Tato stránka používá soubory cookies a bez nich nemusí fungovat správně. Povolte prosím soubory cookies ve Vašem prohlížeči.
8. února 2023, svátek má Milada
Rozhovor: olympionik Adam Ondra

Rozhovor: olympionik Adam Ondra

Adam Ondra, největší lezecká ikona současnosti, dosahuje fenomenálních sportovních výkonů. Z nemluvného introverta se stala světová sportovní hvězda a z touhy lézt úkol vždy zvítězit. Adamův příběh a jeho tvrdou přípravu na olympiádu v Tokiu sleduje film Adam Ondra: Posunout hranice, který byl uveden na konci října do kin a k němuž vznikl následující rozhovor.

Říká se o vás, že jste s lezením začal ve stejném věku, kdy jste začal chodit. Kdy jste si poprvé uvědomil, že toto je smysl vašeho života, ne jen koníček?

Jak už spousta lidí ví, narodil jsem do lezecké rodiny. Rodiče mě brali do skal od malička, mimo to, že mě brali i na horské kolo a lyže. Dlouho jsem bral lezení jako něco, co vlastně dělá takřka každý, protože jak jsme žili my, žily tak i rodiny našich známých. V dobu, kdy jsem dělal ty první krůčky, ve třech čtyřech letech, by mě nenapadlo, že se to jednou stane mým zaměstnáním. Relativně brzy jsem pak pochopil, že je to něco, co mě baví víc, než cokoliv jiného a řekl bych, že už v sedmi letech jsem si snil svůj sen, že bych chtěl být lezcem i profesionálně a že bych chtěl být i mezi nejlepšími. V ten moment jsem do toho dával naprosto všechno, v podstatě všechno tomu dávám dodnes, ale co bylo důležité, byl fakt, že lezení mě natolik bavilo a naplňovalo, že i kdyby se nepodařil můj sen, tak bych to nikdy nebral jako ztrátu času, protože to, jak mě lezení naplňuje a naplňovalo a tolik mě naučilo, tak to si myslím, že bych za nic na světě neměnil.

Ovlivnilo vás v tomto směru kromě rodičů ještě něco jiného?

Řekl bych, že mě hodně ovlivnila kniha Rock Stars, která se mi do ruky dostala na konci první třídy. Byl jsem si už schopen něco přečíst. V této knize jsou profily historicky nejlepších lezců a to mě hodně inspirovalo, hlavně krásné barevné fotografie. V ten moment jsem si řekl, že chci být jako ti lezci z této knížky, protože pro oči jakéhosi naivního dítěte vypadali lezci hrozně spokojeně a ten životní styl, jezdit po světě a lézt po těch nejzajímavějších skalních útvarech, mě velmi přitahoval.

7be1441136c13e5586cd34402ff51a45.jpg

Ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny se hlavní hrdina setkal s obrovským strachem své matky a rovnou se zákazem lezení. Vás rodiče naopak od dětství podporovali. V čem jsou vaši rodiče v tomto jiní?

Tak třeba moji rodiče si procházeli něčím podobným jako v tomto filmu. Jinak ten zásadní rozdíl u mě byl ten, že oni sami už lezli a sami mě k tomu lezení přivedli. Co se týče strachu, myslím, že docela dobře dokázali rozpoznat, co je bezpečné a co je nebezpečné. To, že se rodiče o své ratolesti bojí, je samozřejmé a sám to jako novopečený rodič pociťuji. Samozřejmě, když s lezením člověk nemá zkušenosti, tak k tomu chová naprosto přirozený a oprávněný strach. Lezení může být objektivně nebezpečný sport, ale když člověk opravdu velmi dobře ví, co dělá, a vystavuje svoje dítě tomuto stylu lezení, které považuje za relativně bezpečně, tak si myslím, že pro moje rodiče to nebyl až takový problém. Vždy říkám, že i moje maminka se o mě velmi bojí, ale bojí se víc, když cestuji autem, než když jsem na té samotné skále, protože když člověk ví přesně, co dělá, tak možná i ta cesta autem může být objektivně nebezpečnější než samotné lezení.

