Ptala se Helena Volfová, *S Markusem se známe, proto si v rozhovoru tykáme.
Co Ti dnes udělalo radost?
Dnes mi udělalo radost, že jsem se byl podívat na místě, kde budeme dělat premiéru Zrádců a vypadá to tam krásně. Od rána přemejšlím nad tím, co se tam bude odehrávat, a to je fáze, která mě baví.
Nebude to stejná lokace jako byla jednička nebo dvojka?
Pokaždý je to jiný. Teď už víme, kde bude první díl a kde bude poslední. Myslím, že když se to povede, tak to bude mít stoupající tendenci.
Znamená to tedy, že děláš i tyhle Zrádce? Někde proběhla informace, že zvažuješ, jestli budeš dál pokračovat.
Podepsal jsem u třetího dílu smlouvu, která mě aspoň na další tři roky zavazuje ke Zrádcům. Po téhle sérii mě čekají ještě další dvě.
Všechno se to točí v okolí Prahy? Nebo je nějaká změna?
Zrádci se odehrávají všechny na jednom místě. Je to Křivoklát a nejbližší okolí.
Jakou dohodu jste měli, případně máte, s NPÚ (Národní památkový úřad)?
Dohodu máme. Je to státní hrad a s tím je spojených spoustu věcí. I proto musíme točit vždycky před Velikonocema. Pak už je to bráno jako hlavní sezóna a už ten hrad patří lidem. Nemůžou ho zavřít na tak dlouho.
Tím pádem víš, do jakého režimu a termínu se máš trefit.
Ano. Dokud to bude státní, tak to bude zhruba vždycky ve stejnou dobu.
Co Ti nahrává více? Chtěl bys točit v jiném ročním období, kvůli počasí a světlu? Nebo Ti tahleta temnota přechodu zimy do jara, kdy jsou rána ještě šedivá a krajina má v sobě určitou syrovost a pochmurnost, vyhovuje?
Ta ponurost nám do tý stylizace docela sedí. Výsledek bejvá dobrej. Na druhou stranu nás to omezuje v tom, že nemůžeme dělat třeba větší mise, protože je prostě strašná klendra (pozn. zima). I pro štáb a hráče je to hrozně náročný. Ten hrad se v podstatě nedá vytopit, takže člověku je pořád zima. Od rána do noci, a ještě když točíme nočky (pozn. noční natáčení). Je to fakt extrémní. Teploty někdy padají pod nulu, takže to většinou všichni odmarodí. Hráči i štáb. A tím, jak jsme tam dlouho, tak se stihnou i vyléčit, a pak znovu onemocnět.
A to vše během dvou týdnů?
Jo.
To je velmi intenzivní.
Ano. No s přípravama jsou to tři tejdny, kdy ten hrad obýváme.
Co si myslíš, že kamera dělá s těmi lidmi? Dává jim prostor zazářit, nebo jim to naopak něco bere?
Tenhle formát je v tomhle fakt unikátní. Ta hra je tak intenzivní a kulisa tak silná, že během jednoho, dvou dnů lidi úplně zapomenou, že tam nějakej štáb je. Vůbec nevnímají kamery. A i kameramani mají pravidlo, nesmí navazovat oční kontakt, často chodí i v kuklách a podobně. Všichni se shodujou, že po chvíli člověk fakt nevnímá, že ho někdo natáčí. A i když třeba nikdy před kamerou nestál, tak to po pár dnech přestane řešit. První den je samozřejmě nový a člověk má pocit, že musí nějak performovat. Ale velmi rychle zjistí, že 15–16 hodin denně prostě performovat nejde. Takže i ti, co přišli s tím, že budou nějak působit, rychle pochopí, že musí bejt sami sebou.
I když jsou sami sebou, velký díl výsledného obrazu se tvoří až ve střižně.
Máme tři tisíce hodin materiálu a máme z toho udělat dvanáct hodin. Chtě nechtě je to určitě selektivní.
Tahle matika, je naprosto šílená. Tři tisíce hodin versus dvanáct. Jak se s tím pracuje?
Je to práce několika lidí, který to postupně filtrujou od největšího množství záběrů až po nějaký předstřih. Až pak to dostane do ruky Tomáš Liga, hlavní střihač, kterej s tím už kouzlí. A to je na tom skvělý, protože kdyby se v tom měl někdo prohrabat sám od začátku, tak to nikdy nevznikne. Je to prostě kolos. My jsme přestali točit v březnu a finální díl se prakticky odevzdává až těsně před premiérou.
