Foto: Pavla Hartmanová
Na tenhle stand-up si raději sedněte. Přicházejí: Lucie Macháčková (Luc) – dynamická s brilatním nadhledem vypráví příběhy plné života, Kateřina Hašková (Kat) – neřízená střela plná energie a čerstvé dávky chaosu, Alena Doláková – vyvážená esence ženskosti, jemná i pořádně štiplavá.
Lucie napsala „Historky z Tinderu“ 1 a 2 a „Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala“, které společně s Kateřinou a Alenou proměnily do komediálního projektu. Jedinečným způsobem reflektují seznamování a vztahy v digitální době. Jejich show nabízí upřímné, vtipné a často nečekané pohledy na radosti i peripetie randění v moderním světě. S lehkostí a špetkou ironie odhalují, co všechno se skrývá za obrazovkami mobilů a baví publikum autentickými příběhy plnými humoru i emocí.
Jste ženy 21. století. Chcete mít život, humor, kariéru, práci, lásku – a všechny tyhle věci najednou. Není váš mozek občas jako open space? V jednom koutě ladíte scénář na stand-up, v druhém vymýšlíte vtip o svém ex, z dalšího se ozývá nezaplacená faktura, mezi tím běží nákupní seznam a do toho přemýšlíte, co znamená ta křeč v levém lýtku po vystoupení.
Lucie: Open space je vlastně docela dobrá metafora. Tak to fakt v hlavě mám – a zároveň si myslím, že je to špatně. Je to těžké. A do toho je součástí toho prostoru ještě dítě. Dělám toho hodně a často narážím na hranice, ale změnit to je složitý – prakticky, i mentálně. Mám prostě hyperaktivní nastavení. Snažím se aspoň o soustředění. Když jsem s dítětem, vyčítám si, že mi stojí práce. Když pracuju, mám výčitky, že bych měla být s dítětem. Klasický mindset pracující mámy. A je to sakra náročný.
Alena: Já tomu říkám, že mám otevřených spoustu tabs (karet jako v Chromu_pozn. redaktora) – a nevím, z které mi hraje hudba. Ale poslední měsíce se snažím být víc offline. Zpomaluju, abych mohla zrychlit, protože jsem jela v tempu, ve kterém jsem si vůbec nestihla nic užít. Teď se snažím mluvit se svými 'spolupracovníky v hlavě' jednotlivě. Ne být jenom jeden přetíženej balík dohromady. To všechno počká. A já to chci konečně zažít vědomě.
Kateřina: Můj život je chaos, kterému se snažím dávat pořádek. V tom svém open space si buduju místnosti – telefonní budku, gauč na odpočinek, místnost na svačinku. Rozhodně nemám pocit, že bych toho dělala málo – spíš naopak. Ale na rozdíl od holek jsem přirozeně líná. Věci u mě jedou samospádem, teď se učím plánovat, psát si, dávat si řád. Ale ta doba mě vyčerpává. Vidím video, které má tisíce lajků, a pak to svoje, které jsem si vysoustružila – a nějakej pán mi k tomu napíše: ‚Běž si zaběhat, jo?‘ To člověku fakt nepřidá.
Jak jste se propojily? Byly jste nejdřív kolegyně a pak kamarádky nebo naopak?
Kateřina: My jsme se nejdřív poznaly s Luc už před deseti lety a nějak se to spojilo. Stand-up byl tehdy hodně mužský svět. Bylo tam hodně chlapů. Potkaly jsme se v Underground Comedy a mě napadlo, že nechci být úplně závislá na tom, kdo mi dá kšeft. Říkala jsem si, že udělám něco s holkama. Jednu jsem našla, napsala jí a ona řekla jo. Rozjel se takovej kolotoč Koko Comedy, ještě s naší třetí parťačkou, která se pak ale soustředila na rodinu, tak to trochu vyšumělo. No a pak jsme potkaly Alenku a všechno se obnovilo.
Lucie: My jsme se s Alenkou znaly z JAMU, kde ona studovala herectví a já scenáristiku, ale vlastně jsme o sobě jen věděly. Pak za covidu jsem dělala nějaký projekt a Alenku jsem do toho zatáhla jako performerku. Ten projekt nakonec nebyl, ale spojení už bylo navázané. Aleno, dopověz si to, ať si to předáme štafetově.
