Jan Pirk: Každý správný mužský by měl umět hrát mariáš

Publikováno 10.05.2021
Již téměř půl století zachraňuje denně lidem životy a z toho je 26 let přednostou celého Kardiocentra IKEMu. Ve svých třiasedmdesáti letech stále podává skvělé výkony na operačním sále, aktivně sportuje, stará se o své veterány. Mimo to si ale kardiochirurg Jan Pirk také rád pochutnává na dobrém pivu, o němž tvrdí, že je to nejlepší iontový nápoj a je velkým milovníkem vína. Až takovým, že má na chatě svůj vlastní vinný sklípek a na podzim by měl s přáteli letět na dovolenou k chilským vinicím.

Spousta lidí tvrdí, jak je alkohol škodlivý. Vy jako kardiochirurg jste milovníkem vína, tak jak to přesně s tím alkoholem je?
Myslím si, že cokoli ve velkém množství, je škodlivé. A naopak řada věcí je v přiměřeném množství příjemná a zdraví prospěšná. A takto je to i s vínem. Víno je starý kulturní nápoj, který obsahuje kromě alkoholu spoustu zdraví prospěšných věcí.

Kolik by ho tedy člověk měl vypít, aby mu posloužilo jako lék?
Určitě bychom neměli víno užívat jako medicínu. Víno můžeme pít, když na něj máme chuť. Rozhodně je třeba lepší, dát si sklenku vína k televizi než pytlík buráků nebo čokolády. Nechtěl bych lidem říkat, jaké množství mají pít, jednoduše, když na něj mám chuť, tak ho budu pít. A je jedno, zda bude červené, bílé nebo růžové, jediné, co radím, tak aby bylo suché.

Dobře, ale někdo může v tuto chvíli říct: Já na něj mám chuť pořád.
To, že má někdo chuť pořád, může být nebezpečné. Ale to je spíše otázka na psychiatra. Někdo pije víno celý život a je jeho konzumentem a z jiného se stane alkoholik. Kdybych měl říct, kolik je přiměřené množství vypitého vína, pak tak cca jedna až dvě skleničky. Zaleží tedy na tom, jak jsou velké, mám tady i takové, které mají litr. (směje se) Myslel jsem samozřejmě dvě až čtyři deci denně.

Pijete i jiný alkohol než víno?
Piju pivo, to zcela určitě. Nejen podle mě, ale i podle dalších odborníků, kteří se tím zabývají, je pivo desítka nejlepší iontovým nápojem po sportovním výkonu. Čili pivo má, když budeme mluvit o zdraví, u člověka zase úplně jiné místo než víno. U piva je nebezpečné jen to, že je to hodně tekutin a hodně cukru. Takže lidé, kteří nemají dostatečný kalorický výdej, tak tloustnou a ti, co nemají v pořádku srdce, ho zase zatěžují moc vodou.

Znamená to, že pro zdraví srdce je lepší víno?
To ano.

Vy upřednostňujete pivo nebo víno?
To nemohu jednoznačně říct. V horkém létě po sportovním výkonu nebo k opékání špekáčků si dám pivo a víno třeba večer.

Kdy jste přišel těmto dvěma mokům na chuť?
Tak s pivem to přišlo dřív. Jako mladý jsem závodně plaval a po tréninku jsme chodili do zdejší hospody. A tehdy nám tam hostinská říkala, že pivo sedmička se může pít od patnácti let, takže jsme si zde vždycky dávali malou černou sedmičku. Vínu jsem pak přišel na chuť až později v dospělosti.

Dokážete již dnes vína rozeznávat dle chuti?
Určitě nerozeznám, z které trati je víno, který je to ročník, ale některá vína jsou tak typická, že je rozeznám. Nicméně taková ta filosofie kolem toho, je zbytečná. On vám nakonec každý vinař řekne, že buď vám chutná, nebo nechutná.

S kým nejraději popíjíte?
Právě že s přáteli a musím říct, že mi to teď strašně vadí a těším se, až se budeme moci zase legálně sejít. Já mám rád lidi, rád si s nimi povídám a rád si s nimi dám tu skleničku. Sice se občas u mě na chatě sejdeme, ale opravdu málo.

