Ptala se Helena Volfová. „S Pam se známe, proto si v rozhovoru tykáme.“
"Fialové fotky" - Samuel Alexander Petráš
"Černé fotky" - Jakub Maršál
Pam, jsi žena, která už se nevysvětluje. Nemáš potřebu obhajovat, co děláš a proč. Kdo je dneska Pam a kdo je Pam Rabbit? Kde mezi nimi začíná Tvoje alter ego?
Pam Rabbit je moje alter ego. Já jsem Pamela Narimanian. Ale čím jsem starší a čím dýl jsem i Pam, tím víc cejtím, že to začíná splývat dohromady. Ten rozdíl je dneska možná už jen jinej outfit a energie. Pam třeba nemluví tolik o osobních věcech, spíš se zaměřuje na lidi kolem sebe. Myslím si, že když někdo potká zpěvačku nebo kohokoliv známýho, vidí tě vlastně poprvý naživo. Je důležitý, aby se ti lidi díky tobě cejtili skvěle. Možná je to nějakej úděl člověka, kterej je veřejně vidět. Aby lidi odešli s lepším pocitem, než když tě potkali. A Pamela? To je normální život. Jsem introvert. Nemám úplně potřebu chodit na pivo nebo být pořád mezi lidma. Radši jsem doma sama.
Pam a Pam Rabbit už tedy nejsou dvě postavy, ale jedna bytost. Objevila ses Ty ve svém alter egu, nebo ono objevilo Tebe? A když ji oblékáš, stylizuješ, dáváš jí tvář i sílu, není to taková dospělá verze holčičích vystřihovánek? Jen místo papírové panenky oblékáš sama sebe? Co jste si vzájemně daly?
Já bych řekla, že mi Pam Rabbit dává možnost být extravagantní. Protože já jsem se vždycky doma převlíkala, hrála si s oblečením… a úplně jsem to milovala. Milovala jsem Michaela Jacksona, Freddieho Mercuryho, Beyoncé, Davida Bowieho. Bavilo mě, jak jsou extravagantní, jak jsou vlastně trochu v kostýmu. Jenže když se takhle oblíkneš normálně ven, lidi na tebe koukají, že jsi magor. Jasně, můžeš to neřešit. Ale já vím, že když se takhle oblíknu, chci, aby mě lidi vnímali tak, jako jsem já vnímala tyhlety lidi, které jsem milovala. Aby si řekli: „Wow, celý se leskne, to je úplně úžasný!“ Ale kdybych někoho v takovém kostýmu potkala jen tak na ulici, tak si asi taky řeknu: „Všechno v pohodě?“ (smích) Lidi z nějakého důvodu, když to dělá umělec, tak to berou, že to dává smysl. Když to dělá „normální“ člověk, tak si řeknou, že je magor. Já, i když si dám na hlavu třeba vránu, tak všichni řeknou „Hmm, tím chce asi něco říct?“ Vždycky za tím něco hledaj, protože ty jsi umělec, takže je to v pořádku, že seš extravagantní.
Máš dva Anděly. Cítíš jejich tíhu?
Jo. V létě je používám jako podpěru svojí mobilní klimatizace, protože to je nejtěžší a nejmenší věc, co mám doma. (smích) Ale rozumím ti.
Myslíš si, že s tím přichází i určitá tíha zodpovědnosti vůči lidem, kteří Tě sledují? Někdy mi přijde, že i když vy umělci sami nemáte potřebu někomu něco dokazovat, tak my jako publikum od vás pořád něco čekáme. Že pokaždé přijdete s něčím novým, neokoukaným. V jiných oborech, dejme tomu v medicíně, něco objevíš a lidi tě respektují za ten objev dlouhodobě. A nemusíš to každý rok znovu dokazovat. Není to o tom: „Tak pojď, co tam máš letos?“ Ale u vás, u umělců, jakmile něco dokážete, hned se čeká další krok. Další věc. Další důkaz. Cítíš ten tlak? Jak se s ním vyrovnáváš?
