Po kom máte talent na pečení?
Asi bych to nenazýval talentem, ale co vím, tak v rodině mé matky se vždycky dobře jedlo. A já jsem už od malička rád vařil. Na gymnáziu jsem se pak více začal věnovat i pečení.
Kdy přišel ten zlom, že jste se tomu začal věnovat opravdu hodně?
V době covidu, kdy jsem měl distanční výuku, a pečení pro mě byl velký ventil. Pak jsem jednou pro své dvě kamarádky upekl dorty a od té doby už po mně byly pravidelně vyžadovány další.
Následně jste se přihlásil do Peče celá země. Ale už do druhé řady…
Ano. Tehdy jsem absolvoval oba castingy a stal se náhradníkem. Ve výsledku jsem ale rád, že to nevyšlo, protože nevím, jak bych to s maturitou a přijímačkami zvládal. Primárně jsem se tam ale přihlásil, abych slyšel názor porotců na mou práci, nějakou konstruktivní kritiku, protože jsem do té doby pekl pro své blízké a z nich nikdo příliš kritický nebývá. Moc mě potěšilo, že se vše, co jsem donesl, snědlo.
Co jste jim přichystal?
Do druhé řady to byl quiche s hlívou ústřičnou, malované koláče a dort postavený na mandlích a kokosu. Ty koláče byly navíc, protože to bylo v létě a jeli jsme dlouhou cestu, takže jsem se bál, že dort nedovezu vcelku. Naštěstí dovezl. A na casting do této řady jsem přinesl covid. Přesněji minidezert ve tvaru viru Covid-19 a k tomu rodinný recept od babičky, tzv. bandurky, kynuté bochánky plněné škvarky. Já je ale upgradoval a naplnil je kachním masem, sýrem rokfór a hruškami.
Po celou dobu soutěže jsem měla pocit, že jako jediný ze soutěžících jste vždy vše stíhal s předstihem a v naprosté pohodě. Co vám pomáhalo udržet klid?
V tom mi pomohla medicína, naučila mě zpracovávat nervozitu. Ale přestože to na mně nebylo tolik poznat, nervózní jsem byl. Vždycky jsem se ale snažil své recepty stavět tak, abych věděl, že je mám šanci stihnout a aby byly založené na tom, co umím a kde jsem si jistý. Vlastně i dortový medvídek, který byl mimo mou komfortní zónu, se skládal z korpusů a krémů, s nimiž běžně pracuji, takže jsem věděl, že budou pevné a bude se s nimi dobře tvořit.
Kromě technické výzvy, jež vám byla zadávána až na místě, jste se na ostatní mohli připravit. Jak moc dopředu jste se chystali?
Zadání jsme dostali v půlce prosince s tím, že jsme měli cca dva měsíce na to, abychom si připravili čtyřicet receptů a seznam surovin i pomůcek. Toto všechno se pak dalo České televizi, která vše sehnala, a měli jsme to následně přichystané na pracovních stolech.
Bylo něco, co nesehnali?
U mě byl problém s kerblíkem, což je čerstvá bylinka, která v obchodech není. Je to ale v podstatě plevel, takže jsem to vyřešil tak, že jsem si během přípravy natáčení zaběhl do parku a natrhal jsem si tam kytici kerblíků.
V soutěži jste mnoho svých výrobků zdobil zlatem. To vám také nakoupila televize?
Ano, ale ve výsledku jsem ho zase tolik nepoužil. Nerad bych, aby to vypadalo, že na něm stojí moje cukrařina. Mám obecně rád metalické spreje, nejen zlato.
Na kolik takové zlato vyjde?
Prodává se ve složkách, kde je 25 plátků v hodnotě asi 2000 korun, a i když s tím nešetříte, tak vám jeden plátek vyjde třeba na tři dorty.
Na jaký svůj výrobek, a nebavíme se jen o těch v soutěži, jste nejvíce pyšný?
Bude toho víc, těžko se vybírá jeden, ale třeba mám rád dort ve tvaru lebky, který má příchuť sachru a je na něm 40 vlastnoručně tvarovaných růží z jedlého papíru. Pak třeba trpaslík, lidské srdce a naposledy jsem tvořil sochu Davida s ozdobou v podobě jedlých krystalů.
Kde své skvosty tvoříte?
Jsem rád, že se mi podařilo sehnat byt, kde jsem sám a neruším nikoho svým nočním pečením, a kde jsem si mohl udělat i zákoutí se svým logem, kde tvořím pro své fanoušky. To mě momentálně naplňuje společně s kurzy, které vedu, nejvíc. A zároveň pracuji na kuchařce, která by měla vyjít na podzim. Doufám, že si v ní každý najde to své.
Budou v kuchařce i nějaké »běžnější« recepty?
Mohu slíbit, že i běžné recepty tam budou k nalezení.
Většinou cukráři říkají, že na dorty, které tvoří, nemají chuť, takže je nekonzumují. Jak to máte vy?
Je to, jak říkáte, cukráři se většinou shodnou na tom, že mají raději ty sušší věci. Já například nepohrdnu obyčejnou klasikou v podobě perníku nebo buchet.
Jak těžké pro vás bylo udržet vítězství v tajnosti?