Jezdíte na Moravu do sklípků?
Pravidelně! Jezdíme do okolí Hustopečí. Víte, to je životní styl. Je to spousta práce. O vinohrad se musíte starat celý rok a bylo by dobré, kdyby to mladší generace věděla, že se musí člověk starat, aby pak následně mohl popíjet tak lahodný nápoj. A co se týče vína, tak se teď se ženou velmi těšíme na dovolenou v Chile. Už loni jsme si tam totiž s přáteli zaplatili nádhernou dovolenou po chilských vinicích, a protože nic nelétalo, tak to zrušili a cestovní kancelář nám to posunula přesně o rok. Takže na rozhraní listopadu a prosince bychom měli letět.“

Proč zrovna do Chile?
Protože je tam výborné víno a protože jsme tam ještě nikdy nebyli. Vinice tady na Moravě známe dobře, i Tokaj známe, byli jsme i po Evropě, dokonce v Jihoafrické republice, ale v Chile ještě ne.

Snil jste někdy o vlastním vinohradu?
Nesnil, protože tam, kde máme chatu, je pískovec, a to není dobré podloží pro víno. Nicméně máme mikrovinohrad. Celé dvě hlavičky vína. (směje se) Ty máme ale proto, abychom měli u našeho sklípku správnou atmosféru.

Máte vlastní sklípek?
Ano, já se vždycky vytahuju, že mám nejzápadnější moravský sklípek, protože ho mám 35 kilometrů na východ od Prahy a je to skutečně kvelbený sklípek, který mi stavěli moravští vinařští sklepaři. Zrovna příští víkend máme v plánu, že v něm posedíme.

Máte v plánu také nějaký další běžecký závod?
Teď ne, protože nám všechny závody zrušili. Poslední, který se konal v omezeném počtu, byl v listopadu loňského roku. Teď čekáme, kdy se to znovu otevře.

Stále běháte celé maratony?
Ty už ne, protože když ho chcete zaběhnout tak, jak jsem ho běhal, tedy za čas kratší než 3,5 hodiny, tak musíte hodně trénovat. Na to zaprvé nemám čas, za druhé chci taky dělat jiné věci, takže teď už běhám jen půlmaratóny. Krom toho máme ale ještě triatlonový lékařský oddíl Praha. Mimochodem svůj vůbec první triatlon jsme si s kamarády z plavání soukromě uspořádali již v roce 1985. To byl jeden z prvních v Československu. Dnes už jich mám na kontě desítky.

Třeba také Vlkančický triatlon…
Je to tak. Ten už je velkou tradicí triatlonu, jezdí se už přes třicet let. Dneska je to již velká akce, které se účastní 300 lidí. Od dětí až po dospělé, já tam bývám zpravidla nejstarší, takže vždycky dostávám doutník.

Vy kouříte doutníky?
Ne, vůbec ne, já ho vždycky dávám našemu panu řediteli.

Jak ještě jinak sportujete?
Raději se mě zeptejte, jaký sport jsem ještě nedělal.

Tak jaký?
Parašutismus, box a golf. U parašutismu bych se bál, že se zabiju, box je moc surový a golf vyžaduje moc času.

Takže bojové sporty, jako třeba v dnešní době populární MMA, vás neberou?
To je takové to, jak se mlátí hlava nehlava? Nedávno jsme na to s vnukem narazili na internetu a já to považuji za úpadek této společnosti. Je to jako ve starém Římě gladiátorské zápasy. Nevěděli, co roupama, tak dělali toto. Vůbec se mi to nelíbí. A už vůbec nechápu, jak může někdo říkat, že je v tom hluboká filosofie. Zab toho druhýho.

Vedli vás ke sportu rodiče?
Ano, můj dědeček byl velký činovník Sokola, také byl za to za druhé světové války zavřený. Takže sportovní tradice v rodině je.

