráci s Ondřejem Ládkem alias Xindlem X došlo?
Nečekaně. Oslovila jsem Artura Kaisera s tím, že hledám hudebního manažera, protože bych se ráda vydala na dráhu sólové zpěvačky a zpívala na koncertech. On se toho chytil a hned zavolal Xindlovi alias Ondřejovi Ládkovi, zda by do toho šel. Ondřej souhlasil, k tomu se připojil Honza Vávra, který spolupracuje s hudebními producenty ze zahraničí. Byla jsem v šoku z toho, co se děje.
Ondřej text nejprve napsal, nebo vy jste mu přímo řekla, jaké téma chcete?
Ondřej s Honzou mě pozorovali, jak působím, jak se chovám, co dělám, aby to korespondovalo s mou osobou. Následně napsali společně úžasný text, který mi opravdu sedí do pusy. Možná jste zažili takový ten bludný kruh, ze kterého se nemůžete dostat ven, protože se nelze zbavit myšlenek na bývalého partnera. Pořád se vám něčím připomíná a vy už se toho chcete konečně zbavit. Už chcete z toho ven, ale nevíte jak. Pořád vám jede hlavou minulost, přemítáte si, jaká by byla budoucnost, kdybyste jednala jinak, a nežijete v přítomnosti, ale ani ve snu. Jste jako náměsíčná. A o tom ta píseň je.
Chápu správně, že vy jste v takovém stavu byla?
Ano a ještě jsem se taky trýznila tím, že jsem si pouštěla písničky a koukala na věci, které mi toho partnera připomínaly. A ze všeho jsem se obviňovala. Potřebovala jsem si to vytrpět a prožít. Ale nakonec díky rodině a jedné knížce jsem se z toho dostala a začala jsem pomalu zase žít přítomností a nalézat ztracené sebevědomí.
Tuším, že se to týká vašeho rozchodu před třemi lety, kdy jste měla mít svatbu, ale těsně před tím, než se uskutečnila, jste se s přítelem rozešla. Proč?
To je jedno, jestli to souvisí s tímto nebo s jiným vztahem. Důležitý je, že už s tím umím líp pracovat. Co se týče toho vztahu, o němž mluvíte, tak si důvody nechám pro sebe. Nejsem typ, který by chtěl vytahovat věci na bývalé. Není to fér a jsem ráda, že to mám uzavřený. Když se třeba náhodou potkáme, v pohoděspoluprohodíme řeč. Jsem ráda, že tomu tak je.
Využila jste někdy v životě i pomoc psychologa?
Ano, beru, že je to normální. I jako herečka si potřebuju vyčistit duši. Jsem zastáncem toho, že jak chodíme na prevenci k zubaři, je potřeba chodit i na prevenci k psychologovi, nebo terapeutovi. Myslím, že by to mělo být bráno za běžnou péči o zdraví. Je důležité být v pohodě nejen fyzicky, ale i psychicky. Nejednou slýcháme, že i stres a duševní nepohoda jsou spouštěčem mnoha nemocí.
Jste momentálně zamilovaná?
Až to rozklíčuju, řeknu vám. (směje se)
Kdo vymýšlel schéma videoklipu?
Již zmíněný Artur Kaiser společně s Rostislavem Málkem. Něco málo jsem jim k tomu řekla, ale jinak jsem to nechala na nich. Líbí se mi význam košile, kterou mám oblečenou ve stavu Náměsíčné. Znázorňuje právě ten otisk partnera, kterého se nemůžu zbavit. Proto ji má na sobě v klipu Milan Peroutka. Milan je můj muzikálový kolega. Jsem ráda, že přijal mou nabídku k natáčení videoklipu, kde mi hraje partnera.
Byla jste někdy náměsíčná?
Nebyla, aspoň o tom nevím. Ale když jsem byla malá, tak jsem spávala s pootevřenýma očima, protože jsem pozorovala a kontrolovala, jestli je máma pořád se mnou. Nechtěla jsem, aby odešla. Prý mi to otevírání očí zůstalo a občas je tak na mě při spánku hororový pohled. (směje se)
Jste spíš noční živel nebo ranní ptáče?
Tak nějak obojí dohromady a jak kdy. Díky divadlu jsem zvyklá chodit pozdě spát, protože po představení dorazím domů kolem jedenácté večer, ještě vstřebávám dojmy, někdy něco potřebuju udělat a už se mi nechce spát. A ráno pak zase vstávám k jiným aktivitám. Ale ani mi to moc nevadí, hodně souzním se sluníčkem. Takže když svítí, vstávám.
I když jste po nějaké párty?
Já už nic takového nevyhledávám, šetřím energii na podstatnější věci. Jsem ráda, když se můžu normálně vyspat a být druhý den čilá.
