Vypadá to, že si Martin Dejdar zkrátka žije po svém. Když jde o životní styl, rozhodně nejde s davem. Potvrzujete? Co Vás k tomu vede? Je to o svobodě, zkušenostech, nebo prostě o tom, že máte rád, když je to takhle?
Tak pokud se to člověku poštěstí, že si víceméně může dělat nebo pracovat tak, jak chce, tak je to samozřejmě obrovská výhoda. Ale jako není to tak vždy. A v té naší profesi si to člověk úplně vybrat nemůže. Vždycky jste závislí na tom, že vás někdo někam chce, obsadí, zavolá a nebo ne, no a pak sedíte v nějakým sklepě třeba. (řekl s úsměvem, místo setkání byly opravdu suterénní prostory, pozn. redakce)
Jste absolvent a hrdý nositel ducha Ypsilonské školy – toho jedinečného stylu a způsobu práce, který inspiroval desítky herců i divadelních tvůrců a ovlivnil celé generace diváků. Myslíte si, že jsme jako český národ schopni zase projevit tu svou pospolitost, kterou jsme udělali u Národního divadla, když jsme se na něj složili? Abychom se složili i na Vaši alma mater?
Myslím, že to není potřeba. Rozhodně Ypsilonka není něco, co by bylo výzvou pro celý národ, aby si postavili nový divadlo. Tak to není a myslím si, že ani nikdo z toho divadla by se k tomu takto nikdy nestavěl. Ypsilonka je jiný divadlo. Jan Schmid (zakladatel a dlouholetý umělecký šéf divadla Ypsilon) vymyslel novou formu divadla vůbec. Spojil herce, neherce, hudbu, divadlo a hlavně autorské divadlo. Což je vlastně podstata Ypsilonky, že i když se přinese hra, kterou už někdo napsal, tak stejně se s ní pracuje autorským způsobem. Takže byť se dělaly Shakespearovy hry nebo klasika, tak vždycky z toho vyšlo něco úplně jiného, než co do té doby diváci znali a na co byli zvyklí z klasických divadel.
Ypsilonka dělala i klasické tituly po svém. A to nejen divadelní, ale třeba i operní. U nás diváci můžou vidět v našem pojetí Rusalku, Prodanou nevěstu. Hráli jsme Mozarta v Praze, kde zazněl v patnácti minutách celý Don Giovanni. Ti herci sami hrají na nástroje, zpívají. Mirek Kořínek, který tam byl od začátku, je opravdu hudební genius. Dokázal nás naučit hrát na nástroje, aniž bychom to uměli. Vytvořil z nás orchestr, který opravdu hraje. A mnozí diváci nevěří, že jsme to my. Myslím si, že takovýhle divadlo by mělo žít dál. Protože, je to něco úplně novýho, jinýho. A mělo by to mít svoje místo v tom divadelním světě.
My jsme divadlo, který má nějakých 180 míst. Myslím, že je téměř nemožné ho transformovat na soukromý subjekt. Samozřejmě nemluvím o tom, že je možné změnit nějaký způsob dramaturgii. Divadlo oživit, což se za poslední sezonu myslím povedlo. To oživení tam evidentně je. Je možné zredukovat soubor. Je možné najít třeba levnější prostor. Ty možnosti, jak ušetřit peníze, jsou. Ale pořád bych hledal společnou schůdnou cestu.
Co můžeme udělat my diváci, aby Ypsilonka zůstala?
Já si myslím, že nic. Nevidím cestu vyvolávat nějaké veřejné diskuze o tom, nebo nějaké petice. Protože to nepřinese nic dobrýho. Média vytáhnou a začnou psát ty negativní věci. Brutalita na sociálních sítí ze stran hejtrů, jak se jim dneska říká, tedy nenávistných lidí je šílená. A mezi těmi podporovateli je člověk, který si nepotřebuje vybíjet svoji frustraci, nebude nic psát, ale přijde a koupí si lístek. Což je pro nás podstatné. A také to je jediné, co my vlastně můžeme v uvozovkách po vás chtít a nabídnout vám kvalitní věc, když přijdete. Jsou tituly, které se hrají dlouho. Třeba „Hlava medúzy“ s Jirkou Lábusem, s Jarkou Kretschnerovou a Petrem Vackem.
Vy jste pro mě prototyp toho osmdesátkového férového chlapa – upřímný, přímý a spolehlivý. Muž, který zná každou emoci. Jak se dostal tenhle Dejdarův podpis do flakonu? A co víc? Vytvořil jste vůni i pro jiné.