Jo, jo. Takhle to je. Já jsem tohle téma řešila už hodněkrát. Myslím si, že je důležité rozlišit jednu věc. Já se nebudu brát jako umělec, ale jako celebrita. Protože si myslím, že mezitím je velký rozdíl. Když jsi fakt umělec, tak potřebuješ reálně něco tvořit a je ti jedno, jestli ti to vydělává nebo ne. Pak je tu druhá sféra toho, že chceš být zároveň celebrita, protože tě to uživí. Někdo chce být celebritou, protože ho fakt baví ta sláva. Když děláš tu práci tak, jak to mám já. Vím, že čím více lidí mě poslouchá, tím větší mám svobodu. Zaplatí ti to nájem, základní životní potřeby a ty můžeš dělat jenom to, co tě baví. Je to nádherný moment. Když můžeš každý ráno vstát a jenom tvořit. To je jako wow! To je sen. To už musíš být trochu i celebrita, abys, tenhle lifestyle mohl mít. Pokud nemáš peníze odněkud jinud. To je ta první vrstva a pak je ta druhá. Přesně toho, co popisuješ. Ten tlak tý společnosti. A to je něco nad čím teď konstantně pracuji. Abych to neřešila. Ale je to těžký. Je to strašně těžký. Jeden den jsi slabší a řešíš to hodně a druhý den je ti to úplně jedno. Konstantně ale pronásleduješ to, aby tě lidi měli rádi. Ty vlastně konstantně pronásleduješ relevanci toho, aby si zůstala tou celebritou. Aby si ten job mohla dál mít. Jsi svým způsobem firma. Když tě lidi přestanou mít rádi, tak to znamená, že se přestane dařit tvojí tvorbě. Přestane to být tvůj lifestyle a celý se to rozpadne. Tam je ten tlak toho, že musíš udržet nějakou tu relevanci a chtíč lidí po tobě.
Většinu oborů můžeš vystudovat. Můžeš se stát lékařkou, právničkou, kadeřnicí, prodavačkou. Na všechno existuje škola, systém, jasná cesta. Ale na to, jak se stát celebritou, Tě nikdo nepřipraví. A přitom jste vlastně nejvíc na očích a všichni vás chtějí nějak „tvořit“. Každý má dobře míněnou radu, každý ví, co bys měla dělat líp. Na Tobě se mi líbí, že jsi konzistentní. Chtěla jsi zpívat, bavit lidi, dělat show a děláš to. Sama sis to vymyslela, vytvořila, zrealizovala. Zároveň ale říkáš, že jako celebrita jsi vlastně „živená“ publikem. Že aby ten život mohl fungovat, musíš se lidem nějak zalíbit. Jak se tohle potkává s tím, abys neztratila sama sebe?
Hele ono je to složitý. Musíš tam podle mě být OK s tím, že se to může rozpadnout.
Jsi s tím OK?
Jo. Beru to tak. Radši, než abych dělala něco, co mi vadí. Tak kolikrát odmítám spoustu nabídek, kde bych mohla vydělat fakt strašně dobrý peníze. Jenom protože to nějakým způsobem nejde ruku v ruce s tím, co pro mě Pam Rabbit představuje.
A co pro Tebe Pam Rabbit představuje?
Pro mě je Pam Rabbit, jako ta postavička, kterou jsem si vytvořila, je to takový můj super hrdina. I to oblečení. To je ten super hrdinský převlek.
Cítíš to, že když stojíš na stage jako Pam Rabbit, máš před sebou dav lidí, kteří na tebe koukají a ty je v ten moment nějak vedeš. Musíš být na tu chvíli takový lídr jejich nálady. A navádět je a oni půjdou kam ty chceš. A můj cíl Pam Rabbit je, aby lidi odcházeli s lepší náladou. Aby v tomhle světě, který je prostě složitej a všichni se musíme za něčím honit. Tak, aby měli na chvilku pocit, že se ten čas zastavil. A mohli být fakt přítomní. Mám to taky i když potkám nějaké fanoušky, tak se snažím, aby viděli, že je vnímám. Dívám se jim do očí a fakt jim dám ten pocit toho, že jsou výjimeční. Že nejsou jenom jako. Že nám tam opravdu proběhla ta lidská rovina. Aby z tý interakce s Pam Rabbit odešli s dobrým pocitem v sobě. Pracuji na tom, aby se mi nikdy nestalo, že oni odejdou s tím, že jsem si jich nevšimla. Nebo, že jsem jim nedala pocit, že jsou důležitý.
