Ptala se Helena Volfová. S Kubou se známe, proto si v rozhovoru tykáme. Ono by to ani jinak nešlo. Je to pankáč.
Před Vánocemi jste dojeli turné ke své poslední desce „BIG/BÝT“. Která je první střízlivá. Je to tak?
No, víceméně jo. Nemůžu říct, že bych předtím na něčem úplně extrémně ujížděl, ale vždycky jsem u skládání buď hulil, nebo chlastal. Byly večírky, na těch večírcích mě vždycky něco napadlo, a těch večírků bylo v té době dost. Taky se hodně hulilo. Tenkrát jsem byl skoro vždycky pod vlivem nějaký takovýhle látky a myslel jsem si, že to bez toho neumím. Že ten můj, v uvozovkách, talent nebo ten kumšt, co jsem si vybudoval, je na tom vlastně závislej. A teď, jak jsem otec, jsem novou desku skládal při úplně jinejch konstelacích. Dojížděl jsem za Filipem Vlčkem (producent – pozn.) do studia a byli jsme u toho voba střízliví, páč jsem vždycky řídil domů. Na začátku mi to dělalo hroznej problém. Spíš v hlavě. Myslel jsem si, že prostě neumím skládat střízlivej. Ale pak jsem zjistil, že to není pravda. Jakmile jsem tuhle bariéru překročil, tak jsem najednou skládal daleko líp. Padaly ze mě daleko lepší věci než při tom omámení. Protože v tom omámení se to velmi často zdá skvělý, ale ráno už to tak není. Takže vlastně jo. Nakonec jsem tu desku skládal daleko líp.
Měl jsi hned od začátku rád toho kluka, který střízlivěl?
Nooo! Já to mám tak, že jsem v normálním životě doma poměrně klidnej. Moji “rockstar verzi” beru jako divadelní roli, která mě neskutečně baví. Řekl bych, že jsem někdy extrovertní introvert a jindy introvertní extrovert. Mám na rád oba ty póly. Na koncertech mi ten chlast dodával odvahu chovat se na podiu jako rockstar. Cítil jsem se v tom hrozně dlouho přirozeně. Samozřejmě to moje přirozenost není, protože jakákoliv látka, která ovlivňuje tvoji psychiku, tak to znamená, že přirozenej nejseš. Abych odpověděl na otázku, střízlivýho Kubu mám nejradši. To jsem totiž skutečnej já.
K těm látkám se ještě dostaneme. Ale období sex, drogy, rock'n'roll, už máš za sebou?
No tak já pevně doufám, že sex ještě ne. (smích)
Myslím ten kapelní punkovej svět. Víš přesně, na jaký sex se ptám.
Jo, jo, tak to jo. Rock'n'roll, to je myslím pořád. Třeba když jsme hráli ten poslední koncert a já měl antibiotika, takže jsem nemohl pít. Stejně jsme si to užili. Je to jiný, v tom, že se člověk víc kontroluje. Když jsi trošku připitej, tak jsi i větší zvíře, ale zase je to většinou na úkor toho, jak to odehraješ a zazpíváš. Všechno má svý. Myslím, že už toho mám dost za sebou.
Já jsem si za mlada užil hodně věcí, takže nemám pocit, že bych při nějakém chytání druhý mízy něco musel doháňet. Ale kdo ví, až mi bude 50. (smích)
Vrátím se k tomu sexu. Živočišnost, zvrhlost, rebélie, je jedno, jak to pojmenujeme. Mě na tom zajímá jen jedna věc. Bezpečí. Můj život je úplně jiný. Jsem nepolíbená alkoholem, drogami, cigaretami, dvojku v žíle jsem nikdy neměla. Mám panickou hrůzu z nechráněného sexu. Jak tohle fungovalo ve Tvém divokém světě?
Jsme na tom úplně stejně. Já mám taky úplně panickej strach.
Jako vážně?