To byl nápad jednoho pána, se kterým léta spolupracuji, který vytvořil síť obchodů s pánskou módou. Několik let mě přesvědčoval o tom doplnit k tomu oblečení i takový gentlemanský parfém. Dlouho jsem tomu odolával. Protože jsem znal případy osobností, kteří byli mnohonásobně nade mnou a jejich parfém se nechytl. Tak jsem si říkal, že jít do téhle té vody nemá smysl
Jenže oni na mě pravidelně co čtvrt roku tlačili. Tou dobou žila rodina v Americe, kam jsem jezdil, a v jednom obchodě jsem objevil parfém, který měli jenom tam. Nikde jinde se nedal koupit. Začal jsem ho používat. Po příjezdu jsem řekl. Když to uděláte, aby to vonělo jako tohle, tak do toho půjdu.
Vůbec mě nenapadlo, že by se to tady v Čechách mohlo podařit. A za měsíc už jsem měl vzorek a spadla mi brada. Vonělo to, jak jsem si přál. Dal jsem slovo a musel jsem do toho jít. Vymyslel jsem název DayDee a už to frčí deset let. Tím, že ten parfém byl úspěšný, řekli jsme si, že je dobrý začít se zabývat i něčím jiným, protože to herectví není stálý příjem. Syn pracoval v týmu kolem Carlose Vémoly. Oslovil ho, on kývnul a hned se to stalo hitem jeho merchandisingu. A šli jsme dál. Třetí byl Pasta (David Pastrňák – český hokejista působící v zámoří). Je to borec, který se rád extravagantně obléká a patří to k němu. Následoval první dámský parfém s Alicí Bendovou. Pak Michal David a teď na podzim bude Patricie Pagáčová.
Hrajete v Národním divadle v Bílé vodě. Vystoupal jste schody ze sklepa do velkého umění. Jak se Vám hraje v tak rozdílných prostředích?
Skvěle. Vždycky jsem po tom toužil. Na ta prkna se podívat. I když to není to Národní divadlo, je to tedy Stavovské divadlo, ale je to scéna Národního divadla. Mě to fascinuje, já to prostě miluju. Miluju ten prostor. Už když jsem hostoval v Karlíně, spousta lidí mi říkala, že se po přechodu z toho našeho sklepa na to velké jeviště po*eru. A ne, hned po první vteřině jsem to miloval. A nejradši jsem tam sám s diváky na tom obrovským jevišti. Když jsme hráli „Zpívání v dešti“, tak jsem tam měl několik sólových scén a to mě úplně fascinovalo. Když těch tisíc lidí jde s vámi.
Jste někdy dojatý z toho, když tam stojíte?
Jo. Při děkovačkách. Úplně běžně. Konktrétně při té „Bílé vodě“. To mi normálně chodí mráz po rukách. A nestydím se říct, že mi vstoupí slzy do očí. Jednak je to určitě splněný sen. Dneska už je to možná jinak, já nevím, jak to mají mladí herci. Pro mě to byl vždycky nějaký vrchol, postavit se na ta prkna. Jak jste říkala na začátku. Když si národ postavil to svoje divadlo. Byl to pro mě určitý cíl. Neříkám, že splněný, protože k tý Vodě (poloha Národního divadla), tam bych potřeboval ještě pár metrů dojít. Ale je to nějaký naplnění toho snažení a tý cesty. Navíc je to vynikající představní, skvělý. Já ho miluju, nemám v něm nějakou velikánskou roli. Jsem tam dohromady pár minut, ale baví mě to. Nemám z toho prostoru strach, ale mám z něj respekt.
Máte Českého lva, ceny TýTý... chybí už jen Thálie. Spojí se to teď nějak s Národním divadlem? Abyste mohl oslavit hattrick?
Myslím, že ne, že tahle moje role určitě na Thalii není.
Takže přijde něco jiného?
Doufám. Hattrick by byl dobrý.
Jste hokejista tělem i duší a Váš charitativní tým HC OLYMP, složený z populárních umělců a sportovců, otevírá svou 20. sezónu. Založil jste jej inspirován úspěšným seriálem České televize „Poslední sezóna“. Propojujete sport a pomoc. Daří se dále toto spojení prohlubovat? Jaké máte plány pro nejbližší období a rok 2026?
No počkejte, tohle radši dejte do uvozovek. Já jsem amatér, velkej hokejovej amatér a nadšenec. Samozřejmě ty začátky byly skvělý, když se vysílal seriál, tak jsme jezdili hodně. Postupem let to opadá, ale jezdíme pořád. Teď v září začínáme 20. sezónu, jubilejní. Měníme vizuál, začali jsme k tomu točit Podcast z Olympu tady ve studiu. Tuhle tvorbu jsem předal mladým v týmu. Oni přesně znají TikTok, YouTube, co a jak udělat. Já to jen „režíruji“ a nějak koordinuji. K těm 20 letům chceme udělat šest zápasů. Tři teď na podzim a tři na jaře. Už máme jiný systém. Jsem inspirovaný týmem Harlem Globetrotters (americký exhibiční basketbalový tým), těma jejich show.