Když jsi venku jen tak v pohodovém outfitu, bez make-upu, s kávou v ruce, a někdo Tě zastaví a poprosí o fotku, říkáš „jasně“ nebo se omluvíš?
Ne, to já fakt nedokážu. Myslím, že bych nikomu neřekla „ne, nechci se vyfotit“. Hned bych přepnula do té Pam Rabbit a odbavila to. Prostě to neumím vypnout. Uvidíme, jak to bude, až se to bude dít častěji. Když jsem sama není to problém. Ale kdybych byla s přáteli a přišel už šestej člověk, stejně si myslím, že bych neřekla ne. Spíš bych změnila lokalitu. Upřímně si neumím představit, že bych někomu řekla „ne“, když chce fotku. Pak bych se cítila hrozně a myslela na to celý den. Tohle je prostě součást mojí práce. A není zas tak těžké jít jinam, do soukromí nebo být doma. A hlavně! Češi jsou v tom moc fajn. Vidíš, že tě poznali, ale většinou, pokud nejsou úplně extrémní fanoušci, nepřijdou, necítí tu potřebu. Usmějou se na tebe jinak. To ucítíš. Je to jiná než normální lidská interakce.
Jsi hodně aktivní na TikToku, takže fanoušci mají pocit, že Tě znají osobně, jako „holku od vedle“. A všichni Ti chtějí něco říct. Jak na to reaguješ?
Mě to hrozně baví. Strašně moc mě to baví. Já jsem taková bez filtru. Sama nemám ráda takový ty small talk. A když oni na tebe takhle rovnou skočí, tak jste přeskočili nějakou sféru. A jste rovnou v tý komunikaci. Většinou začnou „Ty si Pam Rabbit?“ „Jo jo.“ A když vidím, že byli třeba nakupovat, tak se zeptám, co koupili a hned s nima jdu do toho vibe, jakože se známe hrozně dlouho. Protože realita je, že všichni jsme stejný. A když máme třeba kousek společné cesty a jdeme spolu a kecáme, tak oni se ti hrozně rychle svěří. Už tě přece znají nějakou dobu, takže je pro ně jednodušší ti říct něco, co by nikomu neřekli. V jejich hlavě už mě mega znají a jsem kámoš, kterému se začnou hned svěřovat. Třeba, že se zrovna pohádala s manželem. Na to já zareaguji, že mě to mrzí. Prostě se snažím navázat na ten level, abych jim dala pocit, že je znám stejně jako oni mě.
Když potom z toho setkání odcházíš a vy se rozejdete. Jdeš domů s hezkým pocitem, že jsi pomohla lidsky?
Ani ne, že bych pomohla lidsky, ale jdu domů s hezkým pocitem. Prostě hezká lidská interakce. Přeskočíš ten small talk na začátku. A pro mě je to moc příjemný pocit, že mám hodně kamarádů, takovým zvláštním způsobem.
Potřebuješ hodně kamarádů?
Ne, vůbec. Já jsem extrémní introvert. Takže právě tohle se mi líbí. Je to kamarádství, který nepotřebuje údržbu. (smích)
Chápu. Časově omezené s krátkodobou chemií, která funguje na okamžik.
Přesně. Potkali jsme se, strávili spolu cestu, měli krásný moment a jdeme si každý po svém. Pro mě je hrozně těžký udržovat dlouhodobý přátelství. Když ten člověk na druhé straně po mně chce hodně údržby.
A údržbou myslíš tlak na kontakt? Pojďme se potkávat, pojďme si volat?