Já i když jsem před x rokama měl někdy něco s někým po koncertě, tak i když jsem lezl po čtyřech a prakticky jsem o sobě nevěděl, tak jediný, co jsem věděl, bylo, že jsem si vždycky nasadil šprcku (kondom – pozn.). Tohle mám fakt už od dospívání. Ani nevím proč. Neměl jsem žádný trauma ani blbej zážitek, nic takovýho. Nikdy jsem neměl žádnou pohlavní nemoc. Já se toho prostě bojím odjakživa. Možná je to tím, že jsem vyrůstal v době, kdy se hodně strašilo AIDS. Kdybych si to měl nějak racionálně vysvětlit. Tohle byla věc, ze který jsem měl vždycky fakt respekt. Bez kondomu jsem spal jen s holkou, se kterou jsem chodil dlouho. A i tehdy jsme si voba nechali udělat krevní testy. Já i ona. Abychom prostě věděli, že je to čistý. Takže i já jsem v tomhle strašně opatrnej. Neřekl bych, že je to nějakej nenormální strach. Spíš opatrnost. A myslím si, že je to dobře. Beru to jako plus.
Tvoje žena Tě velmi hezky oslovuje. Jak Ti říká?
Nejčastěji mi říká Kubí.
To nemyslím. Ještě jinak. Víc zdrobněle.
Kubínku.
Áno, to je ono! Přišlo mi to milé a úsměvné, že skoro dvoumetrovému chlapovi, frontmanovi bigbítové kapely, kterému život prolezl všemi otvory lidského těla, jeho křehká a éterická žena říká „Kubínku“.
Jó, já jsem takovej Kubínek. Když si čtu o znameních, tak vlastně ani nevím, jestli tomu můžu úplně věřit. Ale pak si přečtu lva a říkám si: ty jo, to na mě fakt sedí. Jsem přesně takovej. Klidnej. Rád jsem doma. Jedu si to v klidu, když se nic moc neděje. Nemám rád nějaký úplný vykolejení. Samozřejmě nemám rád kolem sebe další alfasamce, to je logický. To si pak ukážeme docela rychle, kudy chodí kočka ch*át. (smích) Jinak jsem ale takovej medvídek. To by asi líp řekli ostatní. Já se vnímám jako hodnej, klidnej, rozvážnej člověk. Do tý doby, než je potřeba něco řešit. Pak umím vytáhnout drápy i zuby. Ale nebaví mě to.
Jsi vníman jako velký, úspěšný chlap, co si dělá věci po svém a nebojí se říkat nahlas své názory. Jaké klišé je s Tebou spojené nejčastěji? Třeba na fesťácích, kdy Tě fanoušci berou jako jednoho z nich. Takové to rovné s rovným: „A dyť to je Kuba!“
Nemyslím si, že je to klišé. Spíš je to o tom, jak mě lidi vnímaj, jak se snažím prezentovat a jakej se vlastně cejtím bejt. Řekl bych, že jsem lidovej. A ty lidi se s tím nějak ztotožní. Když jsme na těch prvních koncertech, před dvaceti a více lety, jezdili víceméně zadáčo, tak jsme s fanouškama chlastali. Protože jsme prostě rádi chlastali. Do toho byly koncerty. Bylo to takový… hezký.
A asi je to moje přirozenost. Dneska už to samozřejmě nejde. Jít mezi tisíc lidí a s každým si dát panáka. Ale tenkrát mě to bavilo a něco z toho mi zůstalo. Takže si myslím, že proto mě lidi takhle vnímaj. Pak jsou ale klišé, který fakt nesnáším. Když o mně někdo řekne, že jsem feťák. Udělalo se pár rozhovorů, kde ti někdo vytrhne jednu větu, udělá z toho článek a pak je z toho titulek typu „Ryba 20 let fetoval“. Což, kdybych dvacet let fetoval, tak tady asi dávno nejsem. Jasně, experimentoval jsem se spoustou věcí. A byl čas, kdy jsem si užíval život asi za deset lidí zároveň.
