Mirai Navrátil: Chci zpívat na olympiádě v Tokiu

Publikováno 10.07.2020
Mirai znamená v japonštině budoucnost a stejnojmenná kapela, která vznikla v roce 2014, ji jistě má. Ve sbírce už má ocenění z ankety Český slavík i Cenu Anděl. Její největší hit Když nemůžeš, tak přidej se stal ústřední písní nejúspěšnější české komedie loňského roku Ženy v běhu. A to měl, jak přiznává frontman kapely Mirai Navrátil (27), skončit v koši. Song Dej si roušku zase zazněl během chviličky snad ve všech okresních rozhlasech. A nyní za sebou mají Mirai největší koncerty pro auta!

V karanténě jste nezaháleli a uspořádali jste koncert pro auta. Jak takový koncert probíhá?

Koncert probíhá podobně jako normální fesťákový koncert. Jen před pódiem máte místo lidí auta, které troubí, blikají, stírají a je to vlastně strašně fajn. Lidi jak jsou v těch autech trochu anonymnější a jen v kolektivu svých přátel, nebojí se naplno projevit a zatroubit si. Zásadní rozdíl je ale v tom, že je tam vlastně ticho. Zvuk koncertu se přenáší rádiovými vlnami a musíte si ho naladit na autorádiu. Když vystoupíte z auta, vlastně slyšíte jen troubící auta a zvuk koncertu maximálně z okolních aut. Prostě tam chybí audiosystém, který by dělal ten klasický hluk.

To musí být i pro vás dost zvláštní pocit. Navíc na klasickém koncertě vám lidé tleskají, pískají, tancují – vidíte odezvu. Ale tady ne. Jaké to pro vás bylo?

Krásný. Myslel jsem si, že to bude bizár, ale opak byl pravdou. Řekl bych top 5 koncert, který jsem zažil.

Jak jste se na to připravovali? Co všechno bylo potřeba jiného než na klasický koncert?

No bylo třeba trefit akorátní výšku pódia, protože auta, co jsou nejdál, jsou třeba až 100 metrů daleko. Pódium je vysoko. LED obrazovky musí být velký. Musíte odbavit spoustu aut, což taky není úplně hned, ale stálo to za to. Dvanáctého června jsme uspořádali další velký koncert na fotbalovém stadionu Za Lužánkami v Brně, který byl téměř hned vyprodaný. Auta vjela na trávník stadionu, což se vám jen tak nepoštěstí.

Máte v plánu takový koncert čas od času zařadit i poté, co už budou normálně moct lidi na koncerty chodit?

Dobrá otázka. Pro zpestření bychom mohli, ale samozřejmě, že největší kouzlo to má ve chvíli, kdy to je jediná možnost. První koncerty pro auta v Ostravě probíhaly v nouzovém stavu a lidi byli patřičně hladoví po kultuře. Kdybych si za normálních okolností měl vybrat, jestli budu sedět v autě nebo běhat na louce na fesťáku, volím to druhý, ale jako zpestření, proč vlastně ne.

Krom koncertů pro auta, jste uspořádali i koncerty v seniorských domech. Jací byli posluchači?

Bylo neuvěřitelný kolik energie se v těch lidech ještě bere. Ale samozřejmě byly i situace, kdy ti senioři nemohli ani k oknu a byli připoutaní se svému lehátku, tak měli aspoň v okně papírový srdce. Proběhly i emotivní chvíle. Jeden pán, co mu je sedmadevadesát si sám navrhl ten domov seniorů, ve kterém je a doslova bych řekl, že pogoval (pogo je tanec, který vznikl na konci 70. let 20. století jako vzdor proti diskotékové kultuře. Nemá pravidla a tancuje se jen dle rytmu a intuice, pozn. redakce)

Byly pro vás tyto koncerty i finančním přínosem nebo jste to dělali jen pro radost?

Nevzali jsme si za to ani korunu. Dostal jsem nějaký klobásky a nějaké koláče a byly famózní.

Hodně lidí začalo v době karantény péct, z vás se kuchař nestal?

Vařil jsem trochu víc než obvykle, ale častěji jsem chodil do své oblíbené hospody, kde byl takeaway.

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkal jste mi, že pokud brzy karanténa neskončí, nevejdete se do dveří a stane se z vás alkoholik. Vypadá to ale, že jste to ustál?

Na začátku karantény jsem kromě nějaké iniciativy kolem roušek byl doma, streamoval a popíjel dobrý rumíky. To jsem měl o sebe trochu strach, ale pak jsem to úplně otočil a stal se ze mě beskydský horal. Protrekoval jsem kompletně Beskydy a našel jsem v tom zálibu. Navíc jsem měl čas i na tenis a golf, což mě hrozně baví, takže do dveří se zatím vlezu. Mám docela velký dveře až ke stropu a taky široký.

