S rozpaky jsme souhlasili. Nastal den D a my vyrazili do letňanské Hurricane Factory. Na recepci nás uvítala moc milá slečna, nechala nás podepsat Prohlášení letce o tom, že se cítíme zdrávi a za chvíli si nás už převzal sympatický instruktor. Dal nám kombinézu, helmu a brýle a odvedl nás do konferenční místnosti na školení. Při školení nám řekl spoustu zajímavých věcí o tom, jak se ovládá tělo za volného pádu, jak máme mít ruce, jak nohy a jaké jsou signály, kterými s námi bude komunikovat. Cože? Signály? My se neuslyšíme? Bezva! Aspoň nikdo nebude slyšet, až budu za letu křičet hrůzou!
Instruktor nás ale uklidnil, že vše je bezpečné, že bude po celou dobu letu v tunelu s námi a nenechá nás nikam „uletět“. Pokud budeme chtít, vyveze nás v točivém letu až úplně nahoru, stačí mu ukázat smluvený signál.
Jdeme schodištěm nahoru k větrnému tunelu, kde vyfasujeme špunty do uší, nasadíme si brýle, přilbu a vstupujeme do předletové komory. Na obrazovce vidíme, kdo je právě na řadě. Když přijde řada na mne, instruktor mně pomůže s nalehnutím na vítr v letové komoře a zažívám tak úžasný a nepopsatelný pocit letu. Je to prý stejné, jako pocit, který zažívají zkušení parašutisté při seskoku z letadla. Jen s tím rozdílem, že tady jsme v bezpečí a nemusíme se bát, že se neotevře padák. Všichni jsme si užili své lety a úsměv na tváři nám držel ještě několik hodin po letu.
Když jsme odlétali naše časy, vybrali jsme si ještě ty nejpovedenější fotografie z letu a šli znovu do druhého patra budovy, tentokrát do restaurace Hurricane Factory. Restaurace je prosklená, a my si tak mohli vyprávět o našich zážitcích u dobré večeře a sledovat přitom letce z další skupiny. Byl to nevšední den a celý náš tým na něj vzpomíná ještě několik měsíců poté.