Na Tobě je velmi cenné, jaký respekt máš k lidem kolem sebe a jak přirozeně mluvíš o těch, se kterými tvoříš a spolupracuješ. U Zrádců jsi mluvil o týmu 206 lidí. Kdo je tedy Markus Krug?
Já se snažím být člověk, s kterým lidi chtějí dělat. A taky možná člověk, který dostává větší kredit, než si zaslouží. To, že se mnou chtějí dělat skvělí lidi, je podle mě moje forma umění. A to, že umím udržet nějakou vizi. Mám hodně nakoukaný zahraniční formáty. Ale pak už je to práce konkrétních lidí.
Od první série Zrádců, kterou jsme dávali dohromady s Lucií Amosse, což je architektka, která dělá většinu času ve Francii. Obří reklamy, maximálně nějaký film. A v životě by si neuměla představit, že půjde dělat televizní pořad. Ale i takový člověk na to pak kejvne, nadchne se do toho a udělá nádherný interiér hradu, kulatej stůl, kterej považuje i licenzor (pozn. poskytovatel licence) za jeden z nejpovedenějších v celý frančíze.
Myslím si, že jsem člověk, který se snaží ten tým jaksi vyhledávat. Mít pořád nějaký přehled o tom, co ta branže nabízí v rámci lidí. Tak nějaký motivátor toho, že přesto, že to je náročný, tak se ty lidi chtějí vracet. Že viděj, že si toho vážím, což si myslím, že mě samotnýho to vždycky celej život štvalo. Když jsem se pro něco dřel a viděl jsem, že si toho na tom druhém konci nikdo neváží. S tím se snažím pracovat. Vojta Kotek vždycky říká, že pozná, když jdu s něčím, co nebude úplně příjemný, že můj tón se změní na omluvně naléhavý.
Kolik máš těch tonů, když jsi na place?
Je to škála od omluvně naléhavého až po naštvané řvaní. Ale za to se vždycky omluvím. Hodně zpytuju svědomí, jestli jsem to měl udělat nebo ne. Málokdy se to stane, ale občas nervy bouchnou. Ono je nejtěžší udržet si respekt tý režie a zároveň se s respektem chovat k ostatním, aby toho lidi nechtěli využít. Což se taky může stát. Je to fakt balanc. Toho, že se ty lidi na mě můžou spolehnout v tom, že vědí, že mám nějakou vizi a že vím, co chci dělat. Protože když se to rozpadne, tak se ten plac velmi rychle otočí proti tomu režisérovi.
Zpoura?
No. Je to 14 dní, 16 až 20hodinové směny, je to náročný, věci se nedařej. Spoura je silný slovo. Já si myslím, že pokud by si tam někdo chtěl stěžovat na podmínky, tak má s velkou pravděpodobností pravdu.
Měl by tedy šanci na úspěch, ale tím, že Ty máš tak atraktivní projekty, ke kterým se člověk běžně nedostane, lidé jsou prostě rádi jejich součástí.
Snažím se držet ten brand toho, že si lidi myslej, že když už něco dělám, tak to bude minimálně ten proces stát za to. A jsou ochotný do toho dát víc energie, než by mohli dát do každého projektu před a po. Protože kdyby v tomhle nasazení měl dělat celoročně, tak to nemá jako se zdravým životním stylem nic společnýho.
Co Tě více baví sledovat z té režisérské židle? Ztráta důvěry mezi hráči nebo vznik aliancí?
Přiznám se, že nejvíc tý story a to, jak kdo přemejšlí a co říká ve zpovědnicích vidím až ve střižně. Tam na místě se musím spolehnout na tým teď už 6-7 storýků, což jsou všechno režisérky, dokumentární, velmi úspěšný a oceňovaný, který tam seděj a fakt každou tu linku hlídaj a píšou si poznámky a stavějí ten příběh.
A já si tam sednu párkrát za den, jen abych se podíval na ty věci, které vím, že jsou pro mě důležitý, abych věděl, jak mám stavět ty následující díly, nebo na co se zaměřit u nějaký mise. Je to fakt kolos.
Zároveň musím být v obraze, abych věděl, když někdo něco udělá u kulatýho stolu, tak já musím vědět, že potřebuji záběr na tyhle tři lidi. Musím znát priority těch linek. Kdo s kým, kdo proti komu, kdo se chystá něco říct a tak. Baví mě to. A občas mě spíš baví ta absurdnost toho, co s člověkem ta hra udělá. Jak si člověk občas myslí, že má pravdu a vsadí na to všechny karty. A my už víme, že ne. A jen čekáme na ten moment, kdy to bouchne. To je do určitý míry zábavný.
