Začneme tím nejaktuálnějším - příští měsíc vychází vaše druhá kniha, pokračování Hoď se do pogody s názvem Buď v pogodě. Liší se tahle kniha v něčem oproti té první?
Na první pohled ne. Je to opět povídková knížka, kterou jsme napsali s mým tatou. Příběhy od nás se pravidelně střídají, aby si čtenář užil rozdílnost našich stylů. Co je jiné, jsou témata, o kterých píšeme. Tentokrát jsme se rozhodli podělit se s lidmi o spoustu šílených historek nejen z domova, ale i z pracovního prostředí. V mém případě jde hlavně o divadlo a tata dokonale popisuje útrapy diskžokeje v komunistickém Československu.
Kdy jste začala poprvé koketovat s myšlenkou, že byste mohla napsat knihu?
Počítám, že to bude nějakých deset let zpátky. Jsme poměrně rozvětvená rodina a když se sejdeme, vypadá to vždycky, jako když přijel cirkus. Pokaždé se dávají k dobru historky a o salvy smíchu není nouze. Dokážeme se svou nemotorností a nešikovností vzájemně dost pobavit. Jednou jsem se takhle zase válela smíchy a najednou si říkám, že je věčná škoda, že se u těch příběhů bavíme pouze my, že by stálo za to to sepsat.
Měla jste dopředu vybrané historky pro Hoď se do pogody, nebo jste postupně lovili s otcem jednotlivé vzpomínky v paměti, jak to zrovna během psaní přišlo?
Neměla jsem vůbec nic, jen touhu rozesmát čtenáře. Ale začátek psaní byl překvapivě jednoduchý. Vzpomínala jsem si postupně na všechny možné události, které se v naší rodině udály a vymykají se normálu a najednou mi došlo, že budu muset selektovat, protože historek je nepřeberné množství a jedna je lepší než druhá. Tata to měl ještě jednodušší. V devadesátých letech byl redaktorem Českého rozhlasu a v rámci vysílání četl své krátké povídky. Všechny tyhle příběhy pak skončily v šuplíku jeho pracovního stolu. Použít je, se přímo nabízelo a tak měl tata svou část knihy napsanou ještě dřív, než jsme věděli, že nějaká knížka vůbec bude.
Bojovala jste hodně s tím, jak jednotlivé povídky uchopit?
To šlo taky jako po másle. Ty historky jsem mockrát vytáhla na různých večírcích a měla jsem tak ozkoušeno, jakým stylem se musí vyprávět a kdy má přijít pointa.
Kdo myslíte, že se u psaní více zapotil, vy nebo tata? :)
Já! Hlavně u druhé knížky, kdy mi tata předal sadu nových historek a já jsem je následně musela upravovat. Bylo potřeba jim trochu pomoct, aby měly pořádný tah na bránu. Takže když jsem dočistila tatovy povídky, vrhla jsem se na svoje. Rukopis druhé knihy jsem odevzdávala do nakladatelství zhruba po půlroční práci.
Jak je vidno, historek máte v rodině pořád dost, bude i třetí díl? A neláká vás zkusit si napsat i něco jiného, čistě fiktivního?
Koukám, že mi čtete myšlenky. Momentálně se chystám na rodinný román. Tohle už bude fikce, volně inspirovaná naší rodinou. Tahle famílie bude velká divočina, o prapodivné členy domácnosti nebude nouze. Sbírám materiál z útržků různých rozhovorů, co zaslechnu a z ulítlých nápadů, co se mi proženou hlavou. Všechno si to píšu do malého notesu, který nosím neustále sebou. Jsem sama zvědavá, jak formát románu zvládnu, je to něco úplně jiného než povídky.
Děláte hodně autocenzuru ve smyslu „tohle už je moc“, nebo „tohle bychom asi lidem říkat kvůli mámě úplně neměli“ a podobně?