Předpokládám, že velký výdej energie je i samotná operace. Kolik tak člověk na sále vydá energie?
Víte, že nevím. To mě nikdy nenapadlo měřit. Je to určitá námaha, už jen to, že třeba čtyři hodiny stojíte na místě.

Člověk toho asi také dost vypotí, nebo ne?
Ani ne, protože už máme na sálech klimatizaci. Ale pamatuji si, když jsem začínal v nemocnici v Nymburce, tak když bylo opravdu velké horko, tak si operatéři nechávali na sál přinášet lavory s vodou a stáli při operaci v nich.

Jak často ještě operujete?
Každý den, a protože dneska jsem neoperoval, tak včera jsem měl rovnou dvě operace a zítra znovu operuji.

Jak dlouho byste chtěl být ještě takto pracovně vytížený? Neláká vás takový ten typický důchod, kdy si budete jen dělat něco na zahrádce a mít klid?
Zatím mě moc neláká, i když bych potřeboval mít více času na ten svůj další koníček, kterým jsou veterány. Ty staré stroje vyžadují péči.

Já myslela, že řeknete, že byste potřeboval více času na manželku.
Manželka říká, že je udýchaná, jen co já přijdu do dveří, protože jsem hodně činorodý. (směje se)

Vaše žena také ještě pracuje?
Už ne, je v důchodu, ale jelikož máme sedm vnoučat, tak je babičkou na plný úvazek. Má rozpis, kdy koho kam vede a kdy koho kde vyzvedává.

Neslyšela jsem snad ještě nikdy, že byste byl někdy operován nebo nemocen. Už jste někdy byl na operačním sále jako pacient?
Byl jsem operovaný asi před čtyřiceti lety, když mě zlobila achillovka. A teďka jsem měl těžký ischiadický syndrom a musel jsem dva dny dostávat infuze, než mě to pustilo. Ale jestli chcete pobavit čtenáře, tak jsem jednou tady v nemocnici spal vlastně kvůli zapomnětlivosti. Byl tady totiž večer rozruch a já beru jeden prášek na zvýšený krevní tlak. No a tehdy jsem si ho nechtíc vzal dvakrát. Volal jsem kolegovi, co jsem udělal a on říkal: Hodně se napijte, abyste měl hodně tekutin. Za chvíli volal: Hele, já se bojím, přijeďte a budete spát na monitorovaném lůžku. Takže jsem v nemocnici, jak vidíte, byl, ale ťukám to na dřevo, že nic horšího se zatím nedělo.

Jste známý tím, že nosíte stále motýlka. Kdy jste si motýlky přibral do života a proč?
Nedávno jsme hledali nějaké staré fotky a našel jsem jednu, kde mi bylo asi třináct let, a měl jsem na krku motýlka. Ale skutečně jsem ho začal nosit až po návratu z USA v roce 1984. V Americe byl totiž v nemocnici předepsaný dresscode, museli jsme nosit košili, kravatu a přes to bílý plášť. A to jsem se tam naučil, že jako u nás chodí doktoři oblečený, tak chodí na Západě zřízenci a doktoři s kravatou a košilí. Pak jsem ale zjistil, že když máte plášť rozepnutý, tak je kravata nepraktická. Nakloníte se nad pacienta a hned vám vadí, takže jsem to řešil a nakonec jsem si všiml na fotkách starých profesorů medicíny, že mají všichni motýlky. Tak jsem to zkusil a už mi to zůstalo.

Kolik jich dnes máte?
Strašně moc. Mám je rozdělené do dvou krabic. Jedna je domov důchodců, tam mám motýlky, které už jsou ošoupané a vysloužilé. Já je nevyhazuji a dávám je do tohoto domova důchodců, kde si užívají zasloužený odpočinek. A ta druhá, to je mladá generace, a tam je jich asi 60, možná 100 a ty jsou v aktivní službě.

Nosíte je i v soukromí?
Doma ne. Ale musím vám říct, že já jsem v klubu motýlkářů a vždycky míváme společné sezení v restauraci u Pinkasů, kde někdy máme i školení společenského chování. A jednou jsme se školitele ptali, jak chodí oblečený doma a on povídá: Jak doma? No přece doma chodím tak, jako venku. Já chci být i v rodině elegantní. My tedy doma chodíme v džínách a triku a za kamarády si taky neberu motýlka, ale jinak ho nosím.