Během tvoření dokumentu jste se oženil a narodil se vám syn. Budete své děti vést k lezení?

Určitě bychom byli s manželkou Ivou rádi, kdyby náš syn Hugo také lezl. Tím, že se bude nutně pohybovat na skalách a na umělých lezeckých stěnách s námi, k lezení určitě přičichne. Pokud ho to bude zajímat, rádi ho v tom budeme podporovat, ale z vlastní zkušenosti, nebo zkušenosti mých vrstevníků, kteří často byli do lezení nějakým způsobem tlačeni, víme oba s manželkou, že tohle není ta správná cesta a pokud si najde nějaký jiný koníček, úplně odlišný lezení, tak ho v tom budeme podporovat. Určitě by nám to udělalo velkou radost a já tajně doufám, že by ho to bavilo a že nějaké geny v sobě pocítí. Hlavní je to, aby ho to bavilo a bude si užívat lezení společně s námi, ale jak říkám, nechceme ho do toho nutit.

Co pro vás během natáčení bylo nejdůležitější?

Pro mě bylo určitě strašně důležité, že jsem natáčel s klukama – s Honzou Šimánkem a Petrem Zárubou, se kterými jsem si velmi dobře sedl. S Honzou Šimánkem se znám, řekněme, i léta a na nějakých menších videoprojektech jsme spolu už v minulosti spolupracovali. Jsou to oba strašně hodní kluci a mně určitě hodně vyhovoval ten způsob jejich práce, že byl čistě dokumentační a oni opravdu dokumentovali přesně to, co se na tom place dělo. V ten moment jsem se vůbec necítil, že bych byl nějak ovlivněn tím, že tam kluci za kamerou stojí a cítil jsem se před kamerou jako doma. Myslím si, že i díky tomu je ten dokument opravdu věrohodný a možná jako první film nebo video o mně mě možná nejvěrohodněji popisuje.

Stalo se během tříletého natáčení dokumentu, že jste s tím chtěl seknout?

Moment, že bych s tím chtěl seknout, přiznám se, že asi žádný nebyl. To, co mi nejvíc dělalo problém bylo otevřít moje soukromí, ale zpětně musím uznat, že díky takovému nahlédnutí pod poklič- ku mého soukromí dělá dle mého názoru ten film silnější a asi zajímavější pro lezeckou veřejnost a myslím, že to, jak to moje soukromí je zpracované, se klukum moc povedlo.

Jaký byl pro vás nejhorší a nejlepší zážitek během těch tří let natáčení?

Za mě asi nejlepší moment při natáčení bylo lezení v Chorvatské Paklenici, což by mohl vyprávět i Honza, že pro něho to bylo naopak první natáčení v takové velké 300m stěně, kdy je ta expozice opravdu veliká. Podařilo se mi vylézt hnedka na první pokus bez pádu. Obtížnost je 8C, což je možná jeden z nejlepších výkonů mé kariéry. A to, že to je zdokumentované, je pro mě hodně důležité.

Jak už název dokumentu napovídá, je o vás známo, že rád posouváte hranice. Zažil jste někdy, že jste to malém vzdal? Jestli ano, co vám pomohlo jít dál?

Lezení je hodně o tom, že něco zkoušíte jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát. Připadá vám to nemožné, ale s dostatečnou vůlí, pílí a i třeba i kreativitou a jen tím, že věříte, že ono to jednou půjde, to opravdu jednou půjde. Ta víra v to, že to někdy půjde, je asi to vůbec nejtěžší pro mě. Určitě bylo mnoho momentů při tréninku na umělé stěně, při tréninku disciplíny a rychlosti, kterou jsem trénoval kvůli olympiádě, což je jediný typ lezení, který mě nebavil a nebaví, a proto to bylo pro mě psychicky náročné. Na olympiádu jsem poprvé dělal trénink, který mě nebavil a to je asi pro mě to nejhorší a něco, co doufám, že ani nebudu muset opakovat. Možná ten největší talent, který mi byl dán, nebo dar, je to, že lezení mě baví tak, jak mě baví, takže i když tvrdě trénují, i když to bolí a samozřejmě chápu, že spoustu lidí by to, co dělám, vůbec nebavilo, tak pro mě to není žádná sebeoběť. Pro mě je to trénink, jdu si zalézt, a proto to nikdy nemůže být něco hrozného, něco, co bych nejradši vynechal. To je asi ten největší rozdíl při posouvání hranic.