Ale nikdy jsem se nevnímal jako feťák. A tohle klišé mi vadí. Že nás má spousta lidí za ožraly a feťáky. Neříkám, že jsme si občas něco nedali. Neříkám, že jsme nechlastali. Ale nikdy jsem se nevnímal ani jako alkoholik, ani jako feťák. Když půlroku nehrajeme, tak celou tu dobu nepiju. A tohle je vlastně celkový klišé o rockový scéně. My si to tak trochu děláme sami. Hlavně na začátku. Je to rockovej nářez, tak s náma musí bejt mejdan a sranda. Uděláš si kolem sebe nějakou auru. A ono to do jistý míry bylo a je. Ale nemám rád, když jsem vnímaný jenom takhle.
Kdo jsi? Frontman kapely Rybičky 48 nebo táta?
Určitě jsem v první řadě táta. Jednou to posoudí moje děti, jestli jsem byl dobrej nebo špatnej táta, ale každopádně se cejtím bejt daleko víc otcem než čímkoliv jiným. Lemmymu je teď čtyři a půl. Občas spolu doma zkoušíme hudební nástroje, ale moc nechce. Máme nahoře bicí, piáno… Já ho do ničeho nechci nutit. A už vůbec ne do muziky. Protože to fakt není žádná p*del. To je jedna věc. A druhá věc je ta, že můj otec hrál jazz. Byl muzikant. A přestože nám s tím nikdy vlastně nijak pomoct nemohl, byl úplně z jiný sorty lidí, tak někteří novináři ho znali a na začátku mi to furt tak nějak připomínali. Ne že by mi to vyloženě dávali sežrat, ale pořád slyšíš: „Ty jsi syn hudebníka…“ blablabla. Jako kdybych to měl nějak nalajnovaný. Přitom jsem neměl vůbec nic. Kdyby si Lemmy chtěl udělat rockovou, bigbítovou kapelu a hrát něco podobnýho, myslím si, že by to měl strašně těžký. Kvůli tomu srovnávání s tátou. Hodně ale záleží na něm, jakej bude. Jak silná osobnost z něj vyroste. Už teď vidím, že jí má obrovskou. A může to bejt různý. Buď se s tím smíří a řekne si: já si to budu dělat po svým, je mi jedno, na jaký úrovni budu, hlavně že si to dělám po svým. A nebude se mnou nějak pomyslně bojovat. Což je hodně i na mně, aby ve mně neviděl soupeře. Anebo si řekne: táta to dělal takhle, já to třeba umím dělat líp. Jsem nová generace. A v tom případě ho maximálně podpořím. Já jsem si svoje dětský sny splnil. Nemám potřebu si něco dohánět přes děti.
Vypadá to, že nebudeš ten rodič, který žije přes své dítě.
No, v to pevně doufám. Jednak žiju svůj život a baví mě. A jednak jeho život není můj život, tak co bych mu do toho kecal. My se s manželkou budeme maximálně snažit, aby z něj vyrostl dobrej, rovnej, hezkej, milej, chytrej člověk. A budeme se snažit, jak nejlíp to umíme. Zároveň ale víme, že uděláme mraky chyb. Určitě se budeme chtít vyvarovat těch, který dělali naši rodiče. Ale nasekáme si vlastní. To je jasný. Mně jde hlavně o to vnímat ho jako osobnost. Zároveň ale nejsem ten typ rodiče, co nechá svoje dítě v restauraci kopat do ostatních a řekne: „No jo, on si vyvíjí osobnost.“ To zase ne. Myslím si, že autoritu má dítě v okolí mít, ale takovou, kterou samo uznává. Ne autoritu jen proto, že je někdo rodič. Já obecně neuznávám autority, který fungujou jen proto, že mají nějakej titul, jméno, nebo funkci. Ať už je to rodič, učitel, nebo kdokoliv jinej. Mám to tak celej život. Takže pevně doufám, že pro něj budu přirozenou a pozitivní autoritou. A to samý moje žena. Ta to s ním dělá úplně krásně. Bude to mít vyvážený. Jak z mužský, tak z ženský sféry.