O své účasti v soutěži jsem téměř nikomu neříkal, vědělo to jen pár spolužáků, protože jsem na škole natáčel medailonek. Takže se mě nikdo neptal. Věděli to jen moji nejbližší z rodiny a kamarádka, co byla na finálovém natáčení. Těžké pro mě ale bylo, když jsem musel dát hned po vítězství trofej pod postel a věnovat se studiu. Je náročné najít motivaci ke zkouškám, když jste ještě ve vítězné euforii a nemáte ani čas si ji užít.
Jste nyní ve třetím ročníku medicíny. Jak moc studium kvůli natáčení utrpělo?
Hlavně utrpěly mé prázdniny, protože natáčení skončilo v červnu a v té době už většina spolužáků dokončovala poslední zkoušky, zatímco já jsem začínal. Poslední jsem dělal 16. září, což je poslední zkouškový den. Nicméně záleží na tom, jaké si stanovíte cíle. Já celkově medicínu vnímám tak, že nemusím mít červený diplom, stačí, když projdu. Teď mě čeká další zkouškové období.
Už víte, jakým směrem se chcete v medicíně ubírat?
Mám za sebou první tři roky, které se věnují především teoretické přípravě - anatomie, histologie, patologie a klinika přichází až se čtvrtým ročníkem, takže pořádně nevím. Ale šel jsem na medicínu s tím, že by mě bavila urgentní medicína, ARO, trošku taková pestrá a stresující práce.
Máte v rodině nějakého lékaře?
Moje maminka pracuje ve zdravotnictví, zaobírá se mikrobiologií, což na mě určitě mělo vliv. Už jako malý jsem si omalovával bakterie místo aut.
Padly vám do hlavy někdy myšlenky, že se studiem seknete a budete péct?
Vůbec nevím, co bude za měsíc, natožpak za půl roku, za rok. Zatím tu otázku nechávám otevřenou.
Kromě cukrařiny, vaření a medicíny se také věnujete kaligrafii…
Tu jsem teď musel trochu omezit. Primárně to byl a je pouze koníček, i když jsem občas dodával některé repliky i do muzeí. Třeba v Armádním muzeu na Žižkově, co se teď nově rekonstruovalo, je replika lékárenského vozu z 18. století, a ten vůz má 60 malovaných šuplíčků a 30 lahviček, které jsem dělal já během zimního semestru, kdy jsem na tom během pitev pracoval asi dva měsíce.
Jak jste se k tomuto koníčku dostal?
Máme takový spolek, kde se každý z nás věnuje určitému řemeslu. Společně pak objíždíme muzea, skanzeny, pořádáme semináře a workshopy a jednou do roka pak probíhá na základně, která se nachází na hradě Šelmberk u Mladé Vožice, odkud pocházím, festival historických řemesel. Já se věnuji historické kuchyni, kdy vždy vezmu recept, který byl napsaný opravdu před těmi 800 lety, a pak na základě něho uvařím znovu daný produkt za pomoci autentického historického náčiní. Do tohoto spolku jsem vstoupil už ve svých 11 letech a po čase mi pak bylo nabídnuto, zda bych se nechtěl věnovat i kaligrafii.
Jak jste se tomuto umění učil?
„Metodou pokus-omyl. Jsou dochované receptury na míchání barev z 15. století a podle nich jsem zkoušel míchat a používat barvy, než jsem se dostal k uspokojivému výsledku. Barvy se dají koupit v podobě pigmentů v jedné rodinné firmě v Německu, část si rovněž vyrábím. Samozřejmě je to specifický a poměrně finančně náročný koníček. Zlatem se většinou nešetří.“
Dá se tímto koníčkem i uživit?
Čas, který na tom strávíte, je extrémně velký a třeba co se týče rukopisů, kterým se věnuji především, tak to vám nikdo nezaplatí. Muzea z 90 % tisknou repliky, které se ručně zlatí a vážou, a i tak se jejich cena pohybuje v řádech statisíců až milionů. Takže je to spíš o tom, že to člověk dělá pro radost. Většina rukopisů vzniká u mě doma, ale mám i přednášky na hradech a zámcích, kde pracuji v autenticky vybavené dílně z přelomu 14. a 15. století.
Jak vlastně takový rukopis vzniká?
Začínáte vyděláním ovčí nebo kozí kůže do podoby pergamenu, poté nanášíte základní podkres, linkujete, píšete, zlatíte, malujete první vrstvu barev a stínujete. Poté svážete jednotlivé složky, přivěsíte dřevěné desky, potáhnete kůží nebo látkou a doplníte kováním.
Jaké další koníčky máte?
Jezdím na koni, když jsem zrovna u rodičů, ale není na to teď čas. Je to naše společná radost s mamkou, která má dokonce svého vlastního koně, já si půjčuji, máme stáj nedaleko domu. Teď je ale realita taková, že když už mám volný čas, tak spím.
Čas na lásku už nezbývá?
Studium medicíny kombinované s pečením je samo o sobě trošku jako celibát a popravdě řečeno, já bych asi nechtěl teď někoho trápit tím, že na něho nebudu mít dostatek času.
IG: Vojtěch Vrtiška