Já jsem taková, že se mnou nemusíš. Když jsme kamarádi a měli jsme hezkou interakci, tak mi nemusíš volat ani se se mnou bavit celý rok. A když tě pak potkám, tak jsme zůstali tam, kde jsme naposledy diskutovali. Nepotřebuju, aby mě ten člověk nějakým způsobem „dotoval“ časem. V tomhle jsem fakt introvertní. Je pak pro mě hodně těžký si to uvědomovat. A hodně na tom pracuju, abych byla lepší kámoš pro ty lidi, který mám ráda a záleží mi na nich. Snažím se je nezanedbávat. Jednou za čas si řeknu: „Hm, teď už bych měla zavolat,“ abych ukázala, že mi na nich fakt záleží. Musím si to napsat i do kalendáře. (smích)
Líbí se Ti ženská ženskost? Líbí se Ti být v módu ženy? Když jsme se poprvé setkaly před deseti lety ve Tvých začátcích. Působila jsi jako žena, která má celý život pod kontrolou. Pomoc vnímá jako slabost nebo zranitelnost. Teď, když Tě lidé v posledních třech letech začali opravdu vnímat a ví, kdo jsi. Jak se Ti změnil vztah k vlastní ženskosti?
Rozhodně víc. Je to tím, že jsem teď hodně pracovala sama na sobě. Už tři roky chodím aktivně k psycholožce, zpracovávám si různá traumata a další věci. Chci být lepší člověk. Pro sebe i pro lidi kolem. Abych nejednala na bázi nějakého spínače. Aby mi někdo něco řekl a já po něm hned „vyjela“. Chci tyhle věci ze svého života odstranit. Abych je třeba jednou, až budu mít děti, nepřenášela na ně. Chci být pod svou kontrolou. Já sama teď vidím, že když po mě někdo vyjede, že je to proto, že je třeba nesebevědomej. My lidi většinou nejsme zlí. Většinou jsme fakt fajn a chceme lásku. Když je někdo ale opravdu zlý, tak má spoustu nevyřešených věcí. Já se snažím ty své věci vyřešit. Od té doby, co je víc a víc řeším, tak nějak přirozeně zapadám víc a víc do té své ženskosti. A nechávám si i pomoc. Zároveň jsem oficiálně pro hodně lidí i šéf. Takže nějakým způsobem tu tvrdou ruku musím pořád mít. Bez toho by se to začalo rychle rozpadat. Ale cítím, že i to jakým způsobem jsem šéf, se dost mění. Je to víc feminní.
Učím se, co znamená být žena. Pro mě je to určitý klid, pocit, který chci dát i těm lidem kolem mě, kteří se mnou pracují. Aby se cítili příjemně. Současně chci, aby cítili, že jsem tvrdá. Že si nemůžou dovolit neudělat tu práci. Ale zároveň se snažím, aby ze mě cítili, že když za mnou přijdou, že jim je životně špatně, tak se o mě můžou opřít. Minimálně věděj, že to budu brát vážně. A to je pro mě ženství. Že jsi schopná mít sedm různých charakteristik. Nemáš jenom deprese, zlost nebo štěstí. Častokrát mám pocit, že to jsou tři emoce, které stereotypní chlapi ovládají. Jsou mega happy, pak jsou mega smutný anebo jsou nas**ný. (smích) Proto se i říká, že my ženy jsme více emoční, protože máme tu škálu větší. Pro mě to ženství plyne z toho mateřství. Že se dokážeš o ty lidi postarat a věci správně delegovat.
Delegovat? Ty už vážně umíš delegovat?
Jo, vážně!
Dlouho jsi jela v režimu všechno sama. Byla jsi umělec i výkonná produkce v jednom. Od textu a hudby, přes scénáře, kostýmy a střih až po finální videoklip. Tvoje houževnatost a zapálenost jsou fascinující. „Neumím“ nebo „nejde“ nemáš ve slovníku. Prostě jdeš a naučíš se to. Teď Tě 18. března čeká Fórum Karlín. Velká věc. Obrovský koncert. Co z toho, co bys ještě před rokem dělala celé sama, už dnes vědomě deleguješ?
Teď to dělám tak, že jsem na začátku procesu, abychom si to společně s lidmi řekli. Protože jen já reálně vím, co tím chci říct. Fórum to je obrovský rozdíl oproti Roxy. Najednou mám celý tým osvětlovačů a techniků a tak dále. A prostě se spolíhám na to, že ti lidi jsou profesionálové. Pak to nechám na nich, ať udělají svou část a když se sejdeme, tak už dopilováváme.
Jak si děláš přípravu? Kde hledáš inspiraci?
Každá deska má svou éru. Teď jsme jako Planet 33. Jsme ve vesmíru, na jedné planetě a já jsem mimozemšťan. Celý to plyne z toho, že jsem se vždycky cítila zvláštní v sociálních situacích. Doslova jako mimozemšťan. Plus je tam Bibinka (pozn. králíček), která umřela a je na tý desce (pozn. na obalu desky). Je to taky uzavření týhletý mý životní části. Ona byla taky to moje zvířátko, zvířatko mimozemšťana. Na tom albu máme svět vesmíru a já hledala inspiraci v něčem podobným. Koukala jsem na sci-fi filmy. „Muži v černém“ jsou hodně velkou inspirací celý tý desky.
To znamená, že si to pak vezmeš na ten staging a řekneš si „OK, kdybych měla udělat muzikál z „Muži v černém“. Co to bude, jak to bude? Obleky, brýle, světla, a už jedeš bomby. Koukám se na různý koncerty. Třeba šílený koncert Beyoncé na Coachella, nebo co dělal James Brown, Michael Jackson. Koukám na ty své ikony případně ikony svých ikon. A sleduji ty detaily a hledám určitý momenty a ty se snažím dát do tý svý show.
Jsi intuitivní člověk?
Jo, jsem. Hodně vycítím lidi a většinou se mi můj úsudek okamžitě potvrdí. Cítím, jakou má ten člověk energii. A může mi být i špatně, když není dobrá. Když cítím, že je OK, tak mu můžu věřit. Spolíhám se na to, už mnohem víc a vždycky to dopadne dobře. Jakmile trošku neposlechnu, tak je to pr*ser. Jsem intuitivní a zároveň jsem hodně logický člověk. Když se něco pokazí okamžitě musím hledat řešení. Absolutně mě nebaví se v tom patlat.
Opravdu si nedáváš ani krátký čas na to patlání se? Pár minut si zafňukat a pak jít dál?
Spíš to mám tak, že si nedávám, nedávám a pak mám přesně den, kdy se rozbrečím a prostě se v tom vyválím ve všem naráz. Dám si ten prostor k tomu říct si, že všechno je špatně, že je to hrozný a život je nespravedlivý. A pak se z toho vybrečím a je to v pohodě. Teďka cítím, že už jsem trošku na pokraji sil. Přípravy na album i na Fórum jsou vážně masakr. Chci opravdu udělat show, která překvapí i mě a všechny. Řekla jsem si a už dost! Musím se přestat bát, že něco pokazím. Prostě to udělám. Nejde mi o to, aby to bylo perfektní. Jde mi o to, abych udělala kroky, kterých se strašně bojím, ale vím, že je strašně chci. Třeba, že budu tancovat s tanečníkama. Vždy jsem o tom jen snila a byla moc připos*aná. Teď si říkám „OK“, já to chci udělat, a proto musím trénovat, stejně jako ti mí idolové. Oni jsou takhle dobrý, protože trénujou více než všichni ostatní. To není jen tak. Talentovaných lidí je strašně moc. Když vidím, třeba Beyoncé, jak běhá na páse a do toho zpívá. Vím, že to tak dělá i Taylor Swift. Inspiruji se těma zákulisníma věcma co dělají oni, aby byli takhle dobrý.
Na stage působíš svůdně, ale ne vulgárně. Není to prvoplánová provokace. Držíš si své hranice a svůj styl, přesto necháváš energii volně proudit. Signifikantní jsou pro Tebe vysoké boty, krátká sukýnka a pod ní kraťásky. Jak moc je pro Tebe důležité mít kontrolu nad tím, jak své tělo prezentuješ?
Ono to začalo tím, že jsem se cítila nekomfortně být „nahá“. Protože za prvý se musíš furt hlídat, abys vypadala dobře. Protože i člověk s nejlepší postavou na světě se dostane do špatného úhlu nebo momentu. Já jsem fakt ráda volná a chci běhat a řvát a nechci se hlídat, jak zrovna stojím a co mi kde leze. A když mám to svoje sako, můžu být reálně i nahrbená a bude to vypadat dobře. Nejdříve to pro mě byla taková logická a pohodlná věc, a nakonec se z toho stal styl, ve kterém jsem svobodná ve svém projevu. Když sleduju Beyoncé, tak ta je extrémně odhalující se a strašně se mi to líbí. Protože z nějakého důvodu, když je žena silná a má se ráda a odhalí se, tak to nepůsobí lacině. Vycítíš to. A úplně ten samej outfit, ta samá postava, jenom jiná energie a najednou je to bohyně vedle typky, co chce, aby ji chlapi měli rádi. U sebe si už myslím, že jsem ve vnitřní fázi, kdy by mi nevadilo vzít si odhalující kostým, protože by to bylo mé rozhodnutí, že teď chci být hot.
Co je pro Tebe Fórum Karlín?
Obrovský milník a něco, čeho se bojím a je to velká výzva. Je to velký plátno, kde si mohu s tou show vyhrát. S obrovským prostorem vymýšlet si šílenosti, který jsem vždycky chtěla dělat. A to jde ruku v ruce v tom, že musím sama sebe hecovat. Přichází hodně strachu, který musím překonávat. A vždycky, když si něco vymyslím třeba to tancování na stage. Přihlásí se ten hlásek, který ti říká zůstaň v té své safe zóně a pohodině. Konstantně se s tím peru a snažím se udělat show, která mě překvapí, abych já samotnou sebe překvapila, že jsem se z toho nepos*ala a fakt jsem to udělala.
Třeba to tančení. Já jsem sice jedenáct let závodně tančila, ale když to posledních 7 let neděláš, tak se to promítne. Nejde ani o techniku, ale o ten mozek a plíce. Najednou spojuješ tancování a zpívání, dvě velký věci naráz. To jsem nikdy nedělala a teď se to na trénincích učím. Je to strašidelný. Ale zároveň vím, že lidi, který poslouchám a idealizuju si je, tak jsou ti, kteří to tak dělají. A i já chci být jedna z tady těch artistů.
Jak se skládají jednotlivé části Tvojí show? Co na co navazuje?
Krok jedna a ten hlavní jsou aranže songů, na kterých všechno ostatní stojí. Světla, choreografie, kostýmy a další věci. Nad nimi jsme s kapelou seděli dlouhé týdny ve studiu a dávali je dohromady. Nahrávali, poslouchali a zjišťovali co funguje a co ne. U některých songů mám třeba vsunutý i nový části, který jsou jako taneční break.
I když ten song není úplně taneční, tak ten jeden moment to promění a pak se to zase zklidní. To jsem si odkoukala od Beyoncé a baví mě to. Nebo někam strčíme kytarové soló, i když v původní nahrávce není, ale naživo si to lidi užijou.
Choreografii jsi dělala Ty nebo někdo jiný?
Simon Šinka. Je to mladý šikovný kluk Slovák. Dělal Annet X, Bena v Edenu. Bude dělat i Ewu v Edenu. Dělá spoustu videoklipů, je opravdu šikovnej. Po dlouhý době na mě vybafnul někdo, kdo má laťku hodně vysoko i jeho tanečníci. Hrozně mě zaujalo, co dělá a jak to dělá. Miluji to. Teď je můj způsob hledat lidi, kteří jsou mnohem lepší než jsem já, abych s nimi mohla pracovat a učit se od nich. Abych měla ten pocit, že je musím trošku dohonit. A to mě hecuje ten pocit, že chci bejt taky dobrá.
To znamená, že máš tanečníky i choreografii vyřešenou, nebude tam žádný Tvůj vlastní vymyšlený prvek?
Ne. Simon dělá celou choreografii, pak mi ji ukáže a ty části, které tancuju, tak ty doslova zrevidujeme, krok po kroku, jestli to na mě vypadá tak dobře, jak chceme. Protože každý jsme jiný a máme jiný styl. Lady Gaga, Beyoncé a my teď v podstatě hledáme styl Pam Rabbit. Co na mě vypadá nejlíp a co mě představuje.
Znal Tě, nebo neznal jako umělkyni? Je to vaše první spolupráce?
Jo, znal mě. Poprvé jsme se potkali a tancovali na Slavících. Kdy tam byl jako tanečník, ne choreograf. Říkala jsem mu, že jsem ho viděla na Instagramu a strašně mě baví. Vnímala jsem v něm sebe. Není daleko od toho, co si představuji, jsme na tom vkusem dost podobně.
Jednoho člena týmu máš. Koho jsi tam dál pustila? Kdo Tě obléká? Ty nebo někdo?
Co se týká mejch kostýmů, tak to budu já. Měla jsem je vymyšlený už předtím k celý desce jakoby nějakou image. Ale poprvý v životě spolupracuji se stylistkou. Jmenuje se Siuzanna Yunusova (Suzy). Ona mi teď dělala i klip „Baby noaco“ s Ewou Farnou. Suzy mě poprvé oblíkala pro ELLE, když Ewa Farná byla editorkou jednoho čísla ELLE a přizvala si mě a Anett X k sobě. Přijde mi, že ona vždy podporuje mladé umělce nebo nové umělce. A Suzy tam právě dělala styling. A mě hrozně potěšilo, že opravdu ten styling, ty věci, co mi našla, byly v mém brandu. Což se mi nikdy předtím se stylistama nestalo. Vždycky to bylo, že se ani nepodívali na můj Instagram. A najednou to bylo jiné. Poprvé se někdo koukl a dával tomu nějakou péči a hrozně mě to potěšilo.
Pak jsem zjistila, že ona je Gruzinka. Obě máme kavkazský kořeny a milujeme zvířátka. Mají doma zachráněnou vránu. A když jsem si všechny ty informace poskládala, můj mozek si řekl, že mi ji poslal vesmír. To je úplně jasný. S tímhle nemůžu bojovat, to je daný. Zkusila jsem si s ní Slavíka. Vybrala mi krásný outfit. Bavilo mě, že mě netlačila, opravdu vnímala a neignorovala moje potřeby. Opravdu příjemná spolupráce. A teď oblíká tanečníky na Fórum. Je fakt šikovná i citově je podobně nastavená. Je tam cítit i ten Kavkaz. Něco u ní je jinak, co mě na ní strašně baví.
Máme tanečníky, máme choreo, máme outfity, což je klíčové, aby se žena cítila dobře. A budeš víc odvážná jako odhalená, nebo zůstaneš pořád ta svá zahalená?
Hele, to uvidíme. Ten první kostým je daný, to vím. A ten druhý kostým ještě řešíme. Já bych chtěla, aby to byl nějaký kontrast. Pro mě je důležité, ať se v tom hlavně můžu hýbat a nemusím každých pět minut řešit, jestli v tom vypadám dobře. Pokud najdu něco, v čem se budu cítit skvěle, tak proč ne. Celkově cítím, že jak už je mi 28, tak se cítím více spjatá se svou sexualitou a jsem více v pohodě s tím, že už nejednou nemám takovej strach ji více ukazovat. A současně nechci mít žádný pocit, že se stydím nebo se cítím nepříjemně.
Budeš mít ve Fóru předskokana?
Ano, Katannah. Už mi předskakoval i v Roxy. Mladej úžasnej rapper z Teplic. On má vizi, má svou image a nebojí se. Nekopíruje nějaký žánr nebo styly. A ten hlas! Vždycky mu říkám, že má hlas za tři lidi najednou, má ho obrovskej a zní jak velký zlý pes. (smích)
Jaká emoce se Ti nejhůře vyjadřuje v písničkách?
Štěstí a radost. To mi dělá fakt problém. Když se nad tím zamyslíš, já úplně nemám moc písniček, co jsou happy. A když už jo, tak jsou to spíš manifestační. Jako „Space“ je taky vlastně manifestační song. Není to, že jsem happy, ale že chci být happy. Já mám samozřejmě spoustu krásných radostivých momentů, jen mi to z nějakého důvodu dělá problém napsat to. Protože mám takový zvláštní pocit ze sebe, že mám pak chuť strčit hlavu do písku a ani nevím proč.