Věříš v to, že si děti vybírají rodiče?
Já jsem ve všem, co se aspoň trochu dotýká eza, někde mezi dvěma světy. Jsem hodně citlivej, senzitivní člověk a věřím na nějakej duševní přesah. Zároveň to mám ale hrozně hozený do racia. Takhle to mám celej život. Když někdo mluví o minulých životech, mám na to svůj subjektivní názor. Nemyslím si, že se duše převtělujou. Spíš si to vysvětluju jinak.
Když má táta dítě, přenese na něj geny, třeba tvar nosu. Tak proč by na něj nemohl přenést i svoje zážitky, který prožil do tý doby, než to dítě počal? A s tím i zážitky svýho otce, otce jeho otce… až někam dozadu. Takže si myslím, že v sobě ty duše máme. Ale ne ve smyslu reinkarnace nebo nějaký bloudící duše, co se vrací. Spíš jako paměť našich předků, která se nějakým způsobem přenáší dál. Třeba přes DNA, kterou ještě dneska neumíme úplně rozklíčovat. Je to vlastně zvláštní. Já se každou duchovní myšlenku automaticky snažím vysvětlit racionálně. Někdy to jde líp, někdy hůř. A někdy to nejde vůbec. Měl jsem ale jeden hrozně silnej zážitek, když jsme počali Lemínka. Vím přesně, kterej den to bylo. Na můj svátek. V tý době jsem dělal hluboký dýchání jako takovou osobní očistu.
A hned po tom našem aktu jsem si šel ven zadejchat. A v tom dýchání jsem se dostal úplně jinam. Byl jsem pozorovatel ve vesmíru. Viděl jsem tam spoustu světýlek, byly uspořádaný do takovýho kruhu. A aniž bych slyšel, co si povídaj, měl jsem pocit, že vím, o čem. Spíš emočně. Že se loučej. Ale v dobrým. Že se loučej s tím, že se zase potkaj. A jedno z těch světýlek se oddělilo. Letělo strašnou rychlostí někam dolů, až k planetě Zemi. A vybíralo si, zase to vím jen pocitově, jestli sem, nebo třeba do Ameriky, do Kalifornie. A pak si vybralo střední Čechy. (smích)
A vlítlo to někam sem k nám. Probudil jsem se z toho dýchání a myslel jsem si, že se mi zdálo, jak jsem sem přišel já. A pak jsem za měsíc zjistil, že jsme počali. Takže si myslím, že jsem viděl připutování synka někde z vesmíru. A to bylo hodně silný.
Svou ženu Dominiku, která je o 10 let mladší, bezmezně miluješ, necelých 16 let. Nemusíte spolu ani mluvit, a přesto prostor, ve kterém se společně nacházíte, vyplňujete čistotou, pokorou, vlídností, respektem a svobodou. Vaše propojení a sdílení je hmatatelné, opravdové, je vidět a cítit. Bylo to tak vždycky?
To jsem rád, že to říkáš a že je to vidět, protože to tak cítíme. Toto všechno tam přesně máme, a taky to stálo práci, ale ne zase tak velkou, jako by to stálo s kýmkoliv jiným než s ní. Protože ona je prostě bohyně. Nám tohle v nějaké obdobné podobě říká hodně lidí.
Taky jsme byli taková „bójka“ v době, kdy se hodně pařilo. A i když se Domča nikdy neúčastnila v takové míře jako já, zažívala to s náma. Když jsme spolu začali žít, ona ještě chodila do školy. Nějaký čas u nás hodně lidí bydlelo na gauči. Říkali jsme jim „adoptovaný zlomený duše“. Byli jsme všichni tak nějak z ulice a domovů roztrhaní. Posbírali jsme je, posílili a poslali zpátky do světa. Pomáhali jsme jim v nich zapalovat oheň. Ale už jsme nebyli topiči. Někdo vydržel a pokračoval pak sám v té cestě a zůstali jsme si. A samozřejmě bylo pár lidí, které na*rala naše pravdomluvná laskavost. Protože těm lidem říkáš i nepříjemný věci.