Mluvily jsme o tom, že jste byla zasnoubená, přičemž zásnuby tehdy proběhly přímo v divadle na jevišti, což je jako z pohádky. Máte ráda pohádky?
Ano, odjakživa mám ráda pohádky, šťastné konce a nesu těžko, když filmy končí tragicky, anebo ne tak, jak jsem předpokládala. Takže často u filmů i brečím. A život není vždy pohádka, je dost nevyzpytatelný a musíme se naučit to přijmout.
Sama jste v divadle ztvárňovala Popelku. Cítila jste se někdy v životě jako Popelka?
Možná bych to tak mohla říct ve spojitosti s tím, že jsem doma od dětství byla vedena k uklízení, vaření, práci na zahradě a se zvířaty… Ale nikdy se mnou jako s Popelkou zacházeno nebylo. Mám starší i mladší ségru a vždy jsme si práci dělily rovným dílem. Možná se cítím vždy jak Popelka, když jdu na nějakou společenskou událost. Obleču krásné šaty, upravím se, nalíčím a z té obyčejné střapaté holky, co byla před chvílí ve vytahaných teplácích a triku, je najednou kočka. To mám ráda. A mám štěstí, že mamka má svatební salón i se společenskými šaty, takže jsem se v honosných róbách mohla promenádovat už jako malá.
Mimo rodinu jste se se šikanou setkala?
Mě nikdo naštěstí nikdy nešikanoval, ale s posměšky jsem se setkala. A já jsem velmi citlivý člověk, taky jsem si dost kvůli tomu pobrečela. Ale postupně jsem se s tím naučila líp pracovat a nebrat si věci tak osobně. I když je to občas těžké. Je důležité najít to správné sebevědomí, zároveň být ale pokorný a vděčný.
Kvůli čemu se vám smáli?
Ještě to nemám z dětství úplně zpracované, takže to nechci rozebírat.
Vyrůstala jste ve slovenském městě Detva. Jak na dětství vzpomínáte?
S láskou. Neměli jsme mobily, internet, sociální sítě, v podstatě mě nezajímala ani televize. Byli jsme s ostatními vrstevníky venku, stavěli jsme si bunkry na stromech, vytvářeli vodní hráze, pořád jsme něco vyráběli… Ráda vzpomínám na to, jak nám táta sestrojil motokáru a my jsme se v ní spouštěli s kopce. Věčně jsem byla ušmudlaná od hlíny a měla odřená kolena. Přála bych tohle zažít dnešním dětem, ne ta odřená kolena, ale tu volnost, vynalézavost a hravost.
Jak se stalo, že jste herečkou?
Odmala jsem zpívala, recitovala, tančila… I jsem jezdila hodně na soutěže, ve kterých jsem měla úspěchy. Všichni mi říkali, že budu zpěvačka. Tehdy máma někde slyšela vyjádření Kataríny Hasprové, která už tehdy zářila v muzikálech, že je málo talentovaných lidí, co umí zpívat, hrát i tančit a že jsou v muzikálu potřeba. Lákalo mě, že bych mohla propojit vše, co mě baví. Podala jsem si tedy přihlášku na konzervatoř a oni mě přijali hned napoprvé. Jsem šťastná, že se dnes mohu živit tím, co mě současně naplňuje.
Co je vám dnes bližší? Herectví nebo zpěv?
To nedokážu říct, odvíjí se to od konkrétní nálady. Jsem ráda, že to nemám jednotvárné. V muzikálu si užívám obojí. Na koncertě si pak užívám to, že jsem sama za sebe a mohu si hrát s hlasem, dynamikou… Teď jsem nadšená z příprav nové desky.
Kdy bude hotová?
Chtěli bychom to stihnout do roka.
Co je pro vás ten pomyslný vrchol ve zpěvu a co v herectví?
Když jsem byla malá, mým snem bylo hrát v muzikálech hlavní role, to se mi splnilo. Ted nemám určený vrchol. Vždy, když dosáhnu nějakého malého cíle, dám si další. Pro mě je důležité, aby mi to stále dělalo radost, aby to nebyla jen práce. Ale možná pro mě bude vrchol to, když se mi to vše podaří v budoucnu spojit se šťastným rodinným životem, aby bylo vše v rovnováze.
Co na vaše úspěchy říkají rodiče?
Jsou nadšení. Náměsíčnou teď mamka poslouchá dokola. Vážím si jejich celoživotní podpory a jsem za ně vděčná.
Zmiňovala jste, že má maminka svatební salon...
Ano, má svatební salón Orchidea Emile v Detve. Je vynikající návrhářka a umí to i precizně zhotovit. Většinu modelů, co nosím na akce, mám od ní. Někdy si je i sama vymýšlím, což bývá problém, když se nepochopíme. Když to není tak, jak chci, nechám to mamku předělat. Nicméně si uvědomuju, že se musím krotit. Ne vždy bude vše podle mě a musím nechat také kreativně pracovat jiné a důvěřovat jim.