Svého času jsem žila hodně divoký život a to by se do knihy moc nehodilo. Devadesátá léta byla prostě k žití, ale rozhodně né k následnému převyprávění. Takže počáteční cenzura byla jasně nastavená a pak už nebylo třeba se omezovat.
Je nějaká vzpomínka, kterou máte osobně hodně ráda, ale nepovedlo se vám ji organicky začlenit ani do jedné z knih?
Můj roční život v New Yorku. V třiadvaceti letech jsem odjela do Ameriky, pracovat jako au-pair a starala jsem se o tři dospívající kluky. To by vydalo na celý román. Byl to rok, kdy jsem se úplně oddělila a žila jakoby v jiném světe. Na konci pobytu už jsem měla pocit, že se mi můj předešlý život jen zdál a realita je to, co žiju v USA. Z téhle doby jsem použila jen jednu historku, kterou jsem dala hned do první knihy. Myslím, že zbytek zkušeností z tohoto období využiji hlavně v mém románu.
Dočetl jsem se správně, že vaší úplně první vzpomínkou je nemocniční chodba?
Ano, dlouhá chodba v Motolské nemocnici a na jejím konci světlem zářící okno. Byla jsem tam ve třech letech kvůli operaci nádoru na čele. Naštěstí to dopadlo dobře, takže je to ve finále vzpomínka pozitivní.
Jak se vám psalo v "době covidové“? Jeden by řekl, že pro knižního autora je to skoro ideální pracovní zázemí.
Já jsem si to taky myslela. Říkala jsem si, že mám hezky klid na psaní, ale paradoxně mi to nic nedělání rozhodilo pracovní morálku. Byla jsem totálně nesoustředěná a pořád jsem koukala, co kde lítá, místo abych psala. Ve finále mě zachránil termín odevzdání knihy. To je bič, na který se dá spolehnout. Po dvou knížkách mám zkušenost, že jsem schopná napsat tak šest stránek textu denně. Myslím stránek, které se dají použít. Ale člověk si musí nechat nějaký čas i na odložení textu. Jako když pověsíte zvěřinu do spíže, aby uzrála. Po nějakém čase ten text vezmete zase do ruky a po přečtení zjistíte, jestli funguje, nebo je třeba ho přepsat.
Jak moc vás v hraní ovlivnila pandemie?
Patřím k těm, kterým Covid změnil život od základu. Už rok v podstatě nevykonávám své povolání (divadla jsou zavřená) a žiji z toho, co jsem si našetřila. První kniha mi vyšla třináct měsíců před vypuknutím pandemie a finančně mě zachránila. Jediné slušné peníze, které mi minulý rok přišly byly procenta z prodaných výtisků. Založila jsem si Facebook a Instagram a tam pravidelně načítám povídky z knížky. Jednak, abych lidem v tomto období zmaru zvedla náladu a rozesmála je a taky, aby se vůbec o knize dozvěděli a v případě zájmu si ji mohli objednat. A funguje to báječně. O knihu je i dva roky po jejím vydání enormní zájem, Češi se prostě chtějí bavit. Však jsme národ s nejostřejším humorem na světě.
Kterou roli, ať už filmovou, seriálovou či divadelní jste si zatím nejvíce užila a proč?
Nejvíc mi asi šla Helena Musilová ze sitcomu Helena. Sitcom je velmi specifický žánr, který vyžaduje „tlustý“ styl hraní. Slovem tlustý myslím výrazný. A to je přesně něco pro mne. Já hraji hodně výrazně a na hraně, nic civilního ode mne nečekejte. Jsem taková i v životě.
Většinou lidé řeší hlavně negativní věci spojené s karanténou. Zkusme to jinak – dala vám do života něco pozitivního?