Člověk si připadá jako kdyby svět měl svýho režiséra a v každodenním životě byl někdo, kdo ví, že se mýlím a jdu na nějakou schůzku s mýlkou. A mohl se bavit už dopředu, protože ví, že se ztrapním. Je to fakt unikátní. Já to beru jako velký experiment. A to si myslím, že je ten velký důvod, proč to teď jede ve 40 zemích a má to ty úspěchy, který to má. Potkalo se tady strašně moc věcí a nad tím vším je fakt, že je to experiment s lidma. S velmi inteligentníma lidma.
Úspěch Tvojí tvorby stojí na myšlence, jejím zpracování a způsobu podání. Když si v hlavě něco nastavíš, máš jasnou vizi a velmi pevný rukopis. Jsi v tom dost nekompromisní. Pak už to někdy vypadá, že existují jen dvě možnosti. Buď to půjde přesně podle Markuse, nebo se svět přizpůsobí.
Já nemám rád "ne", nebo "nejde" do chvíle, než sám musím uznat, že to je opravdu slepá ulička. Nebo že už je to opravdu ve výšinách rozpočtu, na který nedosáhnem. Hrozně rád žiju s pocitem, že jsme pro to udělali maximum. Myslím si, že rozdíl mezi mnou a jinýma tvůrcema je to, že zatímco někomu producent řekne ne, tak on to tak vezme. Tak já jsem opravdu protivnej a hledám cesty a zaktivuju tu komunitu, která nám hrozně pomáhá a skrývá se mezi ní tolik různých lidí z různých odvětví, že tam občas někdo je, kdo může nějak pomoct. Chci mít pocit, že jsem udělal všechno pro to, aby to mohlo bejt. Opravdu se mi nedobře říká "do dobře, tak to nechme být", ale i to se děje. I já musím být rozumnej. Zase dupat si nožičkou, být naštvanej, že něco nejde, když všichni se snažej a prostě to nejde, tak to taky nikomu nepomůže.
Ty, když si skládáš tým, stavíš ho spíš z lidí, se kterými už jsi v minulosti spolupracoval, nebo tam máš i lidi jen na doporučení?
Každý projekt vzniká úplně od nuly a nanovo. Dělám s novým hlavním kameramanem, kterému jsem dal plnou důvěru, protože jsem slyšel super recenze, našel jsem si jeho kombinaci. Dělá dokumentární věci, zároveň dělá filmový i televizní věci. Na každej projekt je potřeba trošku jinýho týmu. Dávám na doporučení. Teď jsem třeba na premiéru Zrádců hledal někoho, kdo by mi pomohl dát do toho nějakej pocit magie.
A dostal jsem ho od Matyáša Vordy, což je u nás nejlepší scénograf. Dělá Českou Eurovizi a Ceny Anděl. Koukal po nějakým člověku, který je v Anglii a je fakt jinde. Dělá s 50 Centem a takovýhle projekty. Mě to tak nadchlo, že jsem mu napsal. Jsme v kontaktu a potkáme se. Zkouším to jeho know-how vzít sem. Ale až potom, co jsem naťukával český možnosti a nikoho takovýho jsem nenašel.
Hledáš tedy prvně u nás doma a až potom jdeš ven?
No, snažím se tady, protože si myslím, že dělat si zahraniční tým je sice hezký. Jde to dělat na reklamu, ale na nějakej dlouhodobej projekt je to složitý. Plus ta chemie na tom place. Když je to mezinárodní, je jiná, je hezká. Ale nemůžu říct, že by to šlo udělat na každém projektu. Na jednorázové věci klidně koukám i do zahraničí. Ale nejdřív se snažím hledat v Čechách. Já si myslím, že tady je strašnej potenciál. Čechy jsou zvláštní v tom, že tady je obrovský know-how. Protože sem jezdil celej svět to know-how předávat. Prostě Hollywood a Bollywood a všechno, co je mezi tím, sem jezdilo točit. Byli jsme levní a oni odjížděli s tím, že tady část toho know-how nechávali. U nás jsou strašně zkušený filmaři na úplně světový úrovni. Jenom nemaj český projekty, na kterejch by to ukázali.