Jste příznivcem pravidel etikety?
Snažím se, nevidím nic špatného na tom, podržet ženě kabát, pustit ji do dveří, vzít těžkou tašku. Určitě to není vyjadřování méněcennosti ženy, naopak tím vyjadřuji, že si ji velice vážím. A mrzí mě, že to tak nefunguje u všech mužů. Stejně tak si myslím, že by každý správný mužský měl umět hrát mariáš. (usmívá se)

Proč mariáš?
Protože to patří do české kultury. Já ho vždycky své starší vnuky učím na dovolené v Chorvatsku. My jsme několik let jezdili do Chorvatska na jachty. Ale protože některá vnoučata jsou tak malá, že by to pro ně nemělo smysl, tak moje manželka se svou sestrou, tedy babičky, vymysleli hotel s bungalovama kousek za Splitem. Není to v žádné rušné vesnici, jsou to jen chatičky pod piniemi a mají vlastní pláž. Tam s vnoučaty jezdily a později nás přinutily jezdit také. A s těmi většími vnoučaty to právě bereme jako sportovní kemp, kdy ráno plaveme třeba kilometr, pak běháme a pak je učím ten mariáš.

Jste pro, aby letos Češi vyrazili navzdory pandemii k moři?
Určitě, protože je to prospěšné tělu i duchu. Stejně tak ale všem doporučuji, aby se nechali očkovat.

Loni na jaře jste jako jeden z prvních prodělal covid-19. Nechal jste se očkovat?
Obecná doktrína je, že po třech měsících po prodělání nemoci, ztrácíte protilátky. Nevím, co jsem to prodělal, ale já jsem si teď nechal udělat test na protilátky a mám 107. Pro představu spodní hranice je 12, takže mám zhruba desetinásobek. Proto se teď očkovat nedám, jelikož očkovací látky je málo a dám přednost potřebnějším a já si počkám, až látky bude dost a budou očkováni všichni, kteří nemoc neprodělali. Jak říkám, jsou dvě cesty, buďto to proděláte a máte určitou imunitu, nebo se dáte očkovat.

Zaujalo mě, že jsem vás nedávno viděla v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dal jste se snad na dráhu herce?
To určitě ne. Já jsem do toho šel jen proto, že jsme dlouholetí kamarádi s Petrem Štěpánkem a Zlatkou Adamovskou. Právě oni mě požádali, zda bych s nimi nechtěl hrát v Ordinaci. Ptal jsem se jich, co bych tam měl hrát a oni, že sám sebe. Moc se mi do toho popravdě nechtělo, ale přemlouvali mě, že to bude dobrý. A protože moje žena je ostře proti tomu, abych dával rozhovory, nebo někde vystupoval, tak jsem Petrovi řekl: Víš co, když to dovolí Blanka, tak já tam půjdu a byl jsem přesvědčený, že to nedovolí. Jenže Petr Štěpánek do ní tak dlouho vandroval, až řekla: Víte co, polibte mi šos a dělejte si, co chcete. A Petr mi vítězoslavně zavolal s tím, že to mám dovolené. Tak takhle jsem se k tomu dostal.

Potěšilo vás, že svolila?
Zprvu mě to zaskočilo, ale teď zpětně musím říct, že to byla velmi zajímavá zkušenost. Potkal jsem spoustu fajn lidí a mnohem hlouběji pronikl do herecké profese a před herci hluboce smekám, protože já když jsem tam stál, tak jsem si připadal jako úplný debil. Uvědomil jsem si, jak je to složité řemeslo, spousta práce a že herci vůbec nemají lehký život.

Co vám na herecký výkon řekla rodina?
Vyjádřili se tak nějak všelijak. Někdo říká dobrý, jiný to vidí jako já, že jsem vedle herců vypadal jako amatér. A ženy jsem se raději neptal. (směje se)