Alena: Potom jsi měla ten křest knihy, kam jsi mě pozvala, ještě s dalšíma ženama. A bylo to hrozně hezký a tam jsi vymyslela, že uděláš nějakej stand-upovej večer k tý tvý knížce. A tak se stalo, že jsme všechny tři v jeden večer dělaly stand-up a na to se pak navázalo. Lucie byla takovej balíček dva v jednom.
Jak dlouho spolu v téhle trojici fugujete?
Alena: Dva roky?
Kateřina: Já nevím. Myslím, že tři Luc knížky?
Alena: Dva roky a tři Lucie knížky.
Lucie: Křest mojí první knížky historky z Tinderu byl v roce 2022.
Ženy, co si myslíte o tvrzení, že když je žena vtipná, muži se začínají potit?
Alena: Mám jinou zkušenost, říkají mi, že nejsem misska, ale svou vtipností to doháním. A mám pocit, že to chlapi mají rádi. Ženský to maj rády, a všichni mají rádi, když jsou lidi vtipný.
Kateřina: Hodně záleží na tom, jací muži to jsou. Humor dost souvisí s inteligencí. Je mi skoro hloupý to rozdělovat na muže a ženy. Pokud se budeme držet stereotypů, chytré chlapy to urážet nebude, a dementa urazí všechno.
Lucie: Jo, to asi platí, co říká Kat. Já si taky myslím, že záleží na tématech. Když dělám stand-up o chlapcích na seznamkách nebo o mužským přirození, spousta chlapů si to vezme osobně, jako útok na ně. A pak mi píšou komentáře na Instagramu, že s takovou ženskou by opravdu nechtěli nic mít. Jen k tomu použijí ostřejší slova.
Kateřina: To je pravda. Nejvíc zhlédnutí mám na Instagramu na reelsku, kde si dělám srandu z ustupující mužské erekce v pokročilém věku. A tam se pánové ozývají a jdou mě svými komentáři urážet. Je to přesně, jak říká Lucie – oni si to berou osobně. Asi potrefené husy.
Někteří lidé si myslí, že stand-up je ryze mužská disciplína, že ženy si do něj jen zlehka otvírají dveře. Jaké klišé spojené s ženským humorem byste chtěly vymýtit? Nebo už se to vytrácí?
Alena: Mně přijde, že vzít si mikrofon a mluvit o svých bolístkách je ženská věc. Možná by spíš oni měli mlčet a jít sekat dřevo a být pořádný chlapi a nestěžovat si do mikrofonu.
Kateřina: Miluji to! To je skvělý! Myslím si, že s rozvojem internetu se to hodně setřelo. I když samozřejmě online je to trochu něco jiný než naživo, tady v Česku je spousta holek, co do toho jdou s velkou odvahou. A mě překvapuje, jak jsou odvážné v tématech – jsou fakt ostrý, a občas se i já trochu stydím, ale to je můj problém. Dřív se o některých věcech nemluvilo, protože to pro holku nebylo vhodný téma. Dneska si myslím, že se toho holky vůbec nebojej.
Jaká jsou pro vás témata, do kterých byste nešly? Nebo jinak – která byste osobně nechtěly zpracovat, ale zároveň obdivujete odvahu kolegyň, které je berou?
Lucie: Nebudu mluvit za holky, ale já o tom tak neuvažuji. Když je nějaké téma, o kterém chci mluvit, tak si ho nezcenzuruju a prostě mluvím. Každá z nás si vybírá to svoje. Když jsem začínala, byla jsem ostřejší, teď se snažím sprostejma slovama šetřit. Hrozně obdivuju třeba britského komika Michaela McIntyreho – je jeden z nejslavnějších a nejlépe vydělávajících komiků, a přitom vůbec nemluví sprostě a nevyužívá sprostá témata. Mluví o běžných věcech, a to mě baví. Pardon, jestli někoho neurazím, ale není umění udělat fekální vtip o svým blití. Mě zajímá humor, který najde vtip v malých, obyčejných věcech.
Vrátím se k vašim začátkům. Na prvním vystoupení jste mluvily o svém příběhu, nebo jste si ho vypůjčily? Třeba něco jako „žena přistoupí k muži a…“?