Mě teď mají hrozně rádi kaskadéři a spešláci (pozn. speciální efekty) s výbuchama. Není moc českejch projektů, kde by se ukázali. Občas nějaká kriminálka, někde bouchne auto, někdo spadne z vokna. Mají rádi ten můj přístup, což se snažím dělat všeobecně. Já neumím jejich práci. Já jim nebudu diktovat, co mají dělat. Já si sednu se spešlákem a řeknu. „Co je největší výbuch, který jsi kdy dělal?“ A on mi to řekne a já řeknu, dobře. „A co by muselo se stát, aby byl větší? Prostě, aby byl největší, co ty dokážeš.“ A jemu se rozzářej voči, že jo a najednou ho to začne bavit. Začne to zkoumat, posílá mi nějaký fotky. Zkouší to na střelnici, ukazuje mi takový hřib a takovýhle hřib. A to přesně i kaskadéři.
Nevím, co všechno uměj a přijde mi omezený orientovat se jen podle toho, co jsem od nich viděl. Říkám jim „Představte si, co už jste od nás viděli. Co jste schopní mi nabídnout. Co jste dělali s Hollywoodem?“ Může to být, hořící člověk, padající člověk, zipline jako most přes kaňony. Najednou začnou posílat ty věci a z toho si člověk začne vybírat. Je to hrozně baví, protože to není zadání, ale viděj, že je beru jako partnery, což je vlastně hrozně cool.
Takhle vzniká kreativa.
Oni jsou za to rádi a já jsem za to ultra rád, protože proč bych já měl bejt expert na jejich práce. Když je to můžu nechat dělat a vzít si všechny ty jejich možnosti co oni maj a naroubovat ten příběh a mise.
Ty jsi o nich mluvil a úplně Ti zářily oči. Byl jsi jak kluk, který někomu dělá radost prací. Oni jsou nadšení, Ty jsi nadšený a výsledek je velkolepý.
Chci, aby mě moje práce bavila a chci, aby lidi, kteří se mnou dělaj, měli pocit, že to jsou ty projekty, kde se můžou vyblbnout. Je to taky hrozně baví. Když za mnou přijde osvětlovač a chce se zeptat, jak dopadl kulatej stůl. Že takhle zažranej do příběhu nebyl od té doby, co točil Milionáře (pozn. televizní vědomostní soutěž). To je prostě cool. Je to takovej strejda, kterej by klidně mohl čekat na parkovišti až to bude a pak odnést tu lampu a vodplivnout si.
A přitom všichni tím žijou. I přesto, že to mají strašně těžký, snaží se do toho dát maximum. Chtějí se předvést a předhánět a posouvat tu hranici. Je to prostě režisérův dream job.
Který projekt Ti otevřel nejvíce dveří? Byl ten spouštěč, kdy se začalo říkat, že Markus hraje vysokou ligu.
Ono to má postupnej vývoj. Ale asi Formule 1 na Karlově mostě (pozn. rok 2021_Red Bull Ra- cing_reklamní spot Castle to Castle). Minimálně to bylo showcase toho, co jsem schopnej dělat. Protože předtím jsem dělal internetový pořady, které vypadaly na Streamu (pozn. platforma) draze, ale nebyly drahý.
A teď jsem prostě dostal takovouhle možnost se předvést a natočit to fakt světově. A přesto, že jsme teda zase měli hrozně omezený počty na to, co to bylo. Ale bylo to asi takový, že se na to lidi podívali a měli pocit, že to je jako nečeský ve smyslu kvality.
Ty jsi od začátku chtěl, aby to působilo nečesky, nebo jsi prostě dělal to, co umíš nejlíp, bez ohledu na to, jak to bude ve výsledku vypadat?
Já jsem nechtěl, aby to bylo nečeský. Chtěl jsem, aby si lidi řekli. „Ty vole, to je český?!“ Jakože opačně. Nemyslím to negativně, myslím to v tom pozitivním smyslu „Tohle my tady umíme?" Tam to byl ryze českej štáb. Minimálně v tý filmařský stránce tam nebyl nikdo ze zahraničí a je to ukázka toho, že tady umíme dělat neskutečný věci.
A to mi přišlo jako skvělý. A celý ten důvod, tý kampaně, že ty relativně movitý cílovce Formule 1 ukazujeme Českou republiku v tom světle, ve kterým my chceme. Že to máme pod kontrolou, že ten příběh jsem si mohl napsat. V tomhle to byl dream job.
Je to pro Tebe velká satisfakce? Po éře One Man Show jsi začínal znovu. Od píky. Sám za sebe. Filmaři a lidé z oboru věděli, kdo je Markus Krug. Pro většinu veřejnosti jsi ale byl spíš muž v pozadí. Dnes už je to jinak. Dnes ví všichni, kdo jsi.
A všichni ne. Pořád se pohybuju velmi anonymně po tomhle světě. A je to tak dobře. Samozřejmě mě každá pochvala potěší. Jenom já s nima neumím nakládat. Mě, když někdo někde zastaví a začne mi tohle říkat. Tak neodcházím s teplým pocitem u srdce, ale spíš v rozpacích. Nevím, jak mám na tohle reagovat. A hlavně pro mě je úplně příšerná myšlenka fame typu. Přijdu do místnosti a všichni se votočej a začnou o mně mluvit.
To je takový level paranoie, který nechci zažívat. Já jsem úplně rád s tím, jak to je teďka, že když už se lidi dozvědí, co dělám, tak si to lidi spojej a je to nějaký téma, ale že to není fame ve smyslu, že někam přijdu a všichni věděj, kdo jsem. To mi přijde dost nebezpečný.
Tak to teď bude. A bude se to jenom stupňovat. Otevřel jsi ty dveře.
Je vlastně vtipný, že jsem evidentně známej natolik, že když jsem zrovna vidět, tak si lidi vzpomenou a když je pak chvilku ticho, tak na mě zase zapomenou. To mi přijde, že je ideální balanc. Proto se snažím i mezi těma sériema nebejt moc vidět, nebejt na moc rozhovorech, nechodit na každý podcast. Nemám ani tolik témat.
Co je Tvůj signifikantní znak? Co jasně říká. A to je Markusovo.
Způsob vyprávění. Lidi mi říkají, že ho poznají. Občas mi něco pošlou s tím, že: „to vypadá, jako bys to dělal Ty.“ A já jim řeknu, že jsem to dělal já. Já to vlastně neumím definovat, co to je. Ty příběhy jsou asi specifický a někdy moc používám ten princip při psaní scénářů, který mi umožňuje měnit rychle situace, žánry a rychlosti. Protože mě to prostě baví. Asi to má nějaký podpis, ale já ho teď neumím definovat.
Myslím si, že ta značka v tuhle chvíli, ač mě to stresuje a nepomáhá to úplně, je to, že to bude kvalitní a koukatelný pro širší cílovku. Bude to dobře natočený, což neznamená, že to takhle dělám po každý, nebo že se to pokaždý povede. Současně musím říct, že je to docela stresový. Stále nad tím visí meč. „Ty jo, na to, že to dělal Markus, to není moc dobrý.“
Co říká Tvoje dcera, když se jí lidé ptají, co dělá tatínek?
Zrádce. Myslím, že to teď začíná nějak vnímat. Snaží se pochopit, proč jsou moji kamarádi na billboardech a takovýhle věci. Že přijdeme do Bauhausu a říká: „hele strejda Vojta.“ Nebo, že jedeme Vojtovi pomoc na farmu a pak se díky tomu objevíme v televizi.
Co je náročnější? Vychovávat dítě nebo vést tým?
Dítě zůstává stejný, má stejný neduhy i pozitiva. Ten tým je složitější. Pokaždý jsou to částečně nový lidi, nová výzva, prázdnej papír, poloviční rozpočet, než jak to má bejt. Naše dcera je skvělá. Nemůžu říct, že by to bylo těžký. Měli jsme štěstí.
Jsi šťastný člověk?
Jsem šťastný člověk, který by měl být šťastnější, než je. Někdy mě štve, že si ty věci neumím užít víc. A že ta hlava může být vlastně velmi tmavá. Přestože člověk žije svůj vysněný život, dělá svoji vysněnou práci, z který mají lidi radost. Se kterou se teď konečně dostávám i k tomu, že si můžu dovolit investovat do vlastního bydlení, sice přes hypotéku, ale dříve to prostě nešlo. Vždycky jsem všechno vracel do toho projektu. A nezbývalo nic pro mě a až s tou rodinou jsem si uvědomil, že takhle to nejde a něco má zůstat doma.
Co chceš, aby si lidé odnášeli za pocit, při setkání s Tebou?
Když se setkáme, chci aby cítili ten zápal, pro co to dělám. Abych ho v nich taky evokoval. Klidně i v úplně jiné branži, ale to nadšení. Když mluvím na školách, tak se to do nich snažím hodně hustit. Já to vždy srovnávám s lidmi, se kterými jsem studoval já. Kteří mi až někdy zazlívaj projekty, jaký mám. Mají pocit, že: „proč mi nikdo nezavolá s takovým projektem?“ Snažím se jim vysvětlit, že ty lidi nečekaj s tou příležitostí a neříkaj si: „a já teď zavolám tomu člověku a dám mu tu příležitost.“ Vy se musíte stát synonymem pro druh projektu, který vás bude bavit. A musí si na vás vzpomenout ve správnou chvíli.
V tu chvíli jste filmař až za odměnu. Předtím je to, že jsi sám sobě všechno od marketingového oddělení, finančního, prostě všechno. A musíš dělat vše pro to, aby si na vás prostě v tu chvíli, kdy někdo dostane skvělý projekt, řekli: „ty jo, víš, komu zavoláme?“ To nepřichází automaticky. Na tom se musí pracovat. A ještě jedna věc je. OK, umí to dělat. To znamená dělat si ty projekty sám a financovat to z jiných projektů, který člověka třeba tolik nebaví.
Ale udělá je nejlíp, co může a strčí ty peníze do toho, co je můj showcase. To chci říct, tohle umím supportovat. Aby to ti lidi věděli, a mohli si na to vzpomenout, až budou takovouhle věc dělat. Což je spousta práce a úsilí.
O vaší spolupráci s Kamzou už jsi mluvil mnohokrát a ten příběh je dlouhý. Když z něj vybereš jednu jedinou věc, kterou sis odnesl do života, co by to bylo?
Že ke komukoliv je cesta. To byl prostě projekt, kdy jsme se opravdu jako dva kluci s kamerou a s rozpočtem 100 tisíc. Dostávali na místa, kde jsme neměli co dělat, k lidem, ke kterým bych nikdy nečekal, že se dostaneme. Točili jsme s papežem, s Copperfieldem, mluvil o nás Jim Carrey. Ukázalo mi to, v co jsem doufal a co je pravda. Že když člověk bude trošku kreativní, nebo najde zajímavý způsob, dá se fakt dostat ke komukoliv.
Je to všechno o nápadu a taky budování komunity. Už tehdá jsem měl vizi toho, že chci, aby když lidi uviděj žlutej trojuhelník (pozn. logo One Man Show), tak aby to něco znamenalo. Aby si okamžitě představili buď to nějaký pozor anebo wow, tohle všechno jde zvládnout?
Dělali jsme to v podstatě ve třech, čtyřech lidech. Ale nabalili se kolem toho právě ty lidi, kteří proto začali dělat zadarmo, protože u toho chtěli bejt. Začal se z toho stávat ten fenomén, kterej votvírá možnosti dělat věci, na který nemáme. Což byl pro mě jedinej způsob, jak dělat něco velkolepýho, protože rozpočty nebyly. A to se vlastně snažím dělat na všech těch projektech. V těch Zrádcích se mi to znova otevřelo. Tady máme 25 tisíc lidí na Discordu, který, kdyby nám mohly nějak pomoct, tak nám prostě pomůžou. To je jako neskutečná síla.
V rámci Tvých projektů jedeš Shadowing. Dáváš prostor nováčkům, jsi takový inkubátor pro filmaře.
Jestli někoho baví to, co dělám já, tak jim chci dát možnost bejt u toho s náma.
Ty k tomu máš ještě jeden dovětek s příslibem. Buď s námi, ale to stejné udělej na svých projektech.
A myslím, že to ty lidi udělaj, že to v nich zůstane, i když je to zadarmo a pro produkci je to mnohem více problémů, ale to všechno jsme ochotni podstoupit za příslib, že tu myšlenku ponese dál. Všichni nováčči v jakémkoliv pracovním prostředí trpěj. „Chci dostat práci. Nedostanu práci, protože nemám zkušenost. A nemám zkušenost, protože nedostanu práci.“ Je to začarovaný kruh spousty talentovaných lidí, který nebyly ve správný čas na správném místě.
Jsi v kontaktu s někým z prvních Zrádců? Jak se jim žije s odstupem tolika měsíců?
Jako z hráčů? Ano. Nedávno jsme měli grilovačku a ta první i druhá série se pořád drží pospolu, strašně hezky na to vzpomínají. A když vyjde nová série, tak to najednou začnou brát jako svou hru. A všichni chtějí zpátky. Mají takovej malej „stockholmskej syndrom“. Chtějí si to aspoň částečně zažít znovu. Někdo chce dělat securiťáka, někdo kafe, někdo pomáhat s castingem.
Co se stane po poslední klapce?
Okamžitě onemocním. Přijde neskutečná únava, euforie a návrat do reality.