Já jsem ten rok využila k vlastnímu osobnímu rozvoji. Měla jsem čas na jiný životní styl. Pravidelně cvičím, změnila jsem jídelníček, začala jsem se otužovat, prošla jsem dvakrát terapií s Ibogou (africká bylina léčící podvědomí). Cítím se o moc vyrovnanější a spokojenější než před začátkem pandemie. Udělala jsem si na sebe prostě čas. Taky jsem se naučila nehroutit z věcí, které neovlivním a to je největší dárek minulého roku.
Nedávno jste bavila fanoušky Instagramu zmíněným otužováním. Předtím jste si získala pozornost jako jogínka Amanda, vystupujete také jako DJ Psovod, skoro se zdá, že pořád potřebujete něco dělat, abyste se náhodou nezastavila na místě.
To jsme my berani. První znamení zvěrokruhu má přebytek energie, navíc dost ohnivé energie. Jsme veselí, hluční, neposední, netrpěliví, vášniví a často míváme pusu rychlejší než hlavu. Dokonce i zevlování děláme hezky okatě. Když se válím a nic nedělám, nehodlám se za to stydět a dělám to pořádně naplno. Já jsem prostě milovník života. Jsem jako dítě, neustále překvapovaná krásou každého dne a to mne motivuje k činnosti. Potřebovala bych tak tři těla, abych stihla realizovat všechno, co mě napadne.
Když jste u vašich koníčků, v čem si myslíte, že jste opravdu dobrá a kde naopak úplně míjíte cíl?
Dokážu nadchnout lidi, nakazit je svou energií. Velice často se mi stává, že mi fanoušci řeknou, nebo napíšou, že jsem jim doslova vlila sílu do žil, že jsem je nakazila svým optimismem. A to považuji za svůj největší dar. Tohle se nedá naučit. Buď to v sobě máte nebo ne. Tak jako talent. Ten se taky nedá naučit. Můžete se naučit nějakému řemeslu, ale talent na to řemeslo musíte mít v sobě. Na druhou stranu jsem slabá v dokončování věcí, protože u nich neudržím dlouho pozornost. Dělám to většinou tak, že nadchnu ostatní a oni mi pak pomohou, abych u projektu vydržela.
V roce 2012 jste absolvovala pěší pouť do Santiaga de Compostela, těsně před pandemií jste ještě zase stihla procestovat Vietnam a Kambodžu. Jakmile to půjde, kam se rozhodně vydáte a proč?
Mám v plánu dál cestovat po Asii. Začala jsem tam jezdit teprve před čtyřmi lety a hodně se mi tam líbí. Ovšem to jsou dlouhodobé zájezdy, krátké výlety přijdou asi jako první. Momentálně jsem dost hladová po galeriích. Jsem ten typ šílence, co se sebere a letí přes celou Evropu, protože je někde dobrá výstava. Takže jakmile to půjde, vidím to na Florencii. Renesance je mé oblíbené období.
Co považujete za svůj největší životní zážitek?
Asi porod. Škoda, že si ho nepamatuju. To musela být jízda. Ale jinak bych vám asi odpověděla - Život sám. Jsem doslova zamilovaná do žití. Mít schopnost prožívat emoce, mít pocity. Ochutnávat jídlo, pití, dýchat vzduch, poslouchat hudbu, zamilovávat se, radovat se, plakat…prostě všechno, co mi tento svět může nabídnout.
A poslední otázka pro takzvané nevěřící Tomáše v řadách našich čtenářů – proč by si měli přečíst právě vaše knihy?
Protože jim přinesou spoustu radosti do života. Čtenáři mi píšou, že propukají v hlasitý, nekontrolovatelný smích a nemůžou si pomoct. To je přece nádhera! Ty knihy mají dar, doslova vás vysvobodit ze špatné nálady. Ale doporučuji, nečíst je v jednom tahu. Vychutnejte si každou povídku a dejte jí čas a prostor. Je to stejné, jako s dobrým vtipem, úplně stačí jen jeden a rozsvítí vám celý den.
Fotky: Lenka hatašová