adam.jpg

Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad?

Nejtěžší cesta, kterou jsem vylezl, byla Silence v obtížnosti 9C. Tak jsem ji sice zkoušel dlouho, dlouho se mi nedařilo, byla tam spousta frustrujících momentů, ale pořád jsem věřil, že to jednoho dne vylezu a byl spokojený s pocitem velmi malých krůčků, které potom vedly k tomu vysněnému cíli, které nakonec vedly k tomu přelezu. A i přesto, že jsem na tuhle cestu jel nakonec pětkrát, na pět výjezdů do vzdáleného Norska, na celkově asi 14 týdnů, tak se z toho nikdy nestala nějaká noční můra, kdy bych si říkal: “Už bych to fakt mohl vylézt.” Nakonec to přišlo a s tím přišel i takový smutek, že: “Aha, tak už jsem to vylezl, už to nebudu znovu chodit a už tu cestu mám za sebou.” Takže tohle všechno je při posouvání hranic pro mě velmi důležité. Hranice, kterou jsem ještě neposunul, je určitě nějaká medaile z olympiády, a to je něco, co bych ještě v mé kariéře někdy rád zvládl, ale uvidíme. Snad ještě nějakou šanci dostanu.

Co pro vás znamená lezení? Co by správný lezec měl mít a ovládat?

Na lezení se mi líbí, že lezení je neuvěřitelně komplexní sport, který vypadá možná hodně fyzicky náročné, hodně silově a určitě záleží na tom, jak silné máte prsty, předloktí, paže, ale je to hodně propojení celého těla a často si myslím, že jak lezce samotné, tak širokou veřejnost překvapí, jak velký je podíl techniky v lezení a možná ne jenom techniky, ale i mentální síly, v tom, že věříte, že opravdu tohoto chytu nebo na tomhle vstupu se udržíte.

Je pro vás v tomto sportu důležitější uznání nebo prožitek?

Pro mě je důležité obojí. Samozřejmě nějaké cesty, hlavně ty nejextrémnější, lezu pro to, protože je to pro mě výzva. Hledám uznání nejen ostatních, ale i u sebe samotného. Výzvy které si dávám, mě naplňují, když je splním, tak mě určitě uspokojují, ale jinak to, že člověk se dostane do míst, kam se jiný člověk řekněme nedostane a že člověk v mís- tě, kde je padesát metrů nad zemí, vidí výhledy a dokáže si užít ten pohyb po té skále, tak to je pro mě jakýmsi výrazem naprosté svobody a to je asi ten hlavní důvod, proč lezení dělám. Pro pocit svobody, který mě naplňuje, který mi dává v podstatě jakékoliv lezení, když se dostanu do nějaké výšky a expozice a je to jeden z důvodů proč vím, že dokud budu hýbat rukama a nohama, tak polezu. Protože je to pro mě určitá forma drogy.

Jaký je váš lezecký vzor?

Lezecký vzor mám a určitě to jsou téměř všichni lezci, kteří byli v knížce Rock Stars, o které jsem mluvil na začátku tohoto rozhovoru. Kdybych měl vypíchnout jednoho, tak je to německý lezec Wolfgang Güllich, který opravdu drtivě posunul hranice lezení.

Kdybyste z nějakého důvodu nemohl lézt, co byste nejraději dělal?