Už jste naznačil, že jste se zapojil do šití roušek. Jak přesně?

Zpočátku karantény jsme se snažili přiložit ruku k dílu a pomáhat, kde šlo. Propojovali jsme švadleny s bývalou textilkou Slezan, kde byla spousta nepoužité bavlny, a tak jsme alespoň zprostředkovaně pomohli ušít tisíce roušek. V době, kdy se lidi opravdu báli vytáhnout paty z baráku, jsme lítali po městě a rozdávali roušky. Připadal jsem si jak superman a dělalo mi radost, že je má existence snad i užitečná svému okolí v době, kdy to lidi potřebovali. Ty první várky roušek, které jsme rozdávali, byly šílený. Lidi tak trošku neznali bratra a dostali jsme i világoš, proč jich máme tak málo. Nakonec ale zvítězil pocit satisfakce z vlastní užitečnosti. Pak jsem začal, jak už jsem říkal, streamovat a udržoval jsem aspoň nějakej sociální kontakt a taky mozek trochu v běhu. No a taky jsem docela dost psal písničky.

Třeba Dej si roušku, která obletěla během chviličky celou republiku?

Podle mě se ještě nikdy nestalo, že by se jeden den vydal song a druhý den se ozýval po celé republice z rozhlasů. Myslím si, že ten song splnil svůj úkol a opravdu přispěl k tomu urychlení změny trendu ve vnímání roušky. To pro mě je největší satisfakce.

Tento song vznikal dost složitým a neobvyklým způsobem…

To tedy ano. Svou vokální část totiž natáčela Nikol Štíbrová v dětském stanu svého syna Matýska zaházená polštáři. Tento bunkr tak skvěle suploval studio, a jakmile jsme zjistili, že přes mikrofon sluchátek se dá nahrát přijatelný zvuk, následovaly intenzivní vokální konzultace na drátě.

Říkal jste, že jste skládal ale i další písně. Znamená to, že už pracujete na třetím albu?

Třetí album plánujeme na podzim příštího roku. Uvidíme, jak moc autorsky plodný budu.

Ponese také japonský název?

Já bych chtěl, už je to takový náš podpis. Ovšem jde teď o to, zda najdeme další japonské slovo, které bude desku vystihovat a nebude moc šílené na vyslovování a zapamatování si pro české publikum.

Vaše debutové album nese název Konnichiwa, což znamená ahoj. Druhá je Arigató, což je děkuji a na jejím obalu jsou zlaté žíly, což poukazuje na japonské umění kintsugi. Proč zrovna to?

S tím přišel náš kamarád, Radomil Martinec. Je milovník japonské kultury a seznámil nás s touto krásnou myšlenkou. Kintsugi je umění restaurace keramických výrobků speciálním tmelem smíchaným se zlatým prachem. Tím vdechujete nový život věcem, které máte rádi. Je to pěkné v opozici k dnešnímu konzumnímu světu, kdy se rozbité věci a ani vztahy neopravujou a rovnou se zahazují.

 

Nudil jste se vůbec někdy během karantény?

Vyloženě nuda nepřišla. Chyběl mi ale normální kontakt s lidmi. Prostě to byla v některých ohledech demoverze života, která mi pomohla se trochu zamyslet, možná i trochu zlenivět, ale pokud bude brzy svět v normálu, nehodnotil bych to, co se mého fungování týče, tragicky. Ale rozumím, že pro spoustu lidí, to mohlo být likvidační.

Pro vás to finančně likvidační není?

Aktuální výdělky z muziky resp. živých koncertů, což je alfa omega příjmu kapel, jsou nulové, ale to se stává a je třeba s tím trochu počítat. Navíc fesťáky v zásadě nebudou a to je škoda. Hrozně jsme se těšili na léto, páč jsme měli hodně akcí i headlinovat, ale vem to čert. Jsme v tom všichni spolu. Většina akcí proběhne v dalším roce, tak si holt jen budeme muset chvíli počkat. Každopádně doufám, že se brzy vrátíme do normálu. Omezení další sezóny by už bylo horší.

Už máte další sezonu rozplánovanou?

S kapelou máme plán příští jaro jen haly v Ostravě a Praze no a to další jaro 2022 možná zkusit i O2 arénu, ale nechci předbíhat.

A co třeba něco nového, jako účinkování v Superstar? Lákalo by vás zasednout v porotě?

Zrovna jsem nad tím přemýšlel, že to je jedna z mála věcí, do který bych asi z televizních pořadů šel. Přišlo mi, že tam letos byla fakt vysoká úroveň a párkrát mi spadla brada. Třeba když Martin Schreiner zpíval Petra Muka, ale těch výkonů skvělých byla spousta.

Co vím, tak jste měli také v plánu zahrát si na OH v Tokiu, které jsou ale kvůli koronaviru přesunuty na příští rok. Stále ta touha přetrvává?

