„S Václavem Havlem jsem začal spolupracovat v roce 2003. Naše vztahy charakterizovala naprostá otevřenost a důvěra ze strany Václava Havla a moje absolutní zodpovědnost vůči němu. Během posledních let Havlova života tak mohlo vzniknout přes dvě stě hodin unikátního, dosud nikde nepublikovaného materiálu, který se pak stal základem celovečerního dokumentu,“ říká režisér Petr Jančárek.
Během natáčení se odehrálo několik okamžiků, které byly pro Petra Jančárka absolutně nezapomenutelné: „Jednou jsem doprovázel pana prezidenta Havla do PEN klubu, kde, myslím, spisovatel Jiří Stránský slavil narozeniny. My jsme si, předesílám, nikdy s panem prezidentem Havlem v běžném styku nepodávali ruku, protože jsme se viděli každý týden několikrát. A když jsme tenkrát z toho PEN klubu odcházeli a čekali před Klementinem, než přijede auto, tak se se mnou pan prezident loučil a najednou mi podal ruku. Bylo to asi půl roku před jeho odchodem na věčnost a já jsem si uvědomil, že to podání ruky je možná proto, že si myslí, že to může být naposledy. Od té doby vždycky, když jsme se loučili, tak to bylo podáním ruky…“
Dagmar Havlová při příležitosti uvedení filmu zavzpomínala: „Byla jsem zvyklá, že jsme se s Václavem o všem radili, vše jsme diskutovali. Existovalo mezi námi zvláštní propojení. Byli jsme zkrátka na všechno dva. Po manželově boku jsem prožívala chvíle vrcholného štěstí a souznění i chvíle propadu na dno úzkostí, že to tak nebude vždycky. Když teď řídím jeho odkaz, uvědomuji si, že neodešel jenom mně. Chybí tady jeho hlas, jeho klidná, souměrná energie.“
Václav Havel chybí také Petru Jančárkovi: „Václav Havel mi chybí jako jedna z jistot, které pár let provázely můj život, chybí mi jako jedna z hodnot, ke kterým se člověk může vztahovat, a chybí mi také jako člověk, z jehož postojů jsem si mohl, a stále mohu, brát příklad.“
Tady Havel, slyšíte mě? je víc než jen další v řadě dokumentů. Dvanáctiletý odstup premiéry filmu od odchodu Václava Havla násobí intenzitu sdělení, které přináší dnešním divákům. Svou autenticitou, otevřeností a unikátním obsahem zaujme nejen Havlovy příznivce a ty, kteří mají jeho angažované působení ještě v živé paměti. Film mapuje poslední životní etapu výjimečného člověka s výjimečným osudem a je jedinečnou příležitostí ocitnout se v jeho bezprostřední blízkosti.
Díky vzájemné důvěře mezi hrdinou a jeho filmařem se dokument Tady Havel, slyšíte mě? dotýká nejen oficialit, ale i intimních a fatálních situací. Diváci jsou svědky Havlova blízkého vztahu s dalajlámou, Madeleine Albright, Milošem Formanem nebo Joan Baez. Mohou s ním být doma i na proslulé chalupě na Hrádečku, absolvují s ním schůzky v jeho pražské kanceláři, navštíví open air festival v Trutnově anebo sledují přípravu a natáčení jeho filmového debutu Odcházení. A doprovází jej také na jeho poslední soukromé cestě do USA, kdy se po ataku mrtvice ocitl na prahu smrti.
Film Petra Jančárka vstupuje do kin v době, kdy Havlův myšlenkový odkaz a důraz na individuální svobodu ve společnosti rezonují silněji než kdy dříve. „Chtěl bych, abychom si u příležitosti uvedení tohoto filmu položili otázku, zda pro nás Václav Havel pořád ještě něco znamená, jestli pořád ctíme hodnoty, které pro něj byly zásadní a zda nám stále má co říct. Jestli ho v duchu názvu filmu skutečně slyšíme, jestli k nám promlouvá a inspiruje nás,“ dodává producent Jiří Konečný.
Mezi koproducenty filmu je Michael Kocáb, který přidává osobní postřeh: „Václav Havel je tak významnou osobností našich dějin, že jakákoli filmová připomínka jeho života stojí za zhlédnutí. Náš film popisuje jeho životní období po výkonu prezidentské funkce a mohu prohlásit, že velmi věrně. Spolupracoval jsem s Václavem dlouho, byli jsme blízcí přátele a říkám, ano, takový Václav Havel také byl. Proč také? Protože Václav měl mnoho různých podob, jeho život byl bohatý a inspirativní v mnoha směrech a není v možnostech jednoho snímku je všechny postihnout.”