To je otázka, co by dokázalo alespoň částečně vyplnit díru po lezení. Lezení mě formovalo od raného věku, že já sám nevím, jaký bych byl, čím bych byl, kdybych nelezl. Myslím, že i jako osobnost bych byl možná trošku jiný. Určitě bych byl introvertnější, více nejistý sám sebou. A co by tedy dokázalo alespoň částečně zaplnit díru v mém životě? Myslím, že bych si určitě něco našel, ale jinak je pro mě určitě velmi důležitá rodina a vždy bude. Určitě se nepovažuji za člověka, který by lezení bral až jako přílišnou obsesi, je to velká vášeň, ale není to obsese. To si myslím, že je velký rozdíl a každý člověk by tohle měl mít na paměti.

 

Nové vydání

FACEBOOK

INSTAGRAM

ČTĚTE DÁLE

Zbigniew Kalina: Komedie miluju

Po Bohovi masakru se Zbigniew Kalina představí kladenským divákům v komedii Klíčovou dírkou. S držitelem Ceny Thálie jsme si v prvním týdnu zkoušení povídali nejen o březnové premiéře.

YEAHRBA: přírodní energie do života

Filip Donée je pozoruhodný člověk. Zásadně jeho život před deseti lety ovlivnila nehoda, při níž přišel o část levé nohy. Místo aby ho podobná zkušenost porazila, on ji přijal jako šanci na druhý, lepší život. Od té doby strávil dva roky v USA, stal se vicemistrem světa v naturální kulturistice mezi hendikepovanými, manželem, otcem a před rokem si řekl, že má dost energy drinků plných chemie a začal vyrábět 100% přírodní energetický nápoj z yerby maté, pod vlastní značkou YEAHRBA.
Reklama
reklama

Štěpán Kozub: Hranice humoru si každý nosíme v sobě

Jeho nekorektní vtípky a bizarní skeče zprvu bavily lidi na internetu, pak v televizi a letos v létě si podmanily i filmové plátno, když do kin vstoupila komedie Tři tygři ve filmu: JACKPOT. Štěpán Kozub (26), o němž se mluví jako o jednom z nejtalentovanějších a nejosobitějších herců současnosti, si v roce 2022 zahrál mimo jiné autistického syna Veroniky Žilkové v dramatu Spolu, či v komedii Jana Prušinovského Grand Prix. Člen veleúspěšného ostravského komediálního uskupení Tři Tygři ale také dokázal téměř neuvěřitelnou věc. Dvakrát vyprodal O2 arénu, kde předvede na konci roku stand up show. A to tu ještě nebylo!

Roman Říčař: Nakonec jsem tomu úplně propadl

V loňské sezoně si Roman Říčař na kladenských prknech zahrál sice menší, ale zato dost výraznou roli zhýčkaného Ludvíka XIII. Letos bude v Městském divadle Kladno hostovat znovu. Tentokrát však v hlavní roli Jánošíka a navíc v muzikálu Na skle malované, pro který připravil hudební aranžmá a společně s Jiřím Janouchem vedl i korepetice.

Kojibakers: aneb produkty plné enzymů z plísně koji

Patnáct let pracoval na manažerských pozicích v IT společnosti a neuměl si představit, že by neměl jistotu stálého měsíčního platu. Zejména když se mu postupně narodily čtyři děti, jedno z nich handicapované, které od narození vyžaduje skutečně velkou péči. Postupně ale přišlo několik věcí, které jeho pohled na věc měnily, proto se rozhodl podat výpověď a pustil se do podnikání. Miloslav Laštovička založil v roce 2019 spolu s dvěma kolegy firmu Kojibakers, inspirovanou japonskou tradicí, která vyrábí za pomocí ušlechtilé plísně koji fermentované potraviny jako například miso, miso polévky, shiokoji a další. Ty momentálně dodávají jak do českých domácností, tak i do známých restaurací „Věříme, že tato unikátní »banka enzymů« má co nabídnout nejen v Asii, ale i zde v našich podmínkách,“ říká Laštovička.