Určitě ano. Mám k Japonsku rodinnou vazbu a moje japonská babička, která dnes už nežije, na smrtelné posteli říkala: Miraiku, jasně, že se dožiju olympiády v Tokiu 2020. To byly jedny z jejích posledních slov, chtěla tam se mnou jet. Takže já tam určitě chci, a kdyby byla možnost zpívat, tak to bude bomba. Dokonce už se něco snad i řeší, ale korona to teď přerušila.

Zahráli byste tam i svůj nejznámější hit Když nemůžeš, tak přidej?

Tak určitě. Vždyť to je nejvíc olympijská pecka, co máme.

Této písni vděčíte za svou slávu. Neleze vám už na nervy, přeci jen asi ho po vás fanoušci chtějí hrát na každém koncertě, nebo se mýlím?

Jak říkáte, vděčíme jí za změnu kariéry a vlastně i života, takže by bylo dost nevděčné tvrdit, že nás nebaví ji hrát. Mě ale baví stále a koncerty by bez ní nebyly úplné.

Přitom měl tento hit skončit v koši…

Je to tak. Tehdy jsme měli na stole dvě písně: Od vody a Když nemůžeš, tak přidej. Chtěli jsme udělat z Od vody singl a Když nemůžeš odsunout do šuplíku na další desku, možná i vyhodit. Neustále jsem se v tom šťáral, přicházel s novými verzemi a nakonec do toho vstoupil i producent Ondra Fiedler, který přepsal předrefrén a našel celkově i víc cool zvuk. To už pak myslím přesvědčilo všechny. A dopadlo to, jak dopadlo. Naštěstí.

Jako kapela vypadáte na první pohled tak, že jste všichni pohodáři a žádné hádky a nic podobného u vás neprobíhá. Jak je to ve skutečnosti?

Kapela je asi něco jako rodina, ve které taky řešíte, kdy se bude jíst, co bude na oběd a jestli se půjde na výlet nebo do kina. Každý často může mít trochu jiný názor, ale pokud se v globálu daří, nebudou mít snad negativní vlivy prostor. Víte že smysl a cíl je společný.

Bojíte se někdy, že byste se mohli rozpadnout?

To ani ne, spíš mám strach z toho, abychom nežili ze setrvačnosti a byli neustále aktivní a měli co říct.

S kluky z kapely sdílíte i vášeň pro cestování. Několikrát jsem viděla společné fotografie ze zahraničí. Ovšem na cestu kolem světa jste se v minulém roce s kapelou nevydal. Proč?

S klukama z kapely jezdíme samozřejmě také na dovču, ale s nimi přes rok v podstatě neustále a užijeme si toho dost. Trošku pak zanedbávám kámoše z jiných kruhů, tak jsme si to trochu vynahradili.

Které země jste navštívili?

Plán byl obkroužit planetu a přesvědčit se, že je země kulatá. (směje se) Každopádně jsme vyrazili na východ a vrátili se ze západu. Byli jsme na cestě měsíc, za který jsme stihli navštívit Dubaj, Srí Lanku, Vietnam, Singapur, Japonsko, Havaj, Kalifornii a pak domů. Bohužel kvůli nepokojům ve Venezuele jsme byli nuceni vynechat Jižní Ameriku.

Na kolik vás taková cesta vyšla?

Vešel jsem se do 250 tisíc korun. Ale jde to i za méně, určitě bych každému nějakou takovou cestu doporučil.

Pomáhá vám cestování nějak psychicky?

Určitě! Je to skvělý na inspiraci, čistění hlavy. Jak jsem ale neustále cestoval, tak už mi to později přišlo samozřejmější než dřív a teď po koroně (snad už to můžu říct) se zas hrozně těším.

Plánujete tedy, až to půjde, vyrazit někam znovu?

No chtěl jsem jet do jižní Ameriky, ale aktuálně se mi to moc nepozdává. Jak jsem si oblíbil hory, tak mě láká zajet si na pořádnej trek do Tater nebo Alp. Vždycky jsem tam byl jenom v zimě.

Jaké máte v osobním životě plány do budoucna?

Já moc neplánuju.

Ani třeba zakládání rodiny?

V brzké době určitě ne, ale jak už mají kamarádi děti, tak se mi ty děti líbí. Rád si s nima hraju. Ale samozřejmě je rozdíl, když to dítě můžete vrátit, nebo ho máte full time.

Zda máte přítelkyni, z vás nedostanu, ale asi je těžké mít vztah s někým, kdo je v běžné situaci vytížený tak, jako vy.

Ze začátku mívají holky pro ten způsob života větší pochopení. Postupem času ale člověk tak trochu vyčerpá kredit jako na mobilu a je třeba ho zase dobít, aby člověk našel fengšuej. Čímž nemyslím, vyměnit přítelkyni, mám na mysli fajn společný čas.