No a s Domčou, to bylo nejintenzivnější první čtyři pět let, kdy jsme vopravdu bez sebe nemohli bejt, pořád jsme na sebe hodně mysleli a byla to taková ta chemie. A chemie fungovala poměrně dlouho, než se ze zamilovanosti, pomatení smyslů stane láska. Pak jsme měli takový malinký škraloup, kdy jsme se hledali. Ona se hledala, já se hledal. Ne že bychom se rozešli, ale bylo vidět, že si nerozumíme a došli jsme do fáze, to je asi tak deset let zpátky.
Že jsme si řekli, jestli by nebylo lepší se rozejít. A voba jsme se tak strašně rozbrečeli a obou nám došlo, že by to byl strašný nesmysl. Od tý doby to bylo zas dobrý. Dostalo se to do takový fáze, a bylo to hrozně důležitý, kdy jsme si voba uvědomili, že kdybychom jeden o druhého přišli, že by to bylo daleko horší, a to byla ta chvilka, kdy jsme začali na tom vztahu pracovat. Do té doby jsme to dělat nemuseli. Fungovala nám ta chemie. A když se na tom muselo začít pracovat, tak jsme do toho zaplať pán Bůh šli. A od té doby je to práce. Obrovská. Každý vztah je práce.
Jak dnes vypadá Tvůj den mimo koncerty?
Musel jsem úplně přejet svůj systém. Dřív jsem chodil spát ve čtyři ráno a budil se v deset, protože jsem v noci skládal. Teď už mám nastavený režim. Když uspím, a povede se mi to rychle, uklidím prádlo nebo kuchyň, podle toho, jak to máme s manželkou rozdělený. A pak jdu spát třeba už kolem desáté.
Ty jsi v 10 letech složil svou první písničku. O rejskovi.
No, našel jsem na zahradě mrtvého rejska, tak jsem o něm složil písničku.
Tebe ta zvířata provázejí. První skladba rejsek, první kapela „nějaký“ tetřev a do třetice Rybičky 48.
A jo vlastně! Vidíš to. To mě nikdy nenapadlo.
Vyprodali jste O2 arénu, koncerty máte narvány, děláte si vlastní úspěšné fesťáky a přitom pořád nejste slavní. Jak je to možné?
To je pravda. Náš manažer nám před 15 lety řekl, že až budeme slavní, tak nám to řekne. No a já se ho občas zeptám, jestli už? A on stále vrtí hlavou, že ještě ne. (smích)
Orientuješ se i v politice, jsi ve svých názorech transparentní, veřejně je sdílíš na sociálních sítích a jsi v tom dlouhodobě konzistentní. Mluvíš o svých životních karambolech, zdravotních problémech i životních postojích. S tím jsou spojeny i haty a většinou anonymní.
To máš pravdu. Proto už jsem psal i našemu europoslanci, protože tohle mě vytáčí a bude se to muset do budoucna řešit, nebo nás to sežere. Skoro všichni máme v mobilu nějakou e identitu, tak to propojit přes to. Jeden člověk, jeden profil. Musíš tam mít fotku a jméno. Jinak to nepůjde. Pokud si chceš založit fanouškovský profil, třeba já si založím profil Rybičky 48, ale ať je tam napsáno založil Kuba Ryba a zase ať je tam odkaz na mě. To si myslím, že je základ, abychom mohli fungovat se sociálníma sítěma. Pak by skončili ty trolí farmy a fake účty, za které se schovávají ti běžní lidé co nemají koule.
Proč je pro Tebe důležité říkat nahlas, jak to máš?
Mě to přijde přirozený z jednoho prostého důvodu. Myslím, že kdyby to dělal každej, tak na sebe nebudeme hrát hry.
Ty jsi mentální nudista.
Je to možný. To je hrozně hezký. Mentální nudista je pěkný. (smích) Já se za svůj názor postavím, ale nemohl bych to nazvat mentálním nudistou, protože já se v tom necítím nahej.
Kubo, když převedu Rybičky 48 do byznysového světa, jak vám to funguje? Ty jsi ten, kdo má v kapele poslední slovo, protože je to Tvoje kapela, kterou sis založil?
Nechci, aby to vyznělo blbě vůči klukům. Ale ať už to řeknu jakkoliv, všichni víme, jak to je. Nechci působit jako macho. V kapele máme demokracii. Rád se bavím o názorech a hodně často se stává, že s nápadama nepřicházím jenom já. Často přijde i Martin, manažer, ten je na tohle strašně šikovnej. Já třeba přijdu s nápadem, kterej si v hlavě představuju jak Hurvínek válku. A teď to začneme rozebírat.
Ondra (bubeník – pozn.) mi řekne: „Tohle je moc, do toho bych nešel.“ Péťa (kytarista – pozn.) řekne: „Tohle je nemožný zaplatit.“ A Martin to vezme z druhý strany. Vidí to podobně jako já, ale umí tomu dát řád. V tom si nechám strašně rád poradit. Kolikrát se stane, že kluci můj nápad tak vyšperkujou, že by ten původní byl bez nich k ho*nu. Prostě by nefungoval.
Pak jsou ale věci, přes který nejede vlak. Není jich moc, ale je to přesně tak, jak říkáš. Tu kapelu jsem založil. Od začátku mám víceméně jasnou představu, co s ní chci dělat a kam se chci dostat. Jak překračuješ cíle, ty další se násobí a posouvají. A u těchhle věcí musím mít nitěrnej pocit, že je to správně. Když, se ale stane, že já ten pocit mám a ostatní ne, tak poslední slovo mám já. Říkám, že máme demokracii… dokud to není něco, s čím fakt nesouhlasím a jde to podle mýho, proti směřovaní kapely. V tu chvíli nastupuje „Caesar“.
Nikdy to ale neřeknu direktivně. Jen připomenu, že i v minulosti byly věci, který se jevily jinak, kluci byli proti, já si za tím stál, oni mi věřili a vyplatilo se to. Vyšlo to. Tak jim jen řeknu: „Hele, věřte mi i teď.“ Z 95% se většinou domluvíme a vyšperkujeme ten nápad společně. Je to zásluha všech.
Chlapi mají často jednoduchou, přímou komunikaci. A přesto se někdy dostanete do bodu, kdy už ten dialog nejde vést. Ne že byste nechtěli, ale nevíte, jak to „lego“ poskládat. Využili jste někdy pomoc psychologa? Jako takový pravidelný servis auta. Jaro, podzim?
Jo jo. Říkám tomu výměna duší. Poslední sezení jsme měli asi dva roky zpátky a od té doby všechno funguje krásně. Řekli jsme si, že to budeme dělat jednou ročně. Letos jsme ale zvolili trochu jinou cestu. Ozval se mi kamarád, kterej dělá teambuildingy pro velký firmy. Je to bývalej muzikant, známe se přes 20 let. Ví, jak je to důležitý, a chce tohle dělat právě pro kapely. Protože kapely většinou nechtějí chodit k psychologovi, berou to jako stigma. Zatímco teambuilding zní mírnějc. Jako že se v tom někdo nebude tolik hrabat. V červnu jsme si dali jednodenní sezení a zjišťovali jsme, kdo má na co největší talent. Upřímně, nepřišli jsme na nic úplně novýho. Známe se strašně dlouho, nejsme úplně pitomí a uměli jsme si ty věci říkat už dřív. Ale otevřelo to jiný roviny. Pochopili jsme se zase o kus víc. Hráli jsme si navzájem sebe. A to bylo hrozně důležitý. Řekli jsme si, že to budeme dělat každej rok. Buď takhle, nebo s koučem, nebo s psycholožkou. Podle toho, jak to bude zrovna potřeba.
