Jedna taková typická otázka na úvod. Proč jste se stala herečkou?
Jak ten život plyne, tak si tak člověk říká, kde se to objevilo, ale všechno to pramení ze snu, který jsem jako dítě měla. Proto já když od nějakých rodičů slyším nedůvěru v to, čím jejich malé děti chtějí být – astronauti apod. – tak jim vždy říkám: Bacha, moji rodiče také nepředpokládali, že bych se někdy stala herečkou.
A stalo se…
Myslím si, že všechno je možné a vyplatí se jít si za svými sny, protože je pak člověk šťastný. Takže mě si herectví tak nějak samo zavolalo. A protože rodiče viděli, že mě to hraní si na něco baví a moje maminka i babička dělaly loutkové divadlo, tak jsem měla od rodičů podporu.
Loutky vás nelákaly?
Ne, já jsem chtěla být vždycky ta loutka, která bude předávat příběh a vyprávět ho, nechtěla jsem prostředníka – loutku. Ale vždycky jsem to obdivovala. Moje mamka dokonce loutky sama šije.
Maminka už nehraje loutkové divadlo?
Hraje, v Rakovníku je skvělý soubor amatérských loutkářů – divadelní spolek Před branou a ti společně dělají zdarma představení pro děti. A loutky používá i jako takový doplněk ke svému zaměstnání, protože je ředitelkou v mateřské školce v Rakovníku, a zjistila, že často dítě lépe komunikuje s fiktivní postavou.
Měla jste někdy nějaký záložní plán, kdyby herectví nevyšlo?
Vlastně jsem měla jenom záložní plány, protože jsem o herectví snila, ale nelpěla jsem na tom a bylo mi říkáno, že to nemůže dělat jen tak každý. Tíhla jsem tedy k tomu, co dělá moje maminka, myslela jsem si, že budu učit ve školce. Ale mimo to musím říct, že jedno z prvních povolání, které jsem ve škole zapsala do sešitu, byla aranžérka výloh, protože mě lákalo něco vytvářet.
A vytváříte. Na kontě už máte několik divadelních i filmových rolí, přičemž do povědomí diváků jste se dostala díky snímku Rafťáci, kde jste hrála dívku alergickou na květiny. Máte na něco alergii?
Nemám. Možná na nějaké lidi a systémy, někdy i na svoje pochody. (směje se)
Nicméně Rafťáci nebyla vaše první zkušenost s kamerou?
Ne, má první zkušenost byla při natáčení seriálu Josef a Ly, který byl točen pro ČT. Tehdy mě přihlásila babička na konkurz. Bylo tam strašně moc dětí a oni mě do toho seriálu vybrali. Pak ale zjistili, že nastupuji na konzervatoř a bylo jim jasné, že nebudu mít čas točit, takže mi to uniklo. Produkce si mě ale zapamatovala a později mi nabídli malou roličku ve filmu Smrt pedofila a s ním mám spojenou vtipnou historku, kdy mě z toho filmu vystřihli. Celá naše rodina tehdy seděla u televize a čekali na ten můj první herecký počin, já jsem v ruce otáčela scénář a říkala jsem: Teď to přijde a najednou tam skočila ta následující scéna, kde už jsem nebyla. Ale nakonec tam jsem, protože je tam moje postava na fotce někde na poličce. (směje se)
To vás muselo hodně mrzet…
Ani ne, brala jsem to s humorem. Honorář jsem dostala, zážitek to pro mě byl, viděla jsem, jak to natáčení probíhá, a to pro mě bylo obohacující. Nicméně jako studenty konzervatoře nás brali i na natáčení různých pořadů - Kouzelná školka apod., kde jsme měli role jako Karkulka, strom, léto apod. A i to byly důležité zkušenosti.
Jakou nejkomičtější roli jste si zahrála?
Za svou nejkomičtější postavu, nebo za takovou největší svobodu, jak být zábavná, osobně považuji Sněhurku v sitcomu Mazalové. Byla to Sněhurka, která je trochu svině a byla to taková negativní pohádková postava, kterou jsem si moc užila.
Co pro vás bylo ve vaší herecké kariéře zásadní?
Myslím, že to byly dvě věci za sebou. Za prvé Nejkrásnější hádanka Zdeňka Trošky, kde jsem měla pocit, že se setkávám s nějakou svojí ikonou, protože já jsem vždycky měla ráda filmy Zdeňka Trošky. A bylo to skvělé natáčení, profesionální, s velkou výpravou, všechno šlapalo. Opravdu to bylo skvěle připravené. A poprvé jsem si zažila i takové ty akce a rozhovory, které jsem sice zažila už po Rafťácích, ale tam ta pozornost byla zaměřena na Jirku Mádla s Vojtou Kotkem. Tady byla upřena i na mě. Došlo mi, že když má člověk větší roli, tak ten film pro něho nekončí posledním natáčecím dnem, ale nese ho dál.
A ten druhý film?
To byl snímek Dívka a kouzelník, který režíroval Juraj Herz a za kamerou stál skvělý Jiří Macháně. Točilo se na filmový materiál, takže to mělo úplně jiné parametry než dnešní digitální natáčení, kde se všechno může jet stokrát dokola a nic to nestojí. Byla to krásná komorní věc, první setkání s Ivanem Trojanem, což pro mě byla také obrovská škola.
V pohádce Nejkrásnější hádanka jste si zahrála princeznu. Chtěla jste být jako malá princeznou?
Chtěla a vlastně to nikdy neskončilo, i teď bych jí chtěla být. Mám ráda ty aristokratické rody, sleduji monarchistické státy, miluju seriál Koruna. Odjakživa mě tento svět fascinuje.
Nyní jste dotočila pohádku Tajemství staré bambitky 2, kde hrajete dokonce královnu.
Ano, jsem ráda, že mě tyto role neopouští. Zároveň ale v civilním životě hrozně ráda nosím plátěné a bavlněné věci, miluju pohodlí, skanzeny, české chaloupky, takže i třeba v Princi mamánkovi, kde jsem také letos hrála, mě bavila i role obyčejné děvečky. Baví mě obojí, ale ty aristokratky jsou takové exotičtější.
Nebyla jste zklamaná, že už nehrajete princeznu, ale královnu?
Vůbec ne. Mám ráda, když umí ženy stárnout, děsí mě, jak se všichni snažíme zastavit čas, obzvlášť v dnešní době sociálních sítí, kde každý používá filtry a dává tím najevo, jak všichni musíme být dokonalí, holky hubený, prsatý, dlouhonehtý… Takže si myslím, že to, že jsem »povýšila« z princezny na královnu, je jen přirozený vývoj a jednoho dne, doufám, si zahraju třeba starou bělovlasou sudičku, klidně i ježibabu.
Kdy se cítíte jako královna?
To je hezká otázka a odpověď je těžká. Celkově je těžké říct, v čem si člověk věří. Já doufám, že jsem královnou svého života, svých tužeb a svého životního prostoru. Snažím se být královnou naší domácnosti, ráda bych byla královnou našeho psa, což se mi nedaří, protože jsme ho rozmazlili. Také bych si přála, abych byla královnou pro svého muže, stejně jako je králem on pro mě, a dělala v životě spravedlivá a dobrá rozhodnutí, pod kterými bude má země vzkvétat.
Dokážete zachovat tajemství?
Ano, považuji tajemství za jednu z nejkřehčích věcí v životě. Četla jsem knihu o Indiánech, kde měl každý v kmeni nějakou úlohu. A jedna z žen byla nositelka tajemství. Měla na krku váček, a když někdo potřeboval sdílet své tajemství, tak k ní přišel, dal jí třeba peříčko, které někde našel, ona ho uložila do toho sáčku, vyslechla si jeho tajemství a on věděl, že je v bezpečí a nikdo se ho nedozví.
Kvůli své roli v Bambitce jste se učila jezdit na koni. Nebála jste se?
Vlastně ani ne. Už jsem se několikrát kvůli natáčení musela učit jezdit na koni a vždy jsem měla respekt. To se nezměnilo ani teď, ale s tímto koníkem, o němž mi říkali, že je velký pohodář a nepatří k těm úplně nejchytřejším koním, jsme se na sebe dobře napojili. Dělal si, co chtěl, ale v těch důležitých momentech jsem si dokázala zjednat autoritu a poslechl mě. Byly to pro mě euforické zážitky, cválat v královských šatech na koni.
Když se budeme ještě držet vašich známějších rolí ve filmech, pak bych zmínila Ženy v pokušení, kde jste hrála dceru Lenky Vlasákové, které matka přebere partnera. Umíte si představit, že by se vám toto stalo ve skutečnosti?
Představit si to vůbec neumím a to je i důkaz, že se to může stát, protože já když řeknu, že si to neumím představit, tak se pak ty věci často stanou. Nicméně mám pocit, že moji rodiče byli vždy tak stabilní, že tam nebyl a není prostor pro nějakou nevěru. Ale věřím, že v životě je možné opravdu všechno. Často slyším příběhy lidí, které kdybych před tím viděla ve filmu, tak se tomu budu smát, že to není reálné.
Co je pro Vás největším pokušením?
Asi sladké, mám extrémní lásku k čokoládě. Cukr ale považuji za jed, takže se ho snažím aspoň trochu omezovat.
Srdce na dlani, které je nyní v kinech, natočil stejný režisér jako Ženy v běhu – Martin Horský. Ve filmu máte menší roli, hrajete dceru Elišky Balzerové, která žije na Floridě. Byla jste někdy na Floridě?
Byla, strávila jsem tam čtyři týdny na jazykovém kurzu angličtiny.
Líbilo se vám tam?
Počasí a příroda tam jsou úžasné, ale ze spousty věcí jsem byla překvapená. Třeba to, že naše drive-in u fast foodů tam funguje úplně na všechno. Nemusíte nikdy ani vysednout z auta, což už mě trochu děsilo. Navíc jsem se tam snažila najít nějaké zdravější a čerstvé stravování a všude kolem nás byly jen markety se zataveným jídlem v plastu. Jeden student od nás říkal, že mu zapadlo jablko ze snídaně za lavici, a když ho po dvou měsících našel, bylo úplně stejné…
Většina filmů, v nichž hrajete, jsou romantické komedie. Jste romantik?
Jsem, velký. Můj manžel je naproti tomu romantický pragmatik. Je režisér, má velkou fantazii, takže umí vytvořit krásnou romantickou atmosféru a současně stojí nohama na zemi.
Co nejromantičtějšího pro vás přichystal?
Určitě žádost o ruku, kterou ale nechci zveřejňovat. On, když se mu chce, tak je neuvěřitelně romantický. to by bylo až na knihu, ale nechci to nikomu vyprávět, těší mě, že to je jen pro mě.
Je výhoda, že máte manžela z branže?
Je dobré, že spoustu věcí mu nemusím vysvětlovat, chápe, že hraju téměř pořád vztahy s jinými muži a já zase chápu, že on zkouší s krásnými ženami.
V roce 2019 jste se protancovala s Dominikem Vodičkou až k vítězství v soutěži StarDance. Sledovala jste loni na podzim poslední řadu?
Pravidelně! Jednak proto, že tam Dominik, který je mým dobrým kamarádem, byl a fandila jsem mu. A kromě pár výjimek jsem tam měla spoustu lidí, které znám. A potom jsme ještě s Matoušem Rumlem dostali nabídku na to, abychom se stali moderátory rozhovorů s vypadlými páry, takže jsem měla i pocit, že musím mít přehled. Neunikl mi tedy ani jeden díl, ani jeden tanec. Bohužel těch streamů jsme nakonec neodmoderovali tolik, protože covid dost míchal kartami.
Stýskalo se vám po parketu, když jste se koukala?
Musím říct, že ano, i když jsem vlastně měla smíšené pocity. Člověk by to rád zažil, protože pro mě to osobně byla obrovská euforie, zároveň to ale byl jeden z nejbrutálnějších fyzických zážitků v životě.
Zatancujete si ještě občas?
Až na jednu výjimku, kdy mě Dominik přizval na natáčení klipu k jedné japonské písni, jsem moc příležitostí k tanci neměla. Mám ale jedno předsevzetí do tohoto roku – vrátit si ten tanec do života, protože v době, kdy jsem byla ve StarDance, tak mi bylo psychicky i fyzicky strašně dobře. Nejsem milovník posiloven a urputných pohybů a tanec je pro mě průsečík toho, jak něco dělat, zapotit se a ještě u toho esteticky nějak vypadat.
Říkala jste, že na urputné sportování ani posilovnu nejste. Jak se udržujete v kondici?
Myslím si, že pravidelný večerní výkon v divadle na jevišti, ač se to třeba nezdá, je opravdu velký energetický výdej. A pak máme pejska a ten musí několikrát denně na procházku. A v neposlední řadě mám aktivního manžela, který rád dělá výlety a má rád sporty, takže já se k němu připojuji. Moje kondice se tedy udržuje okolnostmi sama, aniž bych pro to něco vědomě dělala.
Minulý rok jste dost energie vydala i před kamerou, přeci jen jdete z filmu do filmu. Dovolíte si už odmítat role?
Dovolím, ale bojuji s tím, že mám pocit, že odmítnout něco znamená být nepokorný. Učím se tedy, že odmítnout znamená být laskavý sám k sobě. Hledám průsečík mezi těmito dvěma postoji a snažím se zvažovat podle konkrétního projektu nebo podle toho, co potřebuje moje tělo, moje duše, jestli mám sílu pracovat a jestli ten projekt stojí za to, aby tomu člověk věnoval energii.
Zažila jste i doby, kdy jste práci neměla?
U herecké práce jsem to nikdy naštěstí nezažila, protože jsem vždycky byla v angažmá. Určitou práci jsem tedy měla jistou. Ale co se týče práce před kamerou, která je pro diváky více vidět, tak tam jsem měla období, že jsem vůbec netočila.
Měla jste obavy v době pandemie, kdy byla divadla zavřená?
Já jsem v té době paradoxně natáčela nejvíc v životě. Do značné míry to bylo i tím, že nehrálo divadlo, protože právě divadlo leckdy neumožní natáčet, když musíte na zkoušky, na představení. Teď jsem měla prostor. Zažívala jsem nádhernou věc, že jsem mohla natáčet dvanáctihodinovou směnu a nejet po ní ještě večer hrát divadlo. Mohla jsem se soustředit jen na tu jednu roli, což bylo fantastické.
Ptát se tedy, zda u vás nenastala ponorková nemoc, asi nemá smysl?
Pravdou je, že když začala pandemie a v televizi se u nás objevil první případ a vše se uzavřelo, zrušilo se tenkrát i natáčení, tak jsme odjeli do Krkonoš a dva měsíce jsme si tam užívali volno. Bylo to samozřejmě náročné, vznikaly sem tam ponorkové momenty, ale prošli jsme to s pozitivním koncem a zpětně to bylo jedno z nejkrásnějších období. Nachodili jsme s manželem a naším psem strašně moc kilometrů, stále jsme pobývali na čerstvém vzduchu, vařili si domácí jídlo, prostě skvělé.
Nyní už je snad pandemie z velké části za námi.
Pracujete momentálně na něčem?
Teď jsem začala natáčet film Rudy Havlíka Prezidentka a mám z toho setkání s ním velkou radost, je to báječný a inspirativní člověk. Je to moje první setkání s Aňou Geislerovou na place, což je pro mě velmi přínosné. A samozřejmě mám do budoucna ještě další věci, ale zatím o nich nemohu mluvit. A co se týče divadla, tak jsem v Dejvickém divadle, kde se nám už několikrát posunula premiéra hry Každý má svou pravdu a nyní doufáme, že už ji budeme moct zahrát divákům.
Herečka Veronika Khek Kubařová:
Instagram
Facebook
Foto edit: Kateřina Moravcová fotografka @katerinamoravcova.fotografka