Nechtěl jsem nikdy hrát jenom hokej, ale vždycky jsem chtěl, aby to byla show. Aby se mohla přijít podívat opravdu celá rodina. Byl tam vždycky nějaký další náboj pro ně a zajímavost. Takže s náma jezdí tým Olympia Praha, 16 krasobruslařek, máme soutěže pro diváky, kaskadéry na ledě. Je to prostě show. Teď to děláme tak, že oba dva týmy jsme my. Máme to rozdělený. Bílej, černej dres a hrajeme proti sobě.
Chceme si sami pronajímat stadiony a přivést to v podstatě jako divadlo. Hledáme partnery, jen z lístků se to nezaplatí, aby zůstalo i na charitu. Budeme vybírat konkrétní příběhy na jednotlivých místech, kde budeme hrát, aby ty peníze zůstaly tam. Vrcholem toho je plánovaný zápas v srpnu 2026, který by měl kopírovat náš první seriálový zápas Jágerteamu s Olympem. Tehdy to bylo skutečně 99% kluků, co hráli v Nagánu. Poslední roky jsou opravdu nejen z toho finančního hlediska velmi těžký. Všechno domluvit, zápasy, pořadatele, hráče a hlavně čas. Děláme to v podstatě ve dvou. Všechno všichni samozřejmě zdarma. Za těch 20 let jsme rozdali 20 miliónů korun. Bez jakékoliv mediální podpory, vybíralo se na stadionech mezi lidmi a partnery. Všude, kde jsme hráli, byli nesmírně vstřícní.
Rozhodl jsem se, že buďto se nám to povede a dostaneme se zase nahoru. A bude to mít dál smysl, nebo vše uzavřeme zápasem oslavujícím 20 let a Olymp jako charitativní hokejový tým osobností skončí. Dál už si budeme jenom chodit zahrát hokej.
Lábus dělá Dejdarovi matku. Na první dobrou to zní šíleně, ale je to fakt!! S touhle největší průšvihářskou legendou, už máte Kristova léta za sebou. Bart se stal součástí Vaší DNA. V čem je Vám ten malý gauner sympatický? Kterou scénu nebo epizodu bylo těžké namluvit?
Komplikované jsou hudební díly, kde se hodně zpívá. Normálně se to učíte měsíc. Tady přijdete do studia, oni vám to pustí a vy rovnou musíte chytit tu melodii, i když to neznáte, a dostat to do těch slov. Byly momenty, kdy jsme se hodně zasekávali, prostě to nesedělo. U sborových částí, kde zpívala celá rodina. Vzhledem k tomu, že dneska je, na rozdíl od doby, kdy jsme začínali, ve studiu každý zvlášť, a trefit se do toho druhého je nesmírně obtížné.
Mně je ta rodina sympatická v tom, co se možná na první pohled nezdá. Protože Homer Bárta furt škrtí, ten mu dělá furt nějaký naschvály. A výsledek je to, že se vždycky mají rádi. Vždycky končí prostě spolu, ta rodina. Ať je tam cokoliv. A nejsou vulgární. Pokud se pamatuji, tak tam nezaznělo sprostý slovo.
To mají s Ozzákem společné. Oba jsou v podstatě rebelové, ale jsou neuvěřitelně slušní. Nechápu, v čem je ta jejich síla, že to funguje. Není to prvoplánová a laciná vulgarita.
Myslím si, že je to právě tím, co říkáte, že tam není prvoplánová laciná vulgarita. Dneska je spousta lidí ve veřejném prostoru. Mají vystoupení a jsou brutálně vulgární. U někoho to sedí. A u někoho to nejde. Tahá vás to za uši. A Simpsonovi, i Comeback jsou dobře napsaný a vymyšlený. Ten základ je skvělý. A nepotřebuje to tu vulgaritu k tomu, aby ty lidi s tím šli a zasmáli se.
Ozzák … tohle je značka! Vystoupil s Visacím zámkem. Má své pivo – Husťan a spoustu dalšího. Metalisti ho berou za svého. Není to Martin Dejdar v roli Ozzáka, je to prostě Ozzák. Je ikonou s vlastním světem. Co si z něj nesete Vy? Co si z něj může člověk vzít?
Hm... možná ten jeho pohled na svět. „Brácha klid“. Mně to chybí. To nemám. Co máme společný? Oba jsme pivaři, co mají rádi rockovou muziku. Někdy bych chtěl umět to jeho správný salámovství.
A setkání Ozzáka s Ozzym?
Nebylo nijak dlouhý. Byla to strašná p*del, protože Ozzy mám pocit, ani nevěděl kde je. Bylo to na koncertě pod Bílou horou. Jen koukal a furt mi sahal nahoru na paruku. A vznikla legendární hláška „What is the fucking this?“ (překlad – „Co to ku*va je?“) A on má potom krásnou nahrávku, jak říká větu „Who is the fucking Ozzák?“.
Pořád se mluví o comebacku Comebacku. Bude?
Myslím, že už nebude.
Je Vám to líto?
Je mi to docela líto, protože ten potenciál tam určitě je. Asi před dvěma lety, se o tom dost uvažovalo. My se v tom snažíme něco dělat, ale není to úplně jednoduché, kvůli autorským právům. Zkusili jsme s bráchou - Tomášem Matonohou nějaké skeče, které byly úspěšné. Uvidíme. Mám nějakou dohodu s TV Nova, že můžeme dělat pivo Husťan a s tím spojené věci na merch. Jeden náš kamarád Pepa z Jilemnice, tam má úžasný muzeum pop culture, to jsou takové speciální figurky. Udělal i figurku Ozzákovi.
Major Stouhal. Vždy když ho vidím. Tak mám dojem, že ten člověk pohledem zastaví i tep srdce. Jak se vám tenhle boss hraje?
Moc dobře. Když jsem do toho nastupoval, měl jsem sraz se scenáristy a dramaturgy, protože jsem chtěl vytvořit figuru. Aby měla charakter a bylo to jasně pojmenovaný v jedný větě. Já to takhle chci. Jako herci mi to hrozně pomáhá. Mám nějaký obrazec chování a můžu to furt držet. A pak to ty lidi může i bavit. Chtěl jsem být úplně jiný, než mě doposud znali. Měl jsem s tím i problémy v rodině. Říkali, abych nebyl taková nesympatická figura.
Vaše role v bílém plášti. Vyvážená esence doktora House a Štrosmajera. Pediatr Kráťa.
To byla další. Zase jsem říkal, pojďme to úplně dstřelit. Ta figura je asociální. Což mě bavilo. Jiná poloha. Hraje se mi to dobře, protože mám ty mantinely, ve kterých se můžu pohybovat, a hraji nějaký charakter. Není to pořád jedno a to samý.
Tvoje tvář má známý hlas a Karel Gott. To představení dostalo úplně všechny. Zasáhlo hluboko do srdce. Na YouTube přes 6 miliónů zhlédnutí.
Fakt? To ani nevím, že to má tolik. Tohle je jeden z největších zážitků mé kariéry vůbec.
Vy jste dokázal to, že člověk, který byl neuvěřitelnou personou i ve stavu, kdy mu nebylo vůbec dobře. Souhlasil a přijal to, že se vystaví možnosti pranýřování. On Vás musel velmi respektovat.
Celá ta situace kolem toho nebyla vůbec jednoduchá. Bylo to strašně složitý. Asi měsíc předtím jsem jel za Karlem na Bertramku a povídali jsme si o tom. Po týdnu mi zavolal, a říká „Hele nezlob se. Já jsem se na to díval. Oni jsou tam všichni talentovaný a dobrý a já, kdybych do toho šel, tak zase o mně budou psát, že už jsem starý a cpu se mezi mladý.“ Chápal jsem to. Byl už po těch prvních plicních nemocech. Domluvil jsem se proto na náhradním duetu s Ondrou Rumlem.
6 dní před finále telefon. Karel Gott. „Hele já jsem si to rozmyslel. Udělal bych to s tebou.“ Já se v tu chvíli totálně pos*al. A zároveň jsem byl neskutečně šťastný. Karel, prosil, jestli by to šlo udržet v naprosté tajnosti, protože měl pořád ty potíže s dýcháním. A začal kolotoč zařizování. Do toho jsem trénoval s Ondrou Rumlem. Musel jsem se učit dvě věci.
S Ondrou i s Karlem v angličtině. První zkouška ve středu v poledne. Všichni na obědě. A my, že si to s Karlem dvakrát zkusíme. Ani jednou to nezazpíval. A zítra se mělo točit. Karel se rozhodl, že generálku raději neabsolvuje. A dáme to až večer. Zazpíval to jako pán Bůh, bez jediné chybičky.
Váš život v jedné větě?
Myslím, že jsem několikrát obletěl zeměkouli a můj život vydá za několik generací.
Motto Martina Dejdara?
Z řepy ananas neuděláš.
- Text: Helena Volfová