Co dělá otec?
Je kontrolorem a měřičem na 3D laserovém přístroji ve strojírenské firmě. Možná jsem po něm něco zdědila, protože jsem na škole byla dobrá v kreslení a geometrii. Pokud bych nešla na konzervatoř, možná by ze mě byla architektka.
V jednom z rozhovorů jste říkala, že je pro vás srdcovou záležitostí folklór…
Ano, protože odmalinka se doma pouštěly lidovky. Zpívaly se lidové písničky a u toho se hrálo na harmoniku. Také mě bavilo chodit do folklórního souboru tancovat. V Detve jsou totiž jedny z největších folklórních slavností na Slovensku. Trvají tři dny. Taky jsem si na nich zatančila a zazpívala, dokonce jsem dětský program jednou jako malá moderovala. Byla to krásná zkušenost.
Máte kroj?
Dnes už ano, vyšila mi ho vlastnoručně křivou jehlou moje babička, která už bohužel není mezi námi.
Jak často se vracíte na Slovensko?
Podle toho jak mi práce dovolí. Snažím se jednou za měsíc aspoň na prodloužený víkend. I když je cesta dlouhá a únavná, tak se vždycky moc těším. Většinou cestuji přes noc, abych to prospala.
Co máte ve své rodné zemi nejraději?
Teplo domova a ticho. Naši bydlí téměř na samotě, nikde nikdo, pod námi jsou jen tři domy. Výhled z kuchyně máme na vyhaslou sopku Poľana. Je to tam jak v ráji. Miluju zdejší přírodu, vůni trávy, léčivé bylinky, ovoce i zeleninu mám přímo ze zahrady. To jsou věci, kterých jsem si dříve tolik nevážila.
V čem vás naopak uchvátila Praha?
Architekturou, malými uličkami… Zamilovala jsem si ji a nejraději se po ní procházím večer. Je skvělé, že je tu mnoho možností, kam jít, žije to tu. Zároveň jsem ale ráda, že se mohu vracet do Detvy, kde je klid. Krásně se mi to v životě doplňuje.
Co třeba kuchyně, jste spíše pro slovenskou nebo vám víc zachutnala česká?
V jídle jsem spíš zahraniční konzument. Mám radši lehčí stravu. Chutná mi asijská kuchyně, indická, italská, mexická. Ale v podstatě nepohrdnu ničím, co je dobře uvařené. Miluju polívky a nejvíc klasický hovězí vývar. Kdysi bylo mé nejoblíbenější jídlo Kung pao s rýží a česneková polévka a nesnášela jsem špenátovou a rajčatovou polévku ze školní jídelny. Dnes už s ním i to. Na Slovensku mám nejraději maminčiny brynzové halušky. Ale teď je favoritem Pad ai s krevetami.
Hlídáte si stravu? Jak se udržujete v kondici?
Ano, hlídám se, nejím moc smažená jídla a sladký. Těžko se mi odpírá pečivo, které miluju čerstvé chrumkavé, ale snažím se ho omezovat, protože bych jedla jenom to. A vyřadila jsem mléko kvůli problémům s pletí a snažím se jíst pravidelně, pomalu a nepřecpávat se.
A co pohyb?
Mám ráda chůzi. Občas doma cvičím. K běhu jsem si ještě tolik sympatií nenašla, ale věřím, že i to překonám. Hlavně kvůli zdraví a i kondičce, abych dál zvládala tančit a zpívat zároveň.
Jaké máte kromě své práce jiné koníčky?
Ráda poznávám nová místa. Baví mě poslouchat zajímavé podcasty nebo rozhovory, vzdělávání. Čtu knihy o seberozvoji. Maluju obrazy akrylem na plátno, to je úžasná meditace. Ráda hledám a sbírám léčivé bylinky, suším je a dělám oleje a tinktury a čaje. A samozřejmě je mi dobře, když jsem s rodinou a přáteli.
Co vás čeká v létě?
Těším se, že pojedu na Slovensko, dostanu se i víc ke čtení a toto léto bych se chtěla zaměřit na zlepšování se v angličtině. Pracovně mě čeká pár krásných muzikálových koncertů s Kulturou pod hvězdami, a to Rebelové a Láska nebeská a také opět u nás na Slovensku si zazpívám na muzikálovém festivalu Jozefa Bednárika v Brusně. A samozřejmě příprava zmiňované desky.
A ještě jedna otázka na konec. Máte něco společného se zpěvákem Adamem Ďuricou?
Nevím o tom. Možná se někdy překvapíme a zjistím, že ano. Ale asi je to jen shoda jmen. Každopádně s Adamem bych si dokázala představit hudební spolupráci. Líbí se mi jeho tvorba. A ta shoda jmen by k tomu byla legrační.