Kateřina: Já začnu. Mluvila jsem o práci v půjčovně kostýmů, kde jsem fakt pracovala. Takže to byl můj příběh. V zásadě většina věcí, o kterých mluvím, jsou moje vlastní zkušenosti. Nejsem moc dobrá herečka, ale naštěstí se mi děje dost divných věcí. (směje se)
Alena: Já jsem ke stand-upu přišla v Americe, kde jsem si hrála na to, že jsem ruská prostitutka, co se přijela do Hollywoodu proslavit. Hrála jsem, že mám silný ruský akcent a dělala si srandu ze své profese. Jela jsem tam za štěstím, a tím jsem si nějak řešila ten obrovský tlak, emoce a stýskání po domově. Takže můj první příběh byl skrz postavu, protože já jsem herečka.
Lucie: Vůbec nechápu, jak by to mohlo být jinak než vlastní. Autenticita je v stand-upu velmi důležitá. Moje první vystoupení bylo o tom, jak neřídím a nemám řidičák – což je doposud pravda. Ale ještě chci říct, že autenticita neznamená, že všechno vyprávíte slovo od slova tak, jak se to stalo. Samozřejmě některé věci upravíte. Jinak by to bylo k nesnesení, život je občas fakt nudnej. Musíte to nějak dramaturgicky zpracovat, aby to mělo spád a divákům to dalo smysl.
Jak probíhá příprava scénáře? Co vám při psaní vyhovuje? Jste organizované?
Alena: Já mám nejradši tlak a deadline. Když jsme dělaly Historky z Tinderu a pak Svatební historky, měla jsem třeba měsíc na napsání půlhodiny materiálu – a to je ideál. V tu chvíli jsem výkonná. Jinak neudělám vůbec nic, protože dělám dalších 160 jiných věcí.
Lucie: Mám to dost podobně. „Co nemá deadline, jako by nebylo. Taky potřebuji ten bič, jinak se nic nehýbe.
Kateřina: Lucie má fakt hodně deadlinů, ta to má rozjetý. Já funguju taky na deadline – to je takový celoživotní režim s mým chaosem. Ale musím říct, že mě hrozně baví ty momenty, kdy jsem v dobrém psychickém rozpoložení, přijdu si vtipná sama sobě, začnu psát a říkám si: Tohle je geniální! No… a pak si to druhý den přečtu a už to tak geniální není. (smích)
A na kom své vtipy testujete? Kdo je váš první divák?
Všechny se shodují – nejlepší je vyzkoušet si to na open micu, před reálným publikem.
Kateřina: Což ovšem neznamená, že když to funguje tam, že to bude fungovat i jinde.
Lucie: Rodina nemá smysl. Vy musíte vylézt na to bitevní pole ať už na open mic nebo reálnou show. A prostě to tam napálit.
Alena: Já jsem si to dřív zkoušela na spolubydlící, na ségře… a vlastně to dělám pořád. Já jsem hrozný šprt. I když vypadám jako free člověk, co mu to tak jako padá do klína, pravda je, že já si to říkám a opakuju až obsesivně. Vystupujeme s Historkama už dva roky a já musím být vždy extrémně připravená. A vlastně si říkám, že to není vždycky dobře. Někdy ty nejlepší momenty vznikají až v tom flow. Třeba Kat má přesně tohle – že jí na jevišti vznikají nový věci.
Kateřina: No jo, ale to je taky tím, že já si prd pamatuju. Ty máš ten vytrénovanej hereckej mozek, ty se umíš naučit text. Já chci, ale vždycky mi něco vypadne. A pak improvizuju.
Alena: No a to je přesně to, co bych si jednou chtěla dovolit. Být jako ty. Ale zatím jsem prostě šprťák.
Chci vyrazit poprvé na stand-up. Na co se mám připravit? Dejte mi prosím praktický mininávod pro nováčky.
Kateřina: Na to přesně odpoví Lucie. Ta ho má.
Lucie: Já mám takový svůj warm-up, kdy lidem na začátku vysvětlím, jak se na stand-upu chovat. Když je něco vtipné, máte se smát nahlas – protože nás to doslova dobíjí. Když se nesmějete, začneme být nervózní, že to nebylo dobré, a pomalu se hroutíme. A pak za námi přijdete a řeknete, že to bylo super, jen že jste se smáli 'uvnitř'. No jo... to ale nefunguje.