O čem bys psal, kdybys psal o své nejistotě. Co je Tvá nejistota?
Strach. Zbytečně se strachuju. Mám strach z věcí, které neovlivním. A to mě svazuje celý život. Snažím se s tím nějakým způsobem pracovat. Někdy míň, někdy víc. Myslím, že jsem daleko dál, než jsem byl před pár lety. A pevně doufám, že za pár let budu daleko dál, než jsem teď.
Říkáš, že Ti na té cestě hodně pomáhá i Tvoje Domča a to opakovaně. Když jsi měl byznysovou hantýrkou po úspěšné O2 aréně, syndrom vyhoření. Prostě propast. Pusto v duši. Nenašel jsi tam nic, co by Tě uspokojilo. I dýchat bylo náročné. Byla to zase ona, kdo Tě učil vystupovat z komfortní zóny.
Ano, je to pro mě vlastně nejlepší cesta k tomu, jak se zbavit strachu. Nemyslím si, že bych se někdy zbavil úplně všech, ani nevím, jestli bych si to přál. Ale některých jo. Jsem toho názoru, že za každým úspěšným mužem, stojí silná žena. Nebo muž. Je to jedno, jak to je. Prostě tam musí být někdo, o koho se můžeš opřít a kdo Ti nastaví zrcadlo. Které může být často nepříjemné. Každý dospívá nějak jinak. A ženský samozřejmě daleko dřív. Ona byla ve svých 18 a mých 28, tak už o 20 let dál než já. Kór v dobách kdy jsem prostě už měl dávno brát antidepresiva a ještě jsem je nebral. A hodně jsem tam házel to svoje ego. Kdy jsem potřeboval vyhrát každou debatu.
Čeho se bojíš víc? Že Rybičky 48 skončí nebo že neskončí vůbec?
… (smích) Ty jsi dobrá! Ty v*le Asi se bojím víc, že Rybičky skončej. Asi tam nemám, že to s touhle kapelou chci dohrát do konce života. Doufám, že to bude co nejdýl a ve stejné sestavě. Ale? Já se vlastně nebojím ani jednoho. Že bysme skončili. Neumím si představit proč bychom to dělali. Zaprvý je to obrovský kus života, který by byl jako zbytečný zahodit. Za druhý nám to generuje přísun peněz, díky čemu se můžeme věnovat našim rodinám. Za relativně málo času. Takže nevidím důvod. A vlastně se ani nebojím toho, že by to neskončilo. Toho už se rozhodně nebojím.
Takže žádný strach, který byl v téhle otázce obsažen není?
Ne, v tomhle zrovna strach nemám. Může se stát cokoliv. A když to skončí, tak protože to má skončit. Já jsem vždycky klukům říkal a oni to mají nastavený úplně stejně. Že tu muziku budeme dělat, dokud nás to bude bavit. Ne dokud to bude generovat peníze. Protože to jsem zase přesně já. A kluci to mají naštěstí doufám stejně. Aspoň tak jsme se o tom bavili.
Já na tom ty peníze mám taky rád. Já nejsem na prachy, ale mám rád, když jsem za svoji práci oceněnej. Ale to není pro mě to primární. Kdyby to mělo jen generovat peníze a nemělo by nás to bavit, tak s tím jednoduše přestanu. Ale neděsí mě, že by se to stalo. Tady a teď jsem v pohodě. Baví mě to.
Jak se bude jmenovat kniha, která bude psát o Tvém životě?
„Bohem zapomenutý dítě“. To je slogan jedné naší písničky. A mně se moc líbil. A kniha? Už mám asi 8 kapitol. Když všechno půjde, tak jak chci, měla by vyjít na podzim 2026. My v roce 2027 budeme mít jenom jeden koncert a já si chci zase vystoupit ze své komfortní zóny. Tentokrát budu objíždět knihovny, divadla, malý kluby a budu dělat autorský čtení. Já se hrozně těším, protože já nerad před někým čtu.
