Holka s bucket listem Lucie Kutrová: Po návratu z Pacifické hřebenovky jsem spala na zahradě. Chyběl mi nekomfort!

Publikováno 08.07.2021
Jmenuji se Lucie. Lucie postrach ulice. Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá. Nebo tak nějak. Mé šťastné číslo je 12. Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje - píše na úvod Lucie Kutrová nebo-li holka s bucket listem na svém blogu, která ve svých dvaceti letech od základu překopala celý svůj život. Napsala si svůj seznam věcí, které si hodlá splnit, než zemře. Dnes už má téměř všechna původní přání odškrtnuta jako splněná, ovšem připisuje další. Jedním z těch nejnáročnějších bylo zdolání Pacifické hřebenovky, cesty dlouhé bezmála 4300 kilometrů.

Jak přesně se stalo, že ses jednoho dne rozhodla změnit naprosto od základu svůj dosavadní život?
Bylo něco málo po dvanácté hodině odpoledne, když jsem se jako čerstvě dvacetiletá probudila s kocovinou, rozmazaným make-upem a pár modřinami po těle. Nemohla jsem se hýbat a vzpomenout si, jak jsem se dostala do postele. Tohle nebyla první divoká noc. Zírala jsem do zrcadla a byla jsem si jistá, že tahle noc ale byla poslední. Do té doby jsem totiž kromě školy chodila jen na diskotéky, do barů a na nákupy. To byl můj smysl života, neměla jsem žádné koníčky. Pro mě i vylézt na kopec, který má pár metrů, bylo něco neskutečného. To osudové odpoledne jsem si ale slíbila, že přestanu pít alkohol, vydělané peníze budu utrácet za smysluplnější věci, než jsou divoké párty, a napsala si na papír tři věci, které bych si chtěla splnit: naučit se anglicky, zaběhnout půlmaraton a jet do Austrálie. Hned ten den jsem si jela koupit učebnice angličtiny a šla si večer zaběhat.

Předpokládám, že jako netrénovanému člověku ti to muselo dát dost zabrat?
To tedy. Zadýchaná, ale se skvělým pocitem jsem doběhla zpátky. Můj pocit mi říkal, že jsem dobrá. Určitě jsem zaběhla půlku půlmaratonu! Moje aplikace říkala něco jiného. 2 km. A málem mě to zabilo.

Nicméně, ve tvém bucket listu máš půlmaratón splněný, takže jsi ho zaběhla?
Ano, nakonec se mi to podařilo, zároveň jsem se naučila anglicky a i do té Austrálie jsem odjela.

Na jak dlouho?
Odjela jsem na půl roku s tím, že si tam najdu práci a budu studovat na sportovní škole. Měla jsem vytištěné životopisy a ty jsem roznášela po různých podnicích. Jako první práci jsem měla umývání nádobí, ale vzhledem k mé nešikovnosti to nebylo úplně pro mě. Pak se mi ale jednoho dne na základě inzerátů na internetu ozval pán s nabídkou práce v restauraci. Byla to korejská restaurace, kde chtěli mít personál namíchaný z různých zemí. Byli tam Brazilci, Španělka, Polák, Japonka a tak dále. Přišla jsem na pohovor na servírku s velkým nadšením, měla jsem naučené fráze k pohovoru. Když na mě ale začal manažer mluvit, nerozuměla jsem mu ani slovo.

Vzali tě?
Vůbec jsem tomu nevěřila, že by mě bez angličtiny přijali, ale zavolal mi ten pán z pohovoru, Jeremy se jmenoval, že jsem přijata. Dosadil mě na pozici food runner – člověk, co jen běhá s jídlem. Mojí náplní práce bylo donést jídlo na stůl a povídat si s lidmi. To pro mě byla zkušenost k nezaplacení, nejen že jsem měla dobrý plat, ale zároveň jsem se učila anglicky. Všichni věděli, že s angličtinou bojuji, tak mě v jednom kuse opravovali. A k tomu jsem si pak ještě vzala brigádu v hotelu, kde jsem uklízela pokoje.

Kolik peněz sis v Austrálii vydělala? Neutratila jsi hned všechno?
Život v Austrálii je samozřejmě hodně nákladný, ale já mám vždycky hrozné štěstí na skvělé lidi, takže jsem si našla vcelku levné ubytování, stravovala jsem se v práci a většinu peněz jsem zvládala ušetřit. Spořila jsem si na cestování a docela dlouho mi tyto úspory vydržely.

Co vím, tak se ti tam tak zalíbilo, že sis pobyt o půl roku prodloužila.
Přesně tak a díky tomu jsem tam zažila mimo jiné i Vánoce, které byly úžasné. Vánoce na pláži! Když jsem jim řekla, co my jíme na Vánoce, tak si mysleli, že je Česko hrozně chudá země. Oni tam měli obrovské rauty a neslavila to jen jedna rodina, ale i spousta kamarádů. Přibrala jsem tam asi 12 kilo, to jejich jídlo mi hrozně chutnalo.

Dala sis i klokana? Jaký byl?
Jasně, klokaní burgery jsou lahůdka. Hlavně je to levné maso, takže na většině barbecue klokan nechyběl.

Jaký byl návrat domů?
Padl na mě totální splín, stýskalo se mi. Dodělala jsem si bakaláře na Vysoké škole ekonomické a odjela do Vietnamu. A pak táta, když mě viděl, přišel s nápadem, že pojedeme na hory. Já jsem do té doby vůbec po horách nechodila. Jezdili jsme jen lyžovat a v létě do hotelů k moři. No ale vyrazili jsme a najednou jsem byla jako v sedmém nebi, strašně se mi na těch horách zalíbilo. Byla to láska na první pohled. Hned jsem si na bucket list napsala, že chci vylézt horu vyšší než 2000 metrů.

Což už sis také splnila?
Je to tak, po čase jsem odjela do Švýcarska, kde jsem ty dva tisíce překonala. Ale jakmile jsem byla na vrcholu, přišlo mi to najednou málo. A přesně tím to začalo. Moje cíle se začaly stupňovat, až jsem si nakonec zapsala do bucket listu, že chci vylézt na Mont Blanc. Myslela jsem si, že je to cíl, který nikdy nepokořím. A ono jo. 1. srpna 2019 jsme ho s tátou zdolali, já s obrovským problémem, a táta s prstem v nosu.

Co následovalo poté?
Byla jsem ještě na kratší cestě na Srí Lance, a tam mi jedna slečna začala básnit o Svatojakubské cestě. Já vůbec netušila, co to je. Našla jsem si tuto trasu na internetu a říkala jsem si: Jaký magor by chtěl jít 800 kilometrů pěšky? To ti lidé jako nemají auto nebo nemají jiný smysl života?

Očividně jsi v tom smysl nakonec našla, jelikož Svatojakubská pouť je jedním z trailů v tvé právě vydané knize…
Ano, našla. Byly to prázdniny 2017 a já jsem se rozmýšlela, co budu dělat. Vzpomněla jsem si na tu holku, co mi o té pouti básnila a řekla jsem si, že tomu dám šanci. Vzala jsem si růžové boty, protože razím heslo: Pokud si vezmeš růžový boty, dojdeš klidně až na konec světa a šla jsem. Až na puchýře z těch mých pitomých růžových bot to bylo něco krásného. Zažila jsem během těch 25 dní tolik zážitků a potkala tolik skvělých lidí, že když jsem došla do cíle, zastesklo se mi. A právě tehdy padl nápad, že si na bucket list napíšu Pacifickou hřebenovku.

To není zrovna malý cíl, přeci jen je to cesta dlouhá bezmála 4300 km. Jde se od hranic Mexika po Kanadu. Jak se nakonec stalo, že ses na ni skutečně vydala?
Když si něco naplánuju, tak to zkrachuje. Tehdy jsem si dodělávala v Kanadě školu, a když jsem se měla vrátit do Česka, moc se mi nechtělo. Podívala jsem se na bucket list a všimla si Pacifické hřebenovky. No a z Kanady do USA je to kousek, takže bylo jasno.

Vždyť jsi neměla žádné vybavení na cestu, nebo ano?
Stan, spacák, karimatku, batoh atd. jsem si objednala na hranice USA s Mexikem, kde je dům, v němž se může člověk tři dny připravovat na náročnou cestu, a odkud se na Pacifickou hřebenovku vyráží. Právě tady jsem se pak snažila sbalit si všechny ty objednané věci do batůžku. Plus jsem ty tři dny sháněla jídlo na cestu, a pak jsem na ty všechny věci koukala a snažila se vyhodnotit, co si vzít a co ne. Dopadlo to tak, že jsem si vzala všechno.

Kolik vážila tvoje krosna?
Na začátku asi 27 kilo. Pak jsem se tedy snažila aspoň něčeho zbavit, takže jsem odložila nějaké oblečení, které jsem nepotřebovala a po cestě jsem ještě třeba odhodila kompas nebo nějaké jídlo, kterého jsem tahala zbytečně moc. Ale jelikož mám hroznou oblibu ve sbírání kamínků, tak jsem sbírala kameny ve tvaru srdíčka a to tu váhu batohu zase doplňovalo. Takže se dá říct, že jsem celou dobu táhla těch cca 27 kilo.

To je docela dobrá nálož. Jak vypadal tvůj start cesty, který se uskutečnil 26. dubna 2018?
Vyrazila jsem takřka nepřipravená. Lidé si tam na mě vsázeli, jestli chcípnu za dva dny nebo za týden. Moc jsem si tuhle šílenost nepromyslela. Taky jsem si téměř denně říkala, že jedu domů, že končím, protože už to prostě nedám. Vždycky byla jedna chvíle, kdy mě bolely nohy, všechno mě štvalo, štípali mě komáři, neměla jsem jídlo, spadla jsem do řeky, rozsekla jsem si nohu, napadly mě včely, potkala jsem medvěda, na nohu mi zaútočil chřestýš, nebo jsem měla hlad. Říká se tomu hiker hunger, neukojitelný pocit hladu. Máš chuť sníst úplně všechny zásoby, ale nemůžeš, protože si jídlo rozpočítáváš na dny. Kdykoliv jsem pak došla do města, snědla jsem naprosto všechno. Hamburger jsem zapíjela mléčným koktejlem, hranolky jsem máčela ve zmrzlině, celé jsem to zapíjela colou a další prasárny. Mekáč byl pro mě mekka.“

Asi tě netrápilo, že bys po tom přibrala, když jsi denně nachodila desítky kilometrů?
Než jsem na Pacifickou hřebenovku vyrazila, dokonce jsem cíleně přibrala jedenáct kilogramů, protože jsem věděla, že zhubnu. Mnoho holek skončilo jen proto, že neměly sílu a jejich organismus zkolaboval. Na začátku cesty jsem měla 74 kilo, těsně před koncem 48. Zhubla jsem více než dvacet kilo. Denně jsem nachodila třicet i padesát kilometrů a tělo při takové zátěži strašně rychle spaluje.

Co z těch věcí pro tebe bylo na cestě nejtěžší?
Komáři! Je tam období asi dvou týdnů, kdy se vyrojí miliony komárů. Jdeš se síťkou na obličeji, máš tisíce šťípanců, nemůžeš pomalu ani zastavit a odpočinout si. Večer se zavřeš do stanu a stejně ti tam bzučí komáři. To pro mě byla velká krize. Ten zvuk mě doslova doháněl k šílenství.

24. září, po 151 dnech, kdy jsi spala v přírodě, nemohla se pořádně umýt ani najíst, ses ocitla v cíli – na kanadských hranicích. Jaký to byl pocit?
Stála jsem tam a byla jsem smutná, protože jsem si říkala: Teď to končí a já budu muset do reality. Jako když čteš knížku, která tě strašně baví, a ty ji nechceš dočíst. Po cestě jsem si uvědomila, jak málo potřebuje člověk ke štěstí. Stačil mi jeden batoh, pár přátel a uvědomění si, jak moc bohatá jsem. Vidím, slyším, můžu mluvit, mám všechny končetiny, můžu cestovat a mám báječnou rodinu. A to není málo.

Jaký pak byl návrat domů do reality?
Vrátila jsem se domů k rodičům na Karvinsko a nastala depka. Miluju Česko, ale vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem nešťastná. Spala jsem na zahradě, protože jsem nedokázala usnout v posteli. Mně chybělo i to dřepění u stromu, nevážila jsem si toho, že si můžu sednout na záchod. Chyběly mi zážitky, výhledy a nekomfort. Když to táta viděl, tak si vzal dovolenou a odjel se mnou na Slovensko do hor. To mi moc pomohlo. Pak jsme se ale vrátili. A zase to na mě padlo. No a potom přišla rána z nebes. Napsala mi paní z vydavatelství s tím, že četla můj blog a nabídla mi vydání knihy. Naprosto jsem se pro to nadchla, začala jsem psát, dělat přednášky a před dvěma lety vyšla má první kniha 151 dní Pacifickou hřebenovkou.

Nedávno sis také pořídila čtyřnohého parťáka na cesty – sibiřského huskyho Marvela...
Bylo to v době, kdy jsem byla nešťastná po návratu z Pacifické hřebenovky. Neměla jsem nikoho, kdo by se mnou chtěl chodit na hory, a tak jsem si pořídila a vycepovala parťáka, který mě všude doprovází. Můj pes má svůj vlastní bucket list, je ředitelem jeho neziskové oraganizace Pomáhej s Marvelem, a dokonce píše knihu.

Teď ti právě vyšla tvá druhá kniha, která obsahuje dvanáct krátkých cest po Evropě…
Ano, jsou to traily, které jsem prošla buďto sama, s rodinnými příslušníky, kamarády a s Marvelem. Je to knížka, která je podobná té o Pacifické hřebenovce, ale protože chápu, že ne každý si může vzít dovolenou na půl roku, aby si ji prošel, tak jsem chtěla napsat něco, kde lidem poskytnu nápady, jak si takový trail vyzkoušet aspoň na dva, tři, čtyři dny.

Jak dlouho ti trvalo psát tuto knihu?
Ona ta knížka je vesměs napsaná, protože na každém trailu si vždycky večer sednu a udělám si poznámky z celého dne. Ta knížka má stejnou osnovu jako Pacifická hřebenovka, je sepsaná po dnech. A potom vždycky na podzim to všechno vezmu a hodím to do wordu, dám tomu formu, dopíšu tam něco, na co si ještě vzpomenu, a je hotovo.

A další tedy píše Marvel?
Je to tak, bude to 151 rad, jak jsem si vychoval paničku. Přijde mi, že by některým lidem mohla otevřít oči a ukázat jim, že pes není přítěž, ale právě naopak obrovské obohacení. Já už si bez něj nedokážu své cesty představit, tak bychom chtěli v naší další knize ukázat lidem, jak na to. Teda … Marvel by to chtěl všechno ukázat.

Proč 151?
Tohle tajemství je vyjasněno v knížce. (usmívá se)

Stále si píšete s Marvelem bucket list. Co jste si v nedávné době kromě knih splnili?
S Marvelem jsme před pár dny zaběhli naše první psí závody, kdy jsme na trase 6,5 km museli zvládnout 22 překážek. Marvel si to moc užil. Zřídili jsme si neziskovou organizaci a chtěli bychom čtyřnohým parťákům udělat trochu lepší život, takže teď plánujeme velké projekty na podporu útulků. V říjnu jedeme na čtyři týdny do Norska a dále uvidíme, co nám život přinese.

Kde na to bereš peníze?
Zatím mi stačí ty peníze, které mi vydělají knížky a přednášky. Ale ono na ty cesty moc peněz potřeba není. Jediné, co si platíš, je jídlo, co si neseš v batohu a za sedm dní na horách jinak moc peněz neutratíš. Tisícovku za jídlo a benzín tam a zpět, nebo vlak. Takže podle destinace, tě třeba i deset dní trailu, vyjde na 3000 korun. Věřím, že některé lidi stojí víc, když jdou v Praze na akci.

A co nějaký osobní život, přítel a rodina?
Já mám Marvela, ten neodmlouvá a nekecá mi do ničeho. Je to parťák. Na mém soukromém bucket listu mám samozřejmě milujícího manžela, dvě vlastní děti, jedno adoptované, dva huskouny, chatu v horách a kočku jménem Rizotka, ale na to je ještě čas. Zatím jsme totiž s Marvelem nepotkali nikoho, kdo by do naší smečky zapadl. A tyhle věci se nedají uspěchat.