Dokážete si představit první rande na stand-upu?
Lucie: Párkrát se to opravdu stalo – třeba na našich Historkách z Tinderu. Když se během show bavíme s publikem, zjistíme, že tam někdo sedí na prvním rande. A je to vtipné. Říká se, že lidé, kteří se smějou stejným věcem, spolu zestárnou. Ten společný smysl pro humor je hrozně důležitý. Na stand-upu hned uvidíte, jestli se ten týpek směje tomu samému co vy – a to je docela dobrá premise. (Alena i Kateřina souhlasí a přikyvují.)
Jaká jsou Vaše pravidla při randění? Například: „V pondělí nikam nechodím. Kafe až ve středu 15 minut od domu. Pusa po druhé skleničce.“ Máte také nějaká podobná pravidla nebo rituály?
Kateřina: No já už teď nerandím, protože mému chlapci by to asi vadilo. Ale pro potřeby stand-upu si samozřejmě občas půjčím něco z dob, kdy jsem randila
Alena: Já moc nerandím. Ale teď jsem si dala za úkol, že začnu – sbírám totiž historky z Tinderu. V minulosti jsem totiž vždycky s každým svým chlapcem rovnou začala bydlet. Žádný takový americký styl randění: že mě vyzvedne na večeři, pak pusa na třetím rande... Já jsem byla vždycky spíš spontánní. A teď chci randit tímhletím způsobem a nebejt tak spontánní.
Lucie: Já už taky nejsem na seznamkách.
Randíte a stále nepřichází ten pravý? Obrátily jste se někdy na hvězdy nebo kartářku?
Lucie (smíchy se neudrží): Nebyla to úplně kartářka, spíš taková astro-ezo žena, ke které chodí moje dobrá kamarádka. No a já jsem se u ní taky jednou ocitla, asi před rokem. Ptala jsem se jí, kdy teda přijde nějaký ten muž. A ona říká: 2025 ho nevidím. 2026 ho nevidím… ale 2027! To bude rok! Takže teď sedím doma, nikam nechodím, s nikým se nebavím a jen si stříhám metr do 2027.
Kateřina (s úsměvem dodává): Lucie teď přijde na rande a hned se ptá: Hele, co děláš v roce 2027?
Alena: No podle hvězd mám od září minulého roku žít nejlepší život na světě. A víš co? Já ho fakt žiju! Já na tyhle věci věřím. Mám doma tarotové karty, s kamarádkami si vykládáme, manifestujeme... a vlastně mám pocit, že to funguje. Ale že bych šla někam a nechala si říct, kdy přesně přijde ten pravý – na to moc nejsem. Myslím, že lásce musí člověk jít aspoň trochu naproti. Třeba tím, že opravdu začne chodit na ta rande.
Jakou vlastnost by měl mít ten váš pravý muž?
Lucie (bez váhání vypálí): Tep! (Všechny propukneme ve smích.)
Lucie: A smysl pro humor. Ale záleží, jak hluboko o tom chceme mluvit. Neměl by být debil. Měl by umět psát česky. Do jistý míry spolehlivý. S tím humorem se dá zvládnout spousta věcí líp. A hlavně – láska.
Alena: Já to neberu podle vlastností. Měl by to bejt ten pravej. A ten už je podle mých karet na cestě. Tam se nedá mluvit o tom, jaký má být – je to o energii. O tom, že se známe z minulých životů.
Lucie: Ono se pořád skloňuje charisma a já jsem přišla na to, co to je. Smysl pro humor a peníze. Takže já potřebuji muže, co má smysl pro humor a peníze a …rok 2027 - tadááá!
Možná jsme si kdysi mysleli, že stand-up je mužský svět. Tahle trojice žen – Lucie, Kateřina, Alena – ho však bere útokem s osobitým, ostrým a někdy i sprostým stylem, který je vždycky autentický. Mluví o lásce, randění, kartách i chlapech. Přitom dokazují, že humor je silná zbraň i lék. A jestli máte pocit, že vás nikdo nechápe? Možná jste to jen ještě nezkusili říct do mikrofonu.
