Jana Rambousková: Vystupovat v divadle mě lákalo

V roli svéhlavé klavíristky Marie Yudiny se v nové autorské inscenaci Miroslava Hanuše objeví klavíristka Jana Rambousková, která na kladenských divadelních prknech hostuje. Absolventka brněnské konzervatoře a pražské HAMU miluje klasickou hudbu a obvykle se věnuje komorní hře či korepeticím - v MDK ale její role přesahuje rozměry běžného hudebního vystoupení.

Stalinův poslední western je první divadelní inscenace, ve které takto vystupujete. Je to tak?

Ano, ačkoliv jsem s činoherními herci už pracovala. Bylo to už na DAMU v rámci hodin zpěvu. Společně jsme připravovali šansonový koncert a muzikálový večírek, což obnášelo také hereckou akci.

S nabídkou účinkovat v inscenaci vás oslovil Mirek Hanuš, váhala jste? Jaká byla vaše pro a proti?

Vystupovat v divadle mě lákalo. Vždy mě přitahovalo herectví jako takové. Navíc koncert Čajkovského je nádherný a měla jsem v plánu si ho jednou zahrát. Ve svém repertoáru jsem ho ale neměla, tak jsem zvažovala své síly a přemýšlela, zda jsem schopná se ho za krátký čas, který zbýval do premiéry, naučit.

Takže jste měla i trochu strach? Proč jste se nakonec rozhodla Mirkovu nabídku přijmout?

Vstupovala jsem do něčeho neznámého, tak jsem byla zvědavá, jak všechno bude fungovat. Zároveň jsem se těšila, že poznám zase nový způsob umělecké práce a nakouknu pod pokličku toho, jak se tvoří divadelní inscenace a jak probíhá režie. Ráda poznávám, jak tvoří umělci jiných oborů a učím se od nich. Nabídku jsem přijala po ujištění, že se z koncertu použijí jen některé části a nebudu ho muset hrát celý. Příliš jsem ale neváhala.

Zkoušení divadelní inscenace je zvláštní věc. Je něco, co vás na tom procesu zaujalo?

Je to pro mě skvělá zkušenost. Překvapila mě uvolněná atmosféra, která v divadle panuje, a všechny ty záchvaty smíchu na zkouškách. Také péče, která se inscenaci věnuje - šití kostýmů na míru, výroba kulis a rekvizit, práce v maskérně, mnohdy se promýšlí i ty nejjemnější detaily. A moc si vážím důvěry, kterou mám jak od režiséra Mirka Hanuše, tak od ostatních členů týmu. Zároveň je to velmi náročná práce - zkoušky jsou intenzivní a skloubit účast na nich s časem, který musím věnovat samotnému studiu Čajkovského koncertu, není snadné.

V průběhu inscenace zazní velká část Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll a vy jej budete hrát živě. V inscenaci se ale s hudbou zachází poměrně nepietně. Nebolí vás - hudebnici - z toho srdce?

Je pravda, že je to pro mě trochu překvapivé. Jako klasičtí muzikanti jsme zvyklí snažit se o maximální věrnost notovému textu a hudebnímu poselství ve skladbě obsaženému. Toto všechno v inscenaci občas zaniká. Notový text je na některých místech upraven, aby lépe odrážel dění na scéně. Na druhou stranu se nikdy nedozvíme, jestli by podobné zacházení s koncertem samotnému Čajkovskému vadilo. A je to vůbec špatně? V důsledku různých úprav a použití hudby ve spojení s určitým dějem vzniká zase poselství úplně nové, které by nikdy vzniknout nemohlo, kdybych chtěla zachovat běžné schéma, jak se koncert hrává.

Jak probíhá spolupráce s režisérem Miroslavem Hanušem?

Je skvělá a mohu se zapojit i s návrhy pro výběr hudby do jednotlivých scén, čehož si moc vážím. Nejprve bylo nutné si koncert rozdělit na části, poté jsme na zkouškách přemýšleli, které díly koncertu použít pro jednotlivé scény. Se zvukařem Janem Pydychem jsme pak nastříhali nahraný orchestrální doprovod ke koncertu, který poslouží jako podklad.

Jaká tedy inscenace Stalinův poslední western podle vás bude?

Je to naprosto originální spojení vážné hudby s aktuálním, politickým tématem. Zároveň je to myslím udělané přístupnou formou a ačkoliv některé momenty mohou být pro konzervativnější diváky šokující, dle mého názoru se podařilo zachovat věrnost skutečnosti a přitom v ní najít humor. Inscenace je pestrá a věřím, že každý si v ní může najít to své - ať už je to Čajkovského nádherná hudba, vtipné a groteskní momenty, vykreslení charakterů postav nebo celkově politické